Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Spletl se jenom o dva dny

Když bylo mé dceři Martině asi jedenáct let, dala jsem jí památníček. Nechala si tam vepsat věnování několika spolužaček a učitelů a potom mi ho dala do práce. Bylo to v době velké slávy Golden Kids a dalších jejích idolů. Někteří jezdili účinkovat do ostravské televize, kde jsem pracovala jako produkční.

„Prosím, nech mi je podepsat a také další, kteří k vám přijedou!“
Po pravdě musím přiznat, že ty podpisy tam přibývaly tak, jak jsem si vzpomněla. Přesto jsou na stránkách podpisy a fotografie mnoha umělců a nejvzácnější jsou od těch, jejichž ruka už péro nikdy neuchopí.

Hned na druhé stránce je fotografie velmi vzácná a na další podpis s ní související. V dubnu 1969 účinkovali u nás dva umělci. Cestou do studia jsem se pro ně zastavila v hotelu Imperial. Dnes je hotel už několikrát zmodernizovaný, ale já vidím v duchu starou jídelnu, v jejímž levém rohu snídali moji hosté.

Po mé pravici seděl František Kovářík a proti němu Jaroslav Vojta a byli tak zabráni do hovoru, že ani nevěděli, co pojídají. Oči jim svítily, tváře hořely. Pochopitelně, protože se bavili o děvčatech. Skoro mě nevnímali a nebylo divu nebyla jsem v tom čase ani děvče, ani ještě stará ženská. Právě hovořil František Kovářík. Óh, to bylo superlativů a metafor tak příznačných, že jsem je podezřívala, že snad některá dívka mu zpříjemnila předchozí večer.
„Víš, Jaroslave, já si myslím, že dokud se mi budou líbit mladá děvčata, bude to i se mnou dobré! A protože se na ně dívám rád, můžu tady pobýt ještě dlouho!“

Jaroslav Vojta po jeho povídání zesmutněl. „Františku, já už ta mladá děvčata přestávám někdy vnímat. Jako by se přede mnou rozplývaly, a proto mám obavu, že už tady dlouho nebudu. Myslím, tak maximálně jeden rok.“

František Kovářík asi u vědomí faktu, že už oba nejsou nejmladší, ho ani nepřesvědčoval o opaku. Jen já jsem si dovolila Mistra vyvést z oné smutné prognózy. Beztak to byly jen banality, které se v takových případech říkají. Rozvernost obou pánů zmizela, zaplatili a já jsem si je odvezla do zábřežského studia.

Uplynul nějaký čas. Při shonu a pracovním vytížení, které produkce přinášela, jsem si ani neuvědomovala jeho uplývání, když jsem z rádia uslyšela smutnou zprávu o skonu velikého herce Jaroslava Vojty. Okamžitě se mi vybavil rozhovor obou umělců v hotelu Imperial a šla jsem hledat složku pořadu, v němž účinkovali. Při pohledu na datum mě zamrazilo.

Doma jsem zalistovala v památníčku a zamrazilo mě znovu. Z fotografie se na mne díval Jaroslav Vojta s věnováním „Miloučké Martince“ (tu fotografii přiložil k vyúčtování cesty ke zpáteční jízdence).
Na vedlejší straně bylo napsáno totéž s datem 18.  4. 1969 a pod tím dětská ruka připsala křížek a datum 20. 4. 1970. Jaroslav Vojta se ve svém proroctví spletl jenom o dva dny.

Už dlouhá léta nemám příležitost nechat někoho vzácného do památníčku podepsat. I tak ho chováme v naší rodině jako vzácnou relikvii – nejen pro tu druhou stránku.

Hana Juračáková