Život mezi kolotoči

Když jsem se provdala na venkov, jedna z věcí, která pro mne byla nová, fascinující a úžasná – byly poutě. Ne že bych nechodívala jako malá s rodiči na Matějskou, chodívala jsem tam i randit „na autíčka“ a nechávala si vystřelit růži, ale tady to bylo něco úplně jiného. Tak trochu sousedská promenáda, setkávání rodáků, vzpomínky, fotografie… celá vesnice byla na týden trochu jiná. I ve škole, jako učitelka- jsem to pociťovala docela zřetelně. „Co se děti nenaučí do pouti, to už se letos nenaučí,“ říkával kolega a měl pravdu. Pouť je u nás vždy kolem 20.května, a to už se pak jen zvolna „suneme k prázdninám“.

Na týden k nám do třídy vždy přibyly dvě, tři kolotočářské děti, s lidmi od maringotek jsem si vždy ráda pokecala, postupně jako maminku tří dětí nám kolotoče vytvářely výraznou „díru do rozpočtu“.

Když jsem začala psát reportáže do časopisu pro seniory, napadlo mě na nejbližší pouti vyzpovídat příslušníky nejstarší kolotočářské generace. Přijali mě velmi vlídně, a tak v květnu letošního roku na pouti v Kutné Hoře vznikla tato reportáž…

Kolotoče jsou láska na celý život

„Komedianti jsou ti, kteří hrají komedie – tedy herci, my jsme světští, protože se touláme světem a Vy jste domácí, protože sedíte doma,“ objasňuje mi paní Josefa Novotná (68). Je z dvanácti dětí, narodila se v maringotce a kolotoče jsou její život. Stejně jako všech ostatních, kteří týden co týden skládají a rozkládají své kolotoče, střelnice, stánky.

Chlapi od kolotočů většinou nemají žádné školy, ale od řemesla umí všechno. Jsou automechaniky, zedníky, elektrikáři, svářeči, řidiči. Naučili je to jejich tátové a ti to okoukali zas od těch svých.

A ženy? V sezóně obstarávají svou „domácnost na kolečkách“, asistují u atrakcí, starají se o děti. „O pouti je takový cvrkot, že vařit prostě nestíhám, dáme si v poklusu párek a kafe, na víc není čas.“

Na svých trasách po jednotlivých místech se potkávají a zase rozcházejí, rodiny většinou putují stejnou trasou, všichni ostatní se ale znají a kolotočářské děti mají desítky různých tetiček a strýčků.

„Vím, že bych si mohl vydělat víc a pohodlněji, ale neměnil bych, za nic,“ říká mi pan Tříška a řekl by mi to každý z nich. Pan Tříška je takovým „vedoucím stanoviště“- dojednává smlouvy s úřady, nájem, elektřinu, s majiteli jednotlivých kolotočů a stánků domlouvá, kdo a kde bude mít svou atrakci a vybírá od nich poplatky. I na velkých poutích, jako je třeba hned ta první jarní- sedlecká- musí všechno klapat.

Sám má krásný autodrom a všech jeho šest už dospělých dětí má své kolotoče. „To je mezi námi takový zvyk, dcery dostávají od rodičů maringotku, synové kolotoč- tedy pokud chtějí zůstat v branži. Ale žádného jsme nepřemlouvali, bylo to jejich rozhodnutí. Když si někdo ze světských bere „domácího“, musejí se spolu domluvit, jako jedna z mých neteří. Vzala si domácího a ten mezi nás skvěle zapadl. Je támhle, u toho kolotoče. Opravdu záleží na nich.“

„Jak jsem zvládla v maringotce šest dětí?“ směje se paní Tříšková mému údivu. „Úplně normálně, jsme na to zvyklí, já jsem vyrůstala také tak. A proti svým rodičům máme dnes v maringotkách neskutečný komfort- sprchové kouty, lednice, automatické pračky, televize i počítače.“

Přestože je středa a hlavní nápor návštěvníků začne až o víkendu, pouť už pomaličku začíná ožívat. Procházím hloučkem rozjařených dětí zpátky k paní Novotné. Objímá se právě se svou kamarádkou, potkávají se tak dvakrát za sezónu.

„Kolotoče jsme předali dětem, už máme s tátou věk, že bychom mohli být v důchodu, ale co bychom dělali? Máme svou střelnici, a i když se vždycky na podzim těšíme, až sezóna skončí, na jaře už se zas nemůžeme dočkat, až vyjedeme.

Seznámili jsme se v dětství, běhávali jsme spolu mezi maringotkami, tehdy nás nenapadlo, že se jednou budem světem toulat spolu. No a vidíme, jsme svoji už víc než 40 let.

Co děláme v zimě? Táta opravuje, dělá údržbu a já dávám nejprve do pořádku byt. To víte, když v něm půl roku nejste, dá to zabrat. No a po Vánocích začínám vyrábět růže. Nakoupím sto rolí krepového papíru, špejle, drátky a dám se do toho. Než vyjedeme na první štaci, mám jich tak dvacet krabic od banánů. Byla jsem hodně nemocná, myslela jsem, že už budu muset ten náš tulácký život opustit. Ale vyhrabala jsem se z toho, a už jsem zase tu. Jsem moc ráda.“

O pár metrů dál stojí ve své střelnici jeden ze synů paní Novotné se svou manželkou. I on se na svět usmívá, je vidět, že je ve svém živlu. „To víte, někdy se daří, někdy nedaří. Záleží hodně na počasí, a také na tom, kolik mají lidé peněz. Nás to moc baví, ale ne u prázdných atrakcí. Lidí chodí méně, nemají nazbyt. A doba se mění, klasické kolotoče už tolik netáhnou. Lákají moderní, adrenalinové, které jsou daleko náročnější technicky i finančně.“

Novotní mají desetiletá dvojčata, Jiřinku a Jarouška. Teď právě si užívají s ostatními dětmi někde mezi kolotoči. „Nemají to jednoduché, musí střídat školy, týden co týden nové prostředí, noví kamarádi. Ale jsou na to zvyklí, zvládli jsme to my, zvládnou to taky. Chodí do čtvrté třídy a ve škole jim to jde zatím moc dobře. Jiřinka zkouší sešívat své první růže, kluk už pomáhá tátovi,“ chlubí se paní Novotná.

„Třeba i oni jednou půjdou v našich stopách. Byli bychom rádi,“ je na své děti pyšný i pan Novotný.

Na place kmitají chlapi v montérkách s nářadím v ruce, dokončují se poslední přípravy. Většina kolotočů už je v provozu, u některých se „utahují poslední šrouby“, nanáší se barva na poslední oprýskaná místečka. Volají jeden na druhého, vzájemně si přibíhají na pomoc.

Babičky a dědečkové, vnoučata mávající z kolotočů. Rozjásané oči dětí, křik, hudba, smích – typická pouťová atmosféra.

„Možná časem některé menší poutě zaniknou,“ rozmýšlí na závěr pan Tříška, „ale ty větší, tradiční, určitě přežijí. A my s nimi.“

Eva Procházková

Další články autorky