Příběh lásky a cti Karoliny Světlé a Jana Nerudy

Pokud se někdy zatouláte na Malý rynek vedle Staroměstského náměstí, patrně nepřehlédnete zdobný novorenesanční dům, v němž léta sídlilo známé železářství U Rotta. Domov tam v devatenáctém století měly také dvě budoucí české spisovatelky, slečny Johana a Sofie Rottovy. Starší z nich, Johana, se provdala za středoškolského profesora Mužáka, který ji přivedl do světa českých vlastenců a k češtině vůbec. (ta mladší, Sofie, byla matkou hrdinky o zborcené lásce Jaroslava Vrchlického). Johanka byla rodem i výchovou Němka a česká spisovatelka Karolina Světlá se z ní stala postupně.

Druhým hrdinou příběhu byl český básník, Jan Neruda. Jeho češství je nesporné, i když... Matka pracovala jako služebná u známého francouzského vědce Barranda a v dobových klepech se šuškalo, že on byl skutečným otcem Jana, ne vysloužilý vojenský šikovatel. Nerudův osud je celkem známý, o tom, že nenašel dušičku, která by vstoupila do jeho člunu, i psal. Neoženil se nikdy, zemřel dost opuštěně, opatrovaný jenom posluhovačkou, jíž také odkázal veškerý svůj majetek. Nebylo to tak ale vždy, mladý Neruda byl bouřlivák, skvělý tanečník a společenský člověk.

Světlá a Neruda se zběžně znali už dřív, společnost vlastenců českých nebyla zase tak velká. V druhé polovině padesátých let je spojil smutek, roztrpčení, kdo ví. Manželství paní Světlé zřejmě nebylo dvakrát šťastné. Profesor Mužák byl patrně muž slušný, ale jeho záliba v tom, že studentům brousil po večerech doma tužky (učil na gymnáziu také krasopisu) asi o něm vypovídá víc, než obsáhlé komentáře. Jak napsala sama Světlá, on byl rozumem, ona fantazií. Navíc manželům záhy zemřela jediná dcera, milovaná Boženka, které byla milující kmotrou Božena Němcová. Vynechám příběh přátelství a později rozkmotření mezi Johankou a jejím vzorem, Boženou Němcovou. České vlastenectví bylo tenkrát možná trochu i módou, možná způsobem, jak se bouřit proti měšťáckým konvencím. Johanka od dětství ráda četla, německy, vedla si i německy deník. Po smrti dcerky odjela do rodného kraje svého muže, do Podještědí. Kraj si zamilovala, zdokonalovala se v češtině a přijala i literární pseudonym podle rodné vesnice svého muže, Karolina Světlá.

O čtyři roky mladší Neruda vydal svou první básnickou sbírku Hřbitovní kvítí a ta v dobovém kontextu zcela propadla. Důvodem patrně bylo střídání dvou uměleckých směrů. Tolik rozšířený „tylovský“ romantismus byl nahrazován realismem, který najdeme i v první básníkově sbírce. Potkaly se tedy dvě citlivé osobnosti, zklamané, vnitřně poznamenané. Přesněji znali se už dříve, ale jejich vztah se prohloubil a přerostl v hluboký cit. Velký, silný, bolestný. Nechci zkoumat, zda oba překročili hranici dobové morálky a přetavili ho i do tělesného styku. Zdá se, že spíš ne, ale to snad není podstatné. Pravdou ovšem je, že Světlá patrně zachránila Nerudu před vězením pro dlužníky prodejem rodinných šperků, jisté také je, že díky řadě indiskrecí se celý vztah propíral i veřejně. Světlá nedokázala překročit svůj stín a zůstala věrná své měšťácké výchově. Manželovi slíbila, že se s Nerudou rozejde. Další řešení bylo velmi radikální. Existovala mezi nimi vášnivá krásná korespondence. Neruda vydal zneuctěnému Mužákovi láskyplné dopisy, které mu jeho žena napsala, Světlá se zavázala, že se s Nerudou už nikdy nesetká. Podle dobových svědectví ten závazek dodržela až krutě. Pokud se snad náhodou setkali ve společnosti, jeden druhému se vyhýbali, zejména tedy Světlá Nerudovi. A poslední, krásný dopis, který mu napsala na rozloučenou, si Neruda shodou nešťastných náhod nikdy nepřečetl.

Naplněný či nenaplněný vztah, násilně přervaný konvencemi, poznamenal oba na zbytek života. Neruda se nikdy neoženil a umřel v roce 1891. I z učebnic známe jeho dlouhodobý vztah s Annou Holinovou, jeho pozdní láskou byla mladičká Terezie Macháčková, která ovšem odešla do světa věčných lásek předčasně. Světlá Nerudu přežila o osm let. Stala se jakousi vlasteneckou celebritou, v roce 1862 například křtila prapor vznikajícího Sokola. Ale skutečné štěstí už jí asi také bylo odepřeno. Žila svou tvorbou, nechala po sobě bohaté a pořád čtivé dílo. Což ostatně platí dvojnásob o osudovém básníkovi jejího života.

Josef Hejna

Další články autora