Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Masti, lektvary, mastičky

To všechno, a mnohem víc, kdysi před mnoha desetiletími uměl vesnický léčitel, ujo Pongrác (bylo to na Slovensku, proto toto oslovení), s nímž jsem se ke svému prospěchu kdysi, v mých dětských letech setkal. Měl bych vám o něm a o svém dětství, inspirován článkem v ST povyprávět, ty starodávné, hluboko zasuté zážitky, se ani po mnoha desetiletích nezapomínají.

Byl jsem docela normální kluk, podnikavý, aktivní, snad až hyperaktivní, v mezích možností všestranný a k tomu všemu samozřejmě patřila i určitá dávka menších či větších úrazů. Směl jsem si půjčovat otcovo kolo, i když ještě bylo pro mě nepřiměřeně velké, jezdit jsem musel většinou „pod štanglí“ s pravou nohou prostrčeno v rámu. Bylo to nepohodlné a, jak se ukázalo, i trochu nebezpečné. Samozřejmě jsme jezdili téměř výhradně v terénu, občasná prašná silnice byla přepychem. A právě ten terén, nějaká terénní vlna, vedle písek, štěrk, jednou způsobily ztrátu rovnováhy, sletěl jsem a noha zůstala nepřirozeně zaklíněná v rámu. Výsledek: vykloubený kotník, výron, modřiny a naštípnutá holenní kost.

Jak-tak jsem po jedné odskákal domů, matka spráskla ruce a okamžitě sjednala tu nejpřirozenější a vždy připravenou pohotovost: ujo Pongrác se během chvilky dostavil. Odborným okem prohlédl moji už otékající nohu, potom jsem zařval: to jediným rázným a obratným pohybem napravil vykloubený kotník, chvíli lovil v bohatém obsahu své tašky, mezi bílými, pečlivě popsanými porcelánovými kelímky (možná jste je ještě poznali, lékárny v nich dodávaly své léčivé masti, on v nich ovšem uchovával ty své) vylovil ten pravý, nohu namazal, ovinul, vysvětlil jak dál…Dodnes si bezpečně vzpomínám, složky své léčebné masti pečlivě vysvětlil, bylo to hlavně psí sádlo a černý kořen (hadí mord).

Otec byl opatrnější, přece jen si lámal hlavu, zda léčebný zásah uja Pongráce bude dostatečný a rozhodl se pro jistotu zavolat našeho pana doktora. Nebylo to jednoduché, bydlel tuším až ve třetí vesnici, byl to člověk pokrokový a už měl telefon, nicméně ty byly v naši vesničce všeho všudy tři. Kolo dočasně nepojízdné, musel to chudák oběhnout, ale nakonec k večeru pan doktor přece jen dojel. Nechal si vysvětlit co se událo, ale když se doslechl, že úraz ošetřil ujo Pongrác, jen mávl rukou, „já tu už nemám co dělat“. Skutečně, během krátké doby byla noha v pořádku.

Uplynul nějaký ten rok, nevím, čím to bylo, co se stalo, otekla mi levá tvář. Bylo to k vzteku, právě totiž vypukly letní prázdniny. Dodnes neznám diagnózu, nejspíše zánět nějakých žláz či uzlin. Mé tety v nedaleké Nitře usoudily, že to chce odborný dohled (jejich) a dětského lékaře a tak jsem byl k léčení a ošetřování odeslán do jejich laskavé péče. Několik týdnů mi celou tvář natíraly odporně páchnoucí černou mastí (nejspíš to byl ichtyol), pečlivě omotávaly zábaly. Potíže časem polevily a možná by byly zcela odzněly, nebýt toho, že se v naší vesničce blížila slavná pouť Marie Magdaleny. Uznejte, u takové události jsem nemohl scházet (v duchu jsem si už vybavoval ten krásný kolotoč a houpačky). Paní doktorku (ale nejprve tety) jsem ukecal, na ten slavný víkend jsem směl domů pod příslibem, že ven půjdu jen na chvíli, tvář si budu pečlivě chránit před chladem a vůbec, nebudu to přehánět.

Jak to dopadlo, si můžete snadno představit. Alespoň zčásti. Totiž, že ta chvilka venku se poněkud natáhla. To za prvé. A až mi došel přidělený, nepříliš významný obnos, vymezený otcem na mé radovánky, chopil jsem se jedinečné příležitosti. Jestli to nevíte, kolotoče čtyřicátých let minulého století často neměly elektrický pohon, byly poháněny lidskou, totiž klučičí sílou. Pod vrcholem kolotoče se nacházelo jakési nadpalubí, mezi ramena kolotoče se nasoukalo několik kluků a ti ten kouzelný stroj uváděli do pohybu, minuty a minuty točili a točili, až se z nich kouřilo. Odměna je neminula, naturální, formou svezení zdarma. Což o to, ty dny před poutí byla odměna docela dobrá, obvykle stačilo třikrát točit a jednou se svézt, ale v sobotu večer a v neděli byly podmínky tvrdší, muselo se pět až šestkrát točit, abyste jednou vychutnali rozkoš z letu vzduchem…

Tušíte správně, až mi penízky došly, okamžitě jsem se připojil k těm, co točili, i když směnný poměr točit/vozit byl pro velký zájem velmi nevýhodný. Tušíte správně, zábal tváře jsem už dávno v zápalu boje ztratil, poněkud jsem se coby pohonná síla občas přehřál, abych se vzápětí zchladil… Tušíte správně, do rána mi tvář opět pořádně otekla, s tím malým rozdílem, že se zánět přestěhoval na druhou stranu.

Od mých drahých tet jsme to schytal, vlastně se jen potvrdilo, co očekávaly, paní doktorka litovala, že byla tak benevolentní, ale po asi týdnu marného léčení usoudila, že černá mast už nestačí, rozhodla se odeslat mě na operaci.

Samozřejmě jsem to jen tak nevzdal, věděl jsem, že jsem byl vinen, ale že by zrovna operace (???), vytušil jsem svoji velkou příležitost. Nastalo složité vyjednávání pacient kontra ošetřovatelky. Nakonec jsem se zákrokem souhlasil, ale s podmínkami. Za prvé, do nemocnice pojedeme taxíkem a já budu sedět vedle řidiče (odsouhlaseno), za druhé bude mi zakoupena stavebnice Merkur (po delším jednání rovněž schváleno).

Operace proběhla bez problémů, prý tam byl alespoň decilitr hnisu (několikacentimetrová jizva dosud zdobí moji tvář), žel Merkur se mým obětavým tetám prý nepodařilo sehnat. Sjednal jsem náhradní řešení, spokojil jsem se s Knihou džunglí. Hltal jsem ji ještě v nemocnici a dodnes si dokonale vybavuji příběh Mauglí, Akely, Baghíry,Balů…Nádherné byly i povídky, třeba o Riki-Tiki-Tévi… Nicméně zbytek prázdnin jsem promarodil.

Zdá se vám, že můj druhý příběh vybočuje z vyprávění o ujovi Pongrácovi? Vlastně jen trochu. Dodnes nevím, proč se rodiče s mými potížemi opět neobrátili na něj. Jeho mastičky či lektvary mi možná mohly pomoci daleko dříve než moderní medicína a chirurgie, prázdniny a naši nezapomenutelnou pouť jsem mohl vychutnat daleko intenzivněji.

Imrich Alexander Lencz

Ilustrace:Václava Arnoštová

Další články autora