Jak jsem se stala redaktorkou - 19

Co o sobě prozradil „Laďa“ Kerndl

O svém článku, který jsem napsala na koncertu Václava Neckáře, jsem tu už psala. A jednoho dne, asi měsíc poté, co text v časopisu vyšel, se ozval telefon. Volal manažer V.Neckáře (někteří si možná vzpomenete, jak mi zpočátku málem švihnul telefonem) a ptal se, jestli bych neměla zájem udělat rozhovor i s Laďou Kerndlem, který je také pod „jeho křídly“, a že by mi to zprostředkoval.

Měla jsem velkou radost a přiznám se bez mučení, byla jsem na sebe velmi pyšná. Samozřejmě že jsem měla zájem, rychle jsem zjistila, že zájem má i pan šéfredaktor, a už jsem pelášila do knihovny, abych o panu Kerndlovi zjistila co nejvíc.

Internet mi prozradil, že vyšla jeho vzpomínková kniha. V naší místní knihovně ji neměli, ale ochotná knihovnice mi je během týdne obstarala. Znala jsem jeho velmi krásný chraplavý hlas, ale jazz není mou parketou, takže dál už jsem o něm nic moc nevěděla. Velmi rychle jsem ji přečetla – je velmi zajímavá, a pak jsem trochu nejistě vymačkala manažerem poskytnuté telefonní číslo.

Panu Kerndlovi jsem klopotně vysvětlila, o co jde, a on mi na oplátku sdělil, že tyhle „záležitosti“ vyřizuje jeho žena – a rovnou mi ji dal k telefonu. Ještě že my ženy existujeme…

S paní Kerndlovou jsme se velmi rychle dohodly. Pošlu otázky, oni odpovědí, zašlou fotky, urovnáme to.. Písemná forma byla v tomto případě nejlepší- oba jsou velmi vytížení a já to k nim mám hodně daleko. Slíbila, že to dají s manželem dohromady a ozvou se.

No a pak už to šlo jak po drátku, vyměnily jsme si pár e-mailů, několikrát jsme si zatelefonovaly... Rozhovor vyšel v časopise na konci jara, vám ho předkládám teď. Snad vás také potěší.

Laďa Kerndl : „Vím, co je to být na dně…“

Vladimír Kerndl (67) – uměleckým jménem Laďa Kerndl- zpěvák s podmanivým a nezaměnitelným hlasem, asi nejvýraznější osobnost naší jazzové a swingové hudební scény. Více než dvacet let zpíval na zámořských lodích a u nás vystupoval jen velmi sporadicky. O přízeň veřejnosti se znovu začal ucházet až téměř ve svých padesáti letech a uspěl.

„Táta mi říkával: Před nikým se neponižuj, nad nikým se nepovyšuj- a já se tím snažím řídit.“

Jak na svého tatínka vzpomínáte?
Byl to naprosto pohodový člověk. Když pršelo, říkal, to je paráda, že prší, když padal sníh, byla paráda, že sněží, když pálilo slunce, byla to taky paráda. Byl velice zručný a pracovitý. Že bych chtěl být hudebníkem a zpěvákem se mu moc nelíbilo, přál si, abych vystudoval průmyslovku. To maturitní vysvědčení jsem mu nakonec přinesl ukázat. Splnil jsem si ale i svůj sen a získal i hudební vzdělání. Zpíval jsem s mnoha orchestry, myslím, že ze mě měl přece jen radost.

Zaujala mě Vaše divadelní spolupráce s Ljubou Hermanovou. Mladý chlapec a dáma v nejlepších letech. Jaké to bylo?
Byla to vlastně náhoda. Při jednom vandru jsme s kamarády dorazili na Bítov, kde byli filmaři. Přišli posedět do stejné hospody, kde jsme byli my. A protože vrchnímu nedorazili muzikanti, dovolil nám hrát na kytary. Panu režiséru Sokolovskému se to líbilo a nabídl mi, ať přijdu na konkurz, že chystají pořad s Ljubou Hermanovou a hledají pár mladíků, kteří by hráli na kytary. Bylo mi sedmnáct, když jsem začal hrát v hudebním pořadu Mít zelené tělo v divadle Večerní Brno po jejím boku. Měli jsme dokonce společnou šatnu, byla milá, kamarádská. Měl jsem tu čest chodit jí před představením se džbánečkem pro červené víno.

Díky svému mnohaletému angažmá na zaoceánské lodi jste navštívil mnoho zemí světa. Kde se Vám nejvíc líbilo?
Procestoval jsem toho opravdu hodně, 158 zemí a ostrovů. Nejvíce se mi líbilo na Aljašce a v Kanadě, krásná nedotčená příroda. A také Špicberky, Island a Skandinávské státy- ty mě oslnily nejen přírodou, ale i chováním lidí. A jako každý, kdo je delší dobu mimo domov, věděl jsem jistě- nejvíc jsem se vždy těšil domů. Ze svých cest jsem si přivezl i některé recepty, já moc rád vařím, třeba omáčku Takko. Ale není nad českou kuchyni a tam je přebornicí moje žena.

Stále na cestách, jak jste se vlastně s Vaší paní seznámili?
Potkali jsme se v Luhačovicích. Hrál jsem tam, když jsem se vrátil z ročního angažmá na americké lodi, ona tam byla na víkend. Padli jsme si do oka, začali jsme spolu chodit. O ruku jsem ji požádal až o 8 let později, v roce 1984. Já jsem se ženit nechtěl, byl jsem rozvedený, jezdil jsem na dlouhé pobyty ven, nepřišlo mi fér, aby na mě čekala. Ale ona čekala, je to „ženská do nepohody“.

A pak se narodila Terezka. Pod Vaším dohledem a s Vaší pomocí zpívala vlastně od malička. Stojí stále o Vaše rady, nebo si jde svou cestou? Čím Vám kdy udělala největší radost?
Do svých 14 let zpívala převážně se mnou. Pak přišla skupina Black Milk, teď už zpívá sólově. Dělá jinou hudbu než já, spíš pro mladé, má své písničky. Vydala 4 CD, na nové desce Richarda Mullera spolu natočili duet. Jsem rád, že je samostatná a stojí na svých nohou, že dělá, co ji baví, nepije, nekouří, nefetuje a má stálého partnera. Své písničky mi dává poslechnout a chce znát můj názor. Mám radost, když si spolu zazpíváme, mám radost, když zazvoní telefon a ozve se…ahoj tati…

Máte nádherný hlas a ve své vzpomínkové knize Moře, přístavy a lásky se zmiňujete o tom, že Vás kapelník Brom přejmenoval na českého Sinatru. Je tento zpěvák Vaším vzorem? Vážíte si ho?

Ono to bylo trošku jinak, Gustav Brom se smál, že má konečně amerického zpěváka s českým pasem, že jsem český Frank Sinatra o mně řekl Felix Slováček. Sinatra byl skvělý zpěvák, mám spousty desek s jeho písničkami. Z jeho repertoáru mám hodně skladeb, ale nikoho nenapodobuji. Já si zpívám po svém.

Velmi často vystupujete na různých charitativních akcích, mnohdy bez nároku na honorář. Zpíváte na akcích pro tělesně postižené, pro seniory. Jak jste se k tomu dostal?
Cítím to tak, že lidi si mají pomáhat. Stále jsem někam zván, ale pečlivě zvažuji, kde a pro koho vystupovat. Pravidelně zpívám na akci Mosty, pro vozíčkáře, pro lidi onkologicky nemocné, pro Klubíčko Bruntál, na akci Cihla… je toho hodně. Jsem rád, když mohu někoho potěšit, když může alespoň na chvíli zapomenout na své trápení. Vím, co to je, být zdravotně na dně.

Vy oba s manželkou jste vítězně vybojovali svůj boj s rakovinou a odhodlali jste se o tom veřejně hovořit a podle svých možností pomáhat lidem v podobné situaci. Co vás k tomu vedlo?
Myslím, že je správné o této nemoci mluvit, vždyť se týká tolika lidí. Je to boj, který trvá velmi dlouho, tak proč nedat naději, že se dá zvítězit, proč se nepodělit o své zkušenosti. Vím, že rakovina končí i prohrami, ale kdybychom pomohli třeba jen jednomu člověku, má to smysl. Moje žena spolu s primářkou Neumanovou pořádají u nás na statku seminář pro ženy nemocné rakovinou prsu, letos to bude už šestý ročník. Sejdou se tu ženy se stejnými problémy, všechny jsou na jedné lodi. Některé to hodně posílí.

Vinou špatné investice jste přišel o všechny své úspory, dostihla Vás zlá nemoc, nevěděl jste, jestli kdy budete ještě moci zpívat. Jak jste v sobě našel sílu zvednout se a jít dál?
Byl jsem ve velmi vážném stavu, vůbec nebylo jisté, že přežiju, překonal jsem čtyři velmi náročné operace. Ale člověk nesmí nic v životě vzdávat, musí bojovat a já mám prostě tu povahu. Trvalo rok, než jsem se dal dohromady. Jsem vděčný lékařům, že mi zachránili život i svým nejbližším, kteří mě ani na chvilku nepřestali podporovat. Otec mé ženy říkával: Co tě nezabije, to tě posílí. A je to pravda. Přehodnotil jsem svůj životní styl, přestal kouřit a hlavně- užívám si každého dne. Jsem rád na světě a vážím si toho, že tu ještě mohu být.

Téměř každý rok od roku 1995, kdy jste natrvalo zakotvil doma, vydáváte velmi úspěšná CD. Vaším šestnáctým, které vyšlo v roce 2010, je CD slavných filmových melodií. Vy sám, jakým jste filmovým divákem, jaký film je Vaším nejoblíbenějším?
Mám rád film Lovec jelenů- válečné drama, líbí se mi historické, ale i přírodopisné filmy a cestopisy. Ale ze všeho nejvíc miluju filmy s Vlastou Burianem. Filmy pro pamětníky, to je moje parketa.

Jaké plány máte v letošním roce?
Začínám natáčet CD s orchestrem Felixe Slováčka, pracuji na 2. dílu knihy o svém životě, mám před sebou plno koncertů a vystoupení. Mám radost z toho, že se mé písně lidem líbí, že mohu svou hudbou někoho potěšit. Bez zpěvu bych nemohl žít.

Všem vašim čtenářům přeji příjemné dny a hodně zdraví.

Já vám přeji, pane Kerndle, totéž a děkuji Vám za rozhovor.

Eva Procházková

Další články autorky