Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Topná sezóna

Je zima! Už se v tom plácáme zase až po uši! Letos jsme dlouho odolávali a kamna jsme zapálili až 28. října loňského roku. Píšu si už od roku 1992 zapálení kotle, pak vypnutí kotle a první sníh v Brně. Letos se nám podařilo vydržet podzimní nečas, až do výše zmíněného data. Že jsem do té doby spala pod duchnou a s čepicí na hlavě, nebudu nikomu vykládat. A že tak setrvávám i nyní, také ne. Nemám totiž ráda na spaní velké teplo, tak radiátor na noc ani nepouštím.

Když jsme se s mužem vzali, připadalo mně jeho spaní se šátkem na hlavě náramně k smíchu. O to víc, když při jeho výdechu se nadzvedal cípek šátku a při vdechu se opět uvelebil na jeho tváři. Teprve později jsem ocenila intimitu zakryté hlavy a tepelného efektu při nástupu chladného období. Komfortu ústředního topení jsme začali využívat až od roku 1978.

V době mého raného dětství jezdil vždy na podzim po naší ulici uhlař s koněm a nabízel hospodyním uhlí k odběru. Za chladného počasí měl koník přes sebe přehozenou teplou houni, aby nenastydl. Uhlař byl neuvěřitelně umouněný od uhlí. Pokud bylo počasí přívětivé, nosil obyčejně na sobě kožené kalhoty, koženou zástěru neurčité barvy a koženou jupku. Někdy měl pod jupkou ušmouranou košili. Na dřevěném voze bývalo obyčejně hnědé uhlí a v rohu dřevo na podpal, putna na uhlí, ošoupaná decimálka a široká lopata na nabírání. Uhlaři bývali dva, jeden nabíral a druhý nosil putny. Maminka ho vždy hlídala s tužkou v ruce a na papírek si dělala čárky, aby jí neošidil na váze. Občas, když se jí nezdála plnost putny, nechávala si ji převážit, aby měla jistotu, že za své těžce našetřené peníze dostane to, co jí skutečně patří.

Později, když už jsem chodila na základku, převzali práci soukromých uhlařů Uhelné sklady, u kterých se nejprve objednalo požadované množství uhlí. Dalo se koupit uhlí hnědé, černé, brikety (ty se používaly na udržení ohně přes noc), popřípadě koks, který měl velkou výhřevnost, dlouho dokázal žižlat a v kamnech po něm zůstávaly kusy strusky, roztodivných tvarů a krásně lesklých kousků železného kyzu. K uhlí se objednávalo i dřevo, které bývalo nasekáno na úhledné kousky a naskládáno do kol, svázaných drátem. Také zde bylo třeba neúprosně hlídat uhlaře, kteří se snažili ošidit zákazníky jak na množství, tak na váze a nekradené uhlí si pak prodávali na vlastní vrub. Jenže naše maminka byla „truc policajta“ jak říkával můj tatínek a za svou rodinu bojovala vždy jako lvice.

Při tomto vzpomínání je třeba také zmínit i kamna. Krby nebyly zrovna módní záležitostí, nebo jsem nikdy neměla žádné známé, kteří by nějaký vlastnili. Zato v naší kuchyni trůnila krásná modrá kachlová kamna, na kterých maminčina maminka nahřívala žehličky. Jedné se vytahoval vnitřek pomocí kovového háčku a strkal se do ohniště a druhé se vyvlékla ručka a zbytek se stavěl na plotnu. Před vlastním provozem žehliček vždy zkoušela nasliněným prstem jejich teplotu. Vždycky jsem se tomu hrozně divila: „Babičko, ty máš ten prst kovový?“ „I nemám, děvenko, nemám.“

V Ondřejovicích jsem rovněž prošla érou kachláků a dalších kamen a bylo vždy velmi náročné chystat dřevo na zimu. Můj vždy domluvil s hajným, které dřevo si můžeme koupit a pak jsme dvě, tři soboty a neděle chodili celá rodina do lesa chystat dřevo na odvoz. Já jsem s dětmi obyčejně sbírala šišky na podpal a drobný klest do otýpek ke stejnému účelu. A můj muž se švagrem porážel soušky a stahoval dřevo na jedno místo. Pak přijel s koňmi a vše se vezlo domů. Z počátku mě hrozně rozčilovalo, že pantáta nikdy nechtěl dělat třísky do foroty, ani štípat dřevo na míru do kamen a já jsem ze začátku neuměla se sekerou zrovna moc zručně zacházet. Ale nutnost naučí člověka ledasčemu.

Po zavedení plynu v Brně se kachlová kamna zbourala a nahradila prvním plynovým sporákem i s plynovou troubou. Do všech místností, včetně kuchyně se koupila kamna na tuhá paliva. Naší domácností prošel „Vincek, Kanónek a Gájo“ což bylo kus roury s otvory, kterými se vytápěla další místnost, bez potřeby kamen. Ke kamnům patřily uhláky, pohrabáče na šťourání do nich, papír, dřevo a třísky na podpal.

Plyn s sebou nesl i určitá rizika, která znásobovala má vlastní blbost. Jednou, už jako dospělé mně při pečení buchet zhasla trouba. Neměla žádnou pojistku, která by po zhasnutí vypnula přívod plynu. Po zjištění situace jsem zavřela dvířka, rožnula sirku, pootevřela dvířka trouby a vnořila ruku se sirkou do jejího nitra. Plyn vybouchl a mně ohořela ofina až u hlavy. Obočí a řasy vzaly též za své a ještě dlouho jsem každému nevěřícně říkala, že jsem si nikdy nemyslela, že mám chlupaté ruce. Cítila jsem každý chloupeček, který tam kdysi byl a pak už ne. Naštěstí se tento incident obešel bez dalších následků.

Kamna v obýváku, která vyměnil později můj tatínek za kamna na topnou naftu, byla velmi ekonomická, neboť litr topné nafty stále stával kdysi 1,- Kč. Ve sklepě jsme měli dvěstělitrový sud na naftu, a když bylo potřeba, Benzina n. p. dovezla v cisterně naftu na místo určení.

V současné době topíme plynem. Je to sice drahé topení, ale nesporná výhoda spočívá v tom, že na podzim kamna zapneme a na jaře je zase vypneme. Prekérní situace nastane tehdy, když se kamna pokazí, což obvykle nastane v nejnevhodnějším čase. Obyčejně, když je minimálně deset stupňů pod nulou a kamnař nemá hned teď čas přijít provést opravu.

A co říci závěrem? Můj pantáta také nosí při práci modrou zástěru a moc se mně v ní líbí, ale rčení o tom, že: „Pokud uvidím hezkou ženskou nebo chlapa v zástěře, tak se neudržím“ už méně.

Irena Atzlerová

Další články autorky