Zlé mraky

"Zlé mraky, mraky rozezlené, se táhnou a vrší, sotva se člověk rozpomene, už venku zas prší.." zněly mi v hlavě Nezvalovy verše, když jsem jela zase jednou navštívit starou kamarádku Jitku. Před pár dny na nás zničeho nic spadl deštivý podzim. Teplota klesla o patnáct stupňů, nebe se načechralo šedočernými mraky - ostatně pan Nezval už situaci popsal a daleko lépe, než bych to dokázala já. Po třech dnech této situace mi zavolala kamarádka Jitka, která už nevychází z bytu, že nepromluvila, ani nepamatuje, že ji nikdo nechce, nikdo ji nemá rád...a že je zralá na prášky!

„Prášky jsou dobré, Jituš", volala jsem do sluchátka poučně, "začni třeba s kokosovou moučkou, přidej drobátko práškového cukru a zpestři to štipkou sódy bikarbóny, to je směs, za kterou by kdejaký narkoman šel světa kraj... Přijdu kolem druhé, máš nejvyšší čas začít hledat klíče!"

Ve sluchátku to zabublalo a potom se rozprostřelo uražené ticho. Jsou lidé, kteří hledají podstatu života. Nebo poslední dosud neznámé domorodé kmeny. Někdo hledá tu pravou lásku, čistou jako horský potůček. A Jitka hledá klíče. Banální pomůcky jako šňůrka kolem krku, věšák u dveří, desatero exemplářů od každého klíče, všechno vyzkoušela a nade vším zvítězila, klíče hledá dál.

Je zajímavé, jak se vzdálenosti mezi mým bydlištěm a byty mých kamarádek každoročně zvětšují o desítky kilometrů. Jasně se pamatuji, že kdysi jsme k sobě bez problémů zaskakovaly na chvilku, na kafe a na kousek řeči. Dnes je to výprava, jakou by s obtížemi sotva zvládli i Zikmund s Hanzelkou. Napřed si musím zjistit, co k Jitce jede, protože doprava se v našem městě denně vyvíjí. Zlepšení, která zodpovědní pracovníci realizují, jsou fascinující. Tak například autobus, kterým jsem k Jitce jezdívala, jede teď jenom jednou za hodinu (předtím to bylo třikrát), ale zato je v něm instalovaná televize! Sice na ni prakticky nikdo z cestujících nevidí a zvuk není slyšet vůbec, ale dává člověku pocit nevýslovného komfortu. Pevně věřím, že až pojedu k Jitce příště, bude v autobuse instalovaná vířivka anebo stolní tenis. Pokrok nezastavíš, libovala jsem si, a v tom okamžiku autobus odbočil doleva místo doprava a ocitla jsem se ve zcela neznámých končinách, daleko od Jitčina bytu.

Vždycky jsem byla dobrá plavkyně a tak jsem se k Jitce nakonec dostala. V domácím telefonu se místo radostného uvítání ozvalo bědování, ze kterého jsem vyrozuměla, že Jitka nehledá klíče, nýbrž brýle. Bez brýlí klíče nenajde, to dá rozum. Dům, ve kterém bydlí má supermoderní bezpečnostní systém, podle kterého musejí nájemníci chodit osobně otevírat návštěvám a taky tak je vyprovázet. Prý to snížilo počet bytových krádeží o 4%. Myslím, že já bych se raději nechávala dva až třikrát týdně vykradnout a chybějící zlato, stříbro a brilianty bych si prostě průběžně dokupovala. Ale Jitka se snažila, ještě jsem si ani nestačila vylít vodu z druhé boty, už otvírala dveře.

Samozřejmě že upekla koláč. Lehounký, nadýchaný, samé švestky, málo těsta, takový, jaký miluji. "Za protektorátu jsme pekli z mouky, jaká byla, a někdy byla skoro černá... Místo másla dávala maminka margarín, vajíčko dala, jenom když ho měla, a cukrem šetřila, až strach..." povídala Jitka, když jsem jí koláč chválila. Připomnělo mi to tu známou větu "Kdybychom měli vejce, mohli bychom si udělat hemenex, když my ale nemáme šunku!" A už jsme byly ve vzpomínkách na život v Protektorátě...

"Pamatuješ se, jak jsme nosily dřeváky? Od jara do podzimu to ve městech klapalo ze všech stran... A vzpomínáš na ty látky, které se daly koupit na šatenky? Lezly z nich třísky a každou chvíli se mi některá zapíchla do..."

"Pozadí, já vím" přerušila mne Jitka, která je dobře vychovaná. "Na mne se celá rodina skládala s ústřižky na bonbóny, když jsem se uzdravila ze záškrtu... Tenkrát děti hodně na záškrt umíraly. A vůbec měly pořád nějaké infekční nemoci, spálu, obrnu, černý kašel..."

"… a vředy z nedostatku vitaminů. Pamatuješ se ještě na protektorátní umělý med?"
A tak se odvíjely vzpomínky jedna po druhé. Jak se večer spouštělo zatemnění, jak jsme žili potmě jako macaráti jeskynní, vždyť v zimě jsme přicházeli ze školy domů zatemněnými ulicemi, kde nesměla prosvítat ani jiskřička světla - lidové kontroly, chodící městem, byly na to velice přísné. Potom jsme se začaly dohadovat, jestli "výstraha" byl zvuk sirény pomalu třikrát nahoru a dolů a "poplach" totéž rychle a mnohokrát - anebo naopak? "Konec poplachu" byl dlouhý, rovný tón, tím jsme si byly obě jisté...

"Že se ti naši rodiče nezbláznili strachy", povzdechla Jitka, "když jsme byli ve škole a poplach se opakoval, poslali nás domů... My jsme se těšili, že odpadl diktát z češtiny, ale mámy se bály, abychom se v pořádku, živí, dostali domů..."

Jitka žila tenkrát s rodiči u babičky na vesnici, kde "les, pole, zahrada a dvůr" živily své majitele docela dobře. U nás to bylo složitější. Moje maminka byla typická slečna z dobré rodiny, chodila na klavír, na francouzštinu, do opery... Krmení husí, ohledávání slepic a vymetání kamen by pro ni byla jistě vhodnější trojkombinace... Můj tatínek byl vysoký soudní úředník, ale vždycky hrdě hlásil ke svým selským předkům a ani po létech mu nedělalo problém postavit králíkárnu, koupit slepice a naučit maminku krmit husy kukuřicí... Teda, to poslední trochu problém byl, protože husa maminku štípla, maminka pištěla, husa kejhala a tatínek je obě prosil, aby mlčely, že nás uvrhnou do neštěstí...

Protektorátní vzpomínky střídaly jedna druhou a byl podvečer, nejvyšší čas, abych plavala domů. Zajímavé, že navzdory vzpomínkám na chmurnou dobu Jitka pookřála a vypadala, že život přece jenom ještě snese i bez prášků... Je pravda, že až když jsme sjely sedm poschodí dolů k domovní bráně, ukázalo se, že si v bytě zapomněla jak brýle, tak klíče, ale kdo už je dokonalý?

Cesta domů mi trvala dlouho, protože pršelo. Když prší, doprava většinou nejezdí. Já jsem technicky nevyvinutá, takže nevím, proč tomu tak je, ale mám to dobře odpozorované. Při čekání na zastávce jsem se rozhodla, že se začnu porozhlížet po dříví značky Gófer, které, jak známo, se osvědčilo už panu Noeovi na stavbu archy. "Zase mimořádné výdavky!" bručela jsem si pro sebe, když jsem konečně otevírala doma dveře. "Taková archa může dnes stát i pár sto tisíc... ale asi se bez ní neobejdu, prší tam stále víc! No, naštěstí beru pozítří důchod!"

Blanka Burjanová

Další články autorky