Zlé mraky
"Zlé mraky, mraky rozezlené, se táhnou a vrší, sotva se èlovìk rozpomene, u¾ venku zas prší.." znìly mi v hlavì Nezvalovy verše, kdy¾ jsem jela zase jednou navštívit starou kamarádku Jitku. Pøed pár dny na nás znièeho nic spadl deštivý podzim. Teplota klesla o patnáct stupòù, nebe se naèechralo šedoèernými mraky - ostatnì pan Nezval u¾ situaci popsal a daleko lépe, ne¾ bych to dokázala já. Po tøech dnech této situace mi zavolala kamarádka Jitka, která u¾ nevychází z bytu, ¾e nepromluvila, ani nepamatuje, ¾e ji nikdo nechce, nikdo ji nemá rád...a ¾e je zralá na prášky!
„Prášky jsou dobré, Jituš", volala jsem do sluchátka pouènì, "zaèni tøeba s kokosovou mouèkou, pøidej drobátko práškového cukru a zpestøi to štipkou sódy bikarbóny, to je smìs, za kterou by kdejaký narkoman šel svìta kraj... Pøijdu kolem druhé, máš nejvyšší èas zaèít hledat klíèe!"
Ve sluchátku to zabublalo a potom se rozprostøelo ura¾ené ticho. Jsou lidé, kteøí hledají podstatu ¾ivota. Nebo poslední dosud neznámé domorodé kmeny. Nìkdo hledá tu pravou lásku, èistou jako horský potùèek. A Jitka hledá klíèe. Banální pomùcky jako šòùrka kolem krku, vìšák u dveøí, desatero exempláøù od ka¾dého klíèe, všechno vyzkoušela a nade vším zvítìzila, klíèe hledá dál.
Je zajímavé, jak se vzdálenosti mezi mým bydlištìm a byty mých kamarádek ka¾doroènì zvìtšují o desítky kilometrù. Jasnì se pamatuji, ¾e kdysi jsme k sobì bez problémù zaskakovaly na chvilku, na kafe a na kousek øeèi. Dnes je to výprava, jakou by s obtí¾emi sotva zvládli i Zikmund s Hanzelkou. Napøed si musím zjistit, co k Jitce jede, proto¾e doprava se v našem mìstì dennì vyvíjí. Zlepšení, která zodpovìdní pracovníci realizují, jsou fascinující. Tak napøíklad autobus, kterým jsem k Jitce jezdívala, jede teï jenom jednou za hodinu (pøedtím to bylo tøikrát), ale zato je v nìm instalovaná televize! Sice na ni prakticky nikdo z cestujících nevidí a zvuk není slyšet vùbec, ale dává èlovìku pocit nevýslovného komfortu. Pevnì vìøím, ¾e a¾ pojedu k Jitce pøíštì, bude v autobuse instalovaná víøivka anebo stolní tenis. Pokrok nezastavíš, libovala jsem si, a v tom okam¾iku autobus odboèil doleva místo doprava a ocitla jsem se ve zcela neznámých konèinách, daleko od Jitèina bytu.
V¾dycky jsem byla dobrá plavkynì a tak jsem se k Jitce nakonec dostala. V domácím telefonu se místo radostného uvítání ozvalo bìdování, ze kterého jsem vyrozumìla, ¾e Jitka nehledá klíèe, nýbr¾ brýle. Bez brýlí klíèe nenajde, to dá rozum. Dùm, ve kterém bydlí má supermoderní bezpeènostní systém, podle kterého musejí nájemníci chodit osobnì otevírat návštìvám a taky tak je vyprovázet. Prý to sní¾ilo poèet bytových kráde¾í o 4%. Myslím, ¾e já bych se radìji nechávala dva a¾ tøikrát týdnì vykradnout a chybìjící zlato, støíbro a brilianty bych si prostì prùbì¾nì dokupovala. Ale Jitka se sna¾ila, ještì jsem si ani nestaèila vylít vodu z druhé boty, u¾ otvírala dveøe.
Samozøejmì ¾e upekla koláè. Lehounký, nadýchaný, samé švestky, málo tìsta, takový, jaký miluji. "Za protektorátu jsme pekli z mouky, jaká byla, a nìkdy byla skoro èerná... Místo másla dávala maminka margarín, vajíèko dala, jenom kdy¾ ho mìla, a cukrem šetøila, a¾ strach..." povídala Jitka, kdy¾ jsem jí koláè chválila. Pøipomnìlo mi to tu známou vìtu "Kdybychom mìli vejce, mohli bychom si udìlat hemenex, kdy¾ my ale nemáme šunku!" A u¾ jsme byly ve vzpomínkách na ¾ivot v Protektorátì...
"Pamatuješ se, jak jsme nosily døeváky? Od jara do podzimu to ve mìstech klapalo ze všech stran... A vzpomínáš na ty látky, které se daly koupit na šatenky? Lezly z nich tøísky a ka¾dou chvíli se mi nìkterá zapíchla do..."
"Pozadí, já vím" pøerušila mne Jitka, která je dobøe vychovaná. "Na mne se celá rodina skládala s ústøi¾ky na bonbóny, kdy¾ jsem se uzdravila ze záškrtu... Tenkrát dìti hodnì na záškrt umíraly. A vùbec mìly poøád nìjaké infekèní nemoci, spálu, obrnu, èerný kašel..."
"… a vøedy z nedostatku vitaminù. Pamatuješ se ještì na protektorátní umìlý med?"
A tak se odvíjely vzpomínky jedna po druhé. Jak se veèer spouštìlo zatemnìní, jak jsme ¾ili potmì jako macaráti jeskynní, v¾dy» v zimì jsme pøicházeli ze školy domù zatemnìnými ulicemi, kde nesmìla prosvítat ani jiskøièka svìtla - lidové kontroly, chodící mìstem, byly na to velice pøísné. Potom jsme se zaèaly dohadovat, jestli "výstraha" byl zvuk sirény pomalu tøikrát nahoru a dolù a "poplach" toté¾ rychle a mnohokrát - anebo naopak? "Konec poplachu" byl dlouhý, rovný tón, tím jsme si byly obì jisté...
"®e se ti naši rodièe nezbláznili strachy", povzdechla Jitka, "kdy¾ jsme byli ve škole a poplach se opakoval, poslali nás domù... My jsme se tìšili, ¾e odpadl diktát z èeštiny, ale mámy se bály, abychom se v poøádku, ¾iví, dostali domù..."
Jitka ¾ila tenkrát s rodièi u babièky na vesnici, kde "les, pole, zahrada a dvùr" ¾ivily své majitele docela dobøe. U nás to bylo slo¾itìjší. Moje maminka byla typická sleèna z dobré rodiny, chodila na klavír, na francouzštinu, do opery... Krmení husí, ohledávání slepic a vymetání kamen by pro ni byla jistì vhodnìjší trojkombinace... Mùj tatínek byl vysoký soudní úøedník, ale v¾dycky hrdì hlásil ke svým selským pøedkùm a ani po létech mu nedìlalo problém postavit králíkárnu, koupit slepice a nauèit maminku krmit husy kukuøicí... Teda, to poslední trochu problém byl, proto¾e husa maminku štípla, maminka pištìla, husa kejhala a tatínek je obì prosil, aby mlèely, ¾e nás uvrhnou do neštìstí...
Protektorátní vzpomínky støídaly jedna druhou a byl podveèer, nejvyšší èas, abych plavala domù. Zajímavé, ¾e navzdory vzpomínkám na chmurnou dobu Jitka pookøála a vypadala, ¾e ¾ivot pøece jenom ještì snese i bez práškù... Je pravda, ¾e a¾ kdy¾ jsme sjely sedm poschodí dolù k domovní bránì, ukázalo se, ¾e si v bytì zapomnìla jak brýle, tak klíèe, ale kdo u¾ je dokonalý?
Cesta domù mi trvala dlouho, proto¾e pršelo. Kdy¾ prší, doprava vìtšinou nejezdí. Já jsem technicky nevyvinutá, tak¾e nevím, proè tomu tak je, ale mám to dobøe odpozorované. Pøi èekání na zastávce jsem se rozhodla, ¾e se zaènu porozhlí¾et po døíví znaèky Gófer, které, jak známo, se osvìdèilo u¾ panu Noeovi na stavbu archy. "Zase mimoøádné výdavky!" bruèela jsem si pro sebe, kdy¾ jsem koneènì otevírala doma dveøe. "Taková archa mù¾e dnes stát i pár sto tisíc... ale asi se bez ní neobejdu, prší tam stále víc! No, naštìstí beru pozítøí dùchod!"
Blanka Burjanová