Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Spletl se jenom o dva dny
Kdy¾ bylo mé dceøi Martinì asi jedenáct let, dala jsem jí památníèek. Nechala si tam vepsat vìnování nìkolika spolu¾aèek a uèitelù a potom mi ho dala do práce. Bylo to v dobì velké slávy Golden Kids a dalších jejích idolù. Nìkteøí jezdili úèinkovat do ostravské televize, kde jsem pracovala jako produkèní.
„Prosím, nech mi je podepsat a také další, kteøí k vám pøijedou!“
Po pravdì musím pøiznat, ¾e ty podpisy tam pøibývaly tak, jak jsem si vzpomnìla. Pøesto jsou na stránkách podpisy a fotografie mnoha umìlcù a nejvzácnìjší jsou od tìch, jejich¾ ruka u¾ péro nikdy neuchopí.
Hned na druhé stránce je fotografie velmi vzácná a na další podpis s ní související. V dubnu 1969 úèinkovali u nás dva umìlci. Cestou do studia jsem se pro nì zastavila v hotelu Imperial. Dnes je hotel u¾ nìkolikrát zmodernizovaný, ale já vidím v duchu starou jídelnu, v jejím¾ levém rohu snídali moji hosté.
Po mé pravici sedìl František Kováøík a proti nìmu Jaroslav Vojta a byli tak zabráni do hovoru, ¾e ani nevìdìli, co pojídají. Oèi jim svítily, tváøe hoøely. Pochopitelnì, proto¾e se bavili o dìvèatech. Skoro mì nevnímali a nebylo divu nebyla jsem v tom èase ani dìvèe, ani ještì stará ¾enská. Právì hovoøil František Kováøík. Óh, to bylo superlativù a metafor tak pøíznaèných, ¾e jsem je podezøívala, ¾e snad nìkterá dívka mu zpøíjemnila pøedchozí veèer.
„Víš, Jaroslave, já si myslím, ¾e dokud se mi budou líbit mladá dìvèata, bude to i se mnou dobré! A proto¾e se na nì dívám rád, mù¾u tady pobýt ještì dlouho!“
Jaroslav Vojta po jeho povídání zesmutnìl. „Františku, já u¾ ta mladá dìvèata pøestávám nìkdy vnímat. Jako by se pøede mnou rozplývaly, a proto mám obavu, ¾e u¾ tady dlouho nebudu. Myslím, tak maximálnì jeden rok.“
František Kováøík asi u vìdomí faktu, ¾e u¾ oba nejsou nejmladší, ho ani nepøesvìdèoval o opaku. Jen já jsem si dovolila Mistra vyvést z oné smutné prognózy. Beztak to byly jen banality, které se v takových pøípadech øíkají. Rozvernost obou pánù zmizela, zaplatili a já jsem si je odvezla do zábøe¾ského studia.
Uplynul nìjaký èas. Pøi shonu a pracovním vytí¾ení, které produkce pøinášela, jsem si ani neuvìdomovala jeho uplývání, kdy¾ jsem z rádia uslyšela smutnou zprávu o skonu velikého herce Jaroslava Vojty. Okam¾itì se mi vybavil rozhovor obou umìlcù v hotelu Imperial a šla jsem hledat slo¾ku poøadu, v nìm¾ úèinkovali. Pøi pohledu na datum mì zamrazilo.
Doma jsem zalistovala v památníèku a zamrazilo mì znovu. Z fotografie se na mne díval Jaroslav Vojta s vìnováním „Milouèké Martince“ (tu fotografii pøilo¾il k vyúètování cesty ke zpáteèní jízdence).
Na vedlejší stranì bylo napsáno toté¾ s datem 18. 4. 1969 a pod tím dìtská ruka pøipsala køí¾ek a datum 20. 4. 1970. Jaroslav Vojta se ve svém proroctví spletl jenom o dva dny.
U¾ dlouhá léta nemám pøíle¾itost nechat nìkoho vzácného do památníèku podepsat. I tak ho chováme v naší rodinì jako vzácnou relikvii – nejen pro tu druhou stránku.
Hana Juraèáková