Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Podbezdězí - článek, který nevyšel

Byla jsem za ní vyslána a přece nakonec můj článek nevyšel. Diblík se někomu zmínil, že ho chce zařadit do novin a vzbudil tím takový odpor a varování, že noviny u čtenářů poškodí, že ta paní je pro obec něco jako vřed - a tak to vzdal a článek zůstal někde v redakci a tady u mne v archivu. Ani po letech nemám pocit, že si tak vzdutou nenávist spoluobčanů ta zvláštní paní zasloužila. Mohla jsem mu dát titulek „Hon na čarodějnice“ nebo „Upalování ve dvacátém století“ - ale nakonec jsem nechala původní název:

Bílý kos

Před lety jsme s manželem na procházkách po parku pražského Karlova náměstí potkávali bílého kosa. Ostražitě se rozhlížel a poskakoval vždy hodný kus od ostatních, kteří tu létali a přátelili se mezi sebou i s lidmi. Věděli jsme, že jeho osud výjimečně nebo spíš nepatřičně zbarveného ptáka nebude snadný. Nemohli jsme mu pomoci. Co taky v pražském bytě s kosákem? A také jsme měli zato, že do přírody by se mělo zasahovat co nejméně. Za čas na své zastrčené pěšince už neposkakoval a bylo to jasné. Ostatní ho mezi sebou nesnesli, uklovali ho, nebo aspoň mu nedali klid k sezobnutí potřebného sousta. Anebo ho odchytil někdo méně skrupulózní, než my a udělal s ním bůhví co.

Takového bílého kosáka jsem natrefila v Bakově. Ne doslova. Ale kousek od přejezdu žije žena, která se mu velmi podobá. Leckterý "důstojný" občan bakovský se při jméně Netíková zatváří, jakoby kousl do kyselého jablka. Ztuhnou, zestudení mu rysy a dává své dobré vychování najevo tak okatě, že je jasné, že ve skutečnosti chce velmi důrazně naznačit, že ... - že je to prostě strašná, příšerná ženská. Jde na nervy, je hlasitá a hubatá, vůbec nectí Guta Jarkovského, pro peprné slovo nejde daleko a žije bůhví jak. Ono stačí se podívat do toho změteného houští zahrádky, po které chodí. Tu uštípne, tam vykopne, onde vyplevelí a náhle zob - už má pusu plnou lístků - a lidi! - ona to opravdu jí a ještě se tváří spokojeně. No tohle! Nejlíp ji uštípat.

Upozornili mne na ni a chtěla jsem o ní napsat. Žádnou tužku, žádný notes!!! Nebo mi nohy nebudou stačit ze vrátek! A podívala se na mne tak, že mi bylo jasné, že to myslí doslova. A chtěla mne vyděsit a chtěla mne vytrestat. Pohonila mne po uzoučkých kluzkých cestičkách mezi záhonky, přestože viděla, jak sotva držím rovnováhu, abych se do té zelené do mokra propršené změti nerozplácla jak dlouhá, tak široká. A klovala kolem sebe, strkala mi pod nos lístečky omamných vůní, jestli vůbec poznám, k čemu to čichám. Konečně jsem jednu rostlinku poznala! Chování kořenářky krapet zvlídnělo. Přece jen nejsem pražskej blbec. Pak se ukázalo, že jsem původem z Moravy. To byl bodík plus. Nakonec možná poznala, že se tím gejzírem urážek a ataků skrytě docela bavím a vzala mne na milost docela.

Byla jsem pozvána do domu a na čaj z obzvláštní byliny. Na to ale nedošlo, protože jsem byla zahlcena vodopádem božského zapálení. Ten dům vůbec nemá stěny. Tedy má, samozřejmě, ale nejsou vidět. Obrazy, obrazy, shora dolů a zase obráceně. V nich je zachycena duše autorky, její rvačka se životem, s touhami, vzlety i pády, strachem i radostí. A většina těch obrazů se po tobě otáčí, mění podobu podle toho, odkud to dění na nich sleduješ.
A voda… Voda živá, zadumaná i průzračná. Moře se kterým zápasila a vyhrála. Ostrůvek hříchu, jehož příběh v Hanině životě mi připomněl krásný film Mrtví přejí lásce. A ta "strašná, příšerná" prošedivělá ženská stojí vedle mne a v očích má tolik nadšení a upřímné lásky k svobodné volné vodě, že už mi vůbec nevadí, jak nerudně mne přivítala a cítím spřízněnou duši.

Není vůbec důležité, že v bytě není kam šlápnout, protože se všude suší léčivky a koření a na chvíli odložené věci čekají na svou příležitost. Není vůbec důležité, že zlomyslně dráždí posluchače prapodivnými slovy. Odjakživa v tom učesaném společenství lidí byla za „bílého kosáka“. My, lidé se sice neuklováváme k smrti, ale dovedeme ty "jinačí" mezi sebou pěkně skřípnout. Jmenovala se Kotrbová a už to díky politickým poměrům neslo mladé nadané holce problémy. Když nechtěla padnout, musela bojovat. Pěkně nahlas a pěkně zhurta. A pak - žije sice mezi námi, ale ve skutečnosti a nejbohatěji žije ve svém světě umělecké duše.

Jako téma styku s lidmi si taky nevybrala zrovna schůdně. Ekologii. No proto, že se to teď nosí, ale proto, že bezpečně ví, že je to jediná cesta lidstvu k záchraně. Ví to proto, že je k tomu zaměřena i svým vzděláním i svým koníčkem zdravého života. Objevila jsem, co je na tomhle "kosákovi" nejvíc bílého a čím dráždí daleko víc, než těmi výrazy na pregnantní označení lidského těla nebo odpadu. Pro veterinářku, která v zahnojeném chlívě rodila tele s rukou po rameno v kravím zadku je skutečně nadbytečné nazývat to, čím měla tu ruku zapatlanou - výkalem. Je to prostě hovno. A kdo je dotčen, ať kaká fialky. Ale to všechno by jí prošlo snáz, i to rozevláté kumštýřství, kdyby paní doktorka totiž nebyla pronikavě inteligentní a velice vzdělaná žena. Ta neučesanost projevu je krycí manévr, který na ní na obranu před lidmi časem narostl jako krunýř. Narostl a zvykli si oba. Ona na něj, on na ni.

Naďa Vencovská

Další články autorky