Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Pomozte vzpomenout!

Knížky byly u nás odjakživa samozřejmost. Otec měl na tehdejší dobu a nijak movitou úřednickou domácnost poměrně slušnou knihovnu a o té své raději ani nemluvím. Při těch mnoha stěhováních byly knihy v banánovkách nejméně dvě třetiny nákladu - jasně k velké "radosti" stěhováků. Nezdědila jsem ale z domova systém uspořádání knihovny. Otec měl bez ohledu na velikost a formát svazků vše pěkně dle abecedy a tak ta sice systematicky uspořádaná knihovna vypadala kostrbatě a vlastně nepořádně. Já mám takové "ostrovy". Jednak podle typu literatury, dobrodružná, romány, detektivky, cestování, humor - ale částečně pohromadě i díla autorů anglických, německých, italských, amerických, i jiných, "chytré" knížky, jako učebnice, slovníky, Pravidla českého pravopisu, encyklopedie a různé přehledy a nejnověji také Jařmo, parkán, trdlice (o mizejících slovech v češtině) trůní na poličkách nad psacím stolem, ale nedá mi to, abych zcela proti všemu dělení nedala vedle sebe autory, kteří k sobě v životě měli nějaký citový vztah. No a to vše ještě protkáno ostrůvky mých miláčků - a tam se na typ literatury nekouká vůbec a Zdeněk Svěrák se přátelí s Hanou Whitton, nejbáječnější vtipy na světě - židovské a arménské se druží se Saturninem Zdenka Jirotky a Janem Werichem, Fulghum s Roaldem Dahlem a Otou Pavlem - a je nám takhle spolu dobře. I když každým stěhováním se to krapítek posune sem tam, v podstatě knihy zůstávají na svých vysezených místech a tak kdykoliv něco potřebuji, najdu to v té své dvaapůltisícové knihovně na první kouknutí.

Ale tuhle jsem z paní knihovnice marně lámala název knížky, kterou bych si po letech ráda znovu přečetla - autora znám, je to Zdeněk Šmíd. Jeho vodácké povídání bylo ostatně zfilmováno Českou televizí. Ale on pan Šmíd napsal ještě jednu milou knížku o takovém "agentovi s teplou vodou" - už si nevzpomenu, co to na svých cestách prodával, ale jeho podnikatelský úspěch se podstatně zvýšil, když se mu do auta vloudila ošumělá a osláblá lvice a cestovali pak spolu a je to takové milé počteníčko. No a vidíte - a já si za boha nevzpomenu, jak se knížka jmenuje a paní knihovnice taky ne a tak nemám šanci se s ní ještě jednou potěšit.

A vzpomněla jsem si ještě na jedno takové "ztracené" čtení. Tak to už je ale hodně dávno, co jsem to četla. Bylo toho několik dílů, taková rodová sága s dost dramatickým průběhem, jmenovalo se to nějak jako Jalta, Jalna, nebo tak podobně. Přiznám rovnou, že to žádná velehodnotná literatura nebyla, ale četlo se to jako víno a teď, kdy mé dny jsou vlastně dlouhé, předlouhé bez povinností - je čtení vlastně skoro to jediné a nejhezčí, co mám na práci. A takové pohodové počtení by mi udělalo náramně dobře, jen si vzpomenout, co to bylo za román!

Tak, moji milí, kdybyste si náhodou někdo vzpomněl za mne - nezapomeňte, že pod článkem je rubrička "komentáře k článku" - uvítám každou poradu!

Naďa Vencovská

Další články autorky