Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Perníková chaloupka

Paní učitelka Anna Petrová byla naše rodinná učitelka. Vyučovala všechny, přesto, že rozdíl mezi nejstarším a nejmladším bratrem byl skoro osmnáct let. Jmenovala se Štývarová a přišla z Příbora. Nastoupila do školy na Lomné ještě v čase, kdy se učitelky nesměly vdávat. Nevím, kdy ten výnos zrušili. Někdy před rokem 1936 se provdala za trojanovského občana, Františka Petra, protože v tom roce se jí už narodila dcera Eva.

Vyučila tedy pět dětí z jedné rodiny. Bylo to skoro normální, protože tenkrát bylo skoro v každé rodině dětí požehnaně. K nám všem byla vždycky tak milá, že jsme ji do naší rodiny málem počítali. A hrávala s dětmi divadlo. I já jsem měla jednou účast zprostředkovanou – maminka zapůjčila pro nějaké představení, v němž hrála má starší sestra Jindra, moji panenku.

Produkce se odehrávala v jediném sále, který u nás byl – v hospodě u Viktora. Při představení jsem se projevila. Když se na jevišti objevila Jindra s moji panenkou, začala jsem křičet: „To je moje panenka! Já chci svoji panenku“. Chvíli to trvalo, než mě maminka utišila.

V čase mé školní docházky i já jsem měla možnost po prvé zkusit, jak chutnají prkna, která znamenají svět – i když to zase bylo jenom v oné zmíněné hospodě. Chodila jsem teprve do druhé třídy a dostala jsem velkou úlohu - Mařenku z Perníkové chaloupky. Jeníčka hrál Olda Nytra z hospody o kousek dál. Ta ovšem neměla žádný sál.

Zkoušeli jsme u Viktora každé odpoledne, aby plánované představení dopadlo co nejlépe. Možná, že jsme byli opravdu dobří. Chodíval se na nás dívat nějaký „lufťák“ a po každé zkoušce mi koupil v hospodě něco dobrého - to, co bylo u nás doma velikou zvláštností. Někdy čokoládu, jindy oplatek. Jednou, to si pamatuji moc dobře, mi koupil veliký oplatek, který měl tvar kosočtverce a uprostřed byl kulatý otvor. Byl zabalen v krásném celofánu a já jsem už nikdy v životě něco podobného neviděla.

Konečně jsme vše nazkoušeli tak dobře, že se mohla odehrát dvě představení. Jedno odpoledne a druhé večer. Měli jsme s Jeníčkem nazkoušeno, že budeme na jevišti sbírat jako jahody. Když jsme zkoušeli, sbírali jsme je opravdu jenom jako. Na představení rozhodila paní učitelka na jeviště tvrdé červené bonbóny. Bonbón – to bylo něco pro mě. Maminka vždycky říkávala, že by mi z nich mohla vařit polévku, tak prý jsem je měla ráda. Ale na druhé straně, kolikrát se do naší domácnosti bonbóny dostaly, když obyčejný rohlík byl přepych. Já jsem se na bonbóny vrhla s vervou a hlavně jsem se je snažila sníst. Jenže byly tvrdé a tak mi to nešlo. Cucala jsem bonbón a děj se zastavil. Paní učitelka Petrová jako nápověda za kulisami znervózněla a napovídala. To mě rozhořčilo. „Paní učitelko, něnapovidajtě mi, dyť ja to umím!“ Tím jsem to vysvětlila i obecenstvu. Ukázněno počkalo, až představitelka Mařenky „docucá“ tvrdý bonbón, vezme za ruku Jeníčka a bude pokračovat v cestě k Perníkové chaloupce, v níž sídlila čarodějnice, kterou skutečně strašidelně hrál Filip Zátopek.
Nechala jsem si vysvětlit, že ty bonbóny jsou jenom jako jahody, že na jevišti je všechno jenom jako i když znamená svět a první repríza a současně derniéra už proběhla bez problémů.

Hana Juračáková