Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kuzòa
Jeden z mých mnoha strýcù byl kováø. Nikdy nemìl vlastní dílnu. Øíkalo se, ¾e Vilém – tak se jmenoval – je šikovný na práci. Byl zamìstnán v továrnì na ohýbaný nábytek. Nikdy jsem si nedovedla pøedstavit, co tam ze døeva ková.
Pøesto jsem ho pøi práci vídávala. U staøenky na zahradì mìl pøenosnou kuzòu. Byl to takový ¾elezný stùl, do prohlubnì uprostøed se nasypalo døevìné, nebo mo¾ná opravdické uhlí, to u¾ si nepamatuji. Jen vidím ten ¾ár, který strýc šlapadlem jako u šicího stroje, ale jenom na jednu nohu, rozdmychával.
Ka¾dou sobotu odpoledne pøicházel strýc Vilém z mìsta. V kuzni rozdìlal oheò, od studny si donesl v putýnce vodu. Na hromádce na zemi mìl pøipravené kusy rùzného starého ¾eleza. Kovadlinu, umístìnou pøes týden v kolnièce, mu v¾dycky nìkdo pomohl vynést. Byla poøádnì tì¾ká. Na promaštìný hadr rozlo¾il perlíky, kleštì a další náøadí.
Strýc byl vzrùstu nevelkého, ale poøádnì rozlo¾en do stran. Ramena mìl skuteènì jako kováø, i noha musela vyvinout poøádný tlak na šlapadlo, aby se rozdmýchalo uhlí. Kdy¾ mìlo patøiènou teplotu, vzal do velikých kleští kus nìjakého ¾eleza, zaboøil ho do roz¾haveného uhlí a dr¾el ho tam a¾ zbìlelo. Pak ho rychle vytáhl, polo¾il na kovadlinu, do druhé ruky vzal perlík a ¾elezný kus zaèal po rytmických úderech mìnit tvar. Byl to zázrak. Nebylo to nic a po chvíli poøádného tepání se to mìnilo v motyku, sekerku, kování k velkým vratùm, zástrèky èi jiné vìci potøebné v hospodáøství.
Materiál velmi rychle chladl a tak se musel ještì nìkolikrát zahøát a znovu s ním rychle pod perlík. A kovat. Ka¾dý úder – èistý jasný zvuk. Z chladnoucího kovu odlétaly ocelovì šedé okuje, které tìsnì pøed tím, ne¾ odpadly, vypadaly jako šupiny na èervené rybì. A s hotovým výrobkem šup do vody. Ta prudce zasyèela a vystupující pára se rozplynula. Bylo to jako èarování. Nikdy jsem nemohla od strýce odtrhnout oèi. A vydr¾ela jsem u nìho tøeba celé odpoledne. Teprve dnes vím, ¾e se o nìm nadarmo neøíkalo: strýc Vilém je mistr, proto¾e opravdu umìl svou práci dokonale. Byl èarodìj. Nìkdy se kusy ¾eleza mìnily jenom v motyky a hotové výrobky ukládal do trávy jednu vedle druhé, aby tam èekaly na zákazníky, o které nikdy nebyla nouze, proto¾e v obchodì se tak dobré ruènì kované motyky nedostaly. Tenkrát se ruèní práci vìøilo.
Strýc Vilém u¾ dávno odpoèívá na frenštátském høbitovì. Nevím, kdy vzala za své kuzòa. Jen strýcovo øemeslo ¾ije dál. Jeho syn ho povýšil na umìní.
S myšlenkou na strýce kováøe se mi vrací ještì jedna vzpomínka.
Do frenštátské mìš»anky jsem mìla pìt kilometrù. Nìkde uprostøed stále u cesty opravdická velká kovárna, øíkalo se jí Kupèákova kuzòa. Také byla jistým èasovým úsekem,. øíkávalo se: „ potkal jsem ho pøed kuzòou a nebo za kuzòou“. Té¾ to bylo místo k zastavení pøi ka¾dodenním putování ze školy. Výheò byla veliká, kovadlin hned nìkolik a rùzných velikostí. Kováøi, chlapi s poøádnì vypracovanými svaly, svleèeni do pùl tìla, kovali v¾dycky ve trojici. Jeden dr¾el ve velikých kleštích kus roz¾haveného ¾eleza a dva se v pravidelném rytmu ohánìli perlíky. To byly tympány!
Jindy jsme zase sledovali, jak se pod velikým pøístøeškem kovají konì. Kováøi u¾ byli v montérkách a pracovali v¾dycky ve dvojici. Jeden dr¾el kopyto a druhý mìnil podkovu. Zápach ze spálené rohoviny nás provázel ještì kus cesty a my jsme konì litovali. Nemohli jsme pochopit, ¾e to kruté zacházení konì nebolí. Naše zastávky v kovárnì byly èasté a nikdy se nestalo, ¾e by nás z kuznì vyhodili. Pro dìvèata v tom pøihlí¾ení nebyla budoucnost, ale mo¾ná, ¾e nìkteøí kluci právì tam sbírali inspirace pro své povolání.
Nedávno jsem si po mnoha letech cestu do školy prošla pìšky. Kuzna tam ještì stojí. V zajetí moderních domkù se zdála opuštìná. Mo¾ná, ¾e èeká na nìkoho, kdo právì teï v ní oheò znovu za¾ehne.
Hana Juraèáková