Podzimní nokturno na trhu,

víceméně o kočkách

Člověk jde v létě spát a probudí se na podzim. Stromy jsou ještě zelené, teplota se přes oběd šplhá nad dvacítku a nebe si pořídilo nový, módní odstín modré( prý se jí říká denimová), ale marná snaha, konec léta je zřetelný. Ještě i vzduch voní jinak, ale za to snad ani nemůže přímo příroda, to moje sousedka vaří kečup. Třicet skleniček, jak byla zvyklá. "Nevím, co s tím budu dělat. Věřila byste, že naši mladí mají raději kupovaný?" ptala se mne, když mi přinesla ochutnat. Věřila. Naši mladí taky. Však už je konec světa na dosah ruky.

Esencí podzimních krás je ve městě nesporně trh. Naše město patří k těm šťastným, které mají trhoviště velké, pestré a bohaté. Chodím tam ráda a vždycky lituji, že nemám pevnější charakter. Až dosud jsem totiž patřila k těm nešťastným, slabým bytostem, lehkomyslným jako otakárek fenyklový, které vejdou do obchodu koupit sodu bikarbonu a zakysanou smetanu a odcházejí s množstvím potravin, které by stačilo Tanzánii na dva měsíce... A na trhu je vábení vůněmi, tvary, barvami a chutěmi ještě lstivě okořeněno oslovením. Tomu nikdy nedokázal odolat můj muž. V dlouholetém manželství se vypracoval na prvotřídního nákupčího, náročného jako arabský šejk při nákupu plemenného hřebce, ale když na něho na trhu zavolala babka: "MLADÝ PANE, pojďte na ty kedlubny!", koupil je, i když byly tak dřevnaté, že se z nich dal vytesat srub.

Ale tomu je konec. Na Univerzitě třetího věku jsem se dozvěděla všechno o zásadách asertivity, totiž umění říct "ne!" bez pocitu viny. Rozhodla jsem se, že se změním, že budu jiná, lepší, ukázněnější. Nekompromisně jsem si připravila na papírek seznam:
kapusta,
švestky,
rajčata,
papriky,
bavlněné ponožky,
6 vajec

…a velmi se sebou spokojená jsem odešla na trh.

Trh byl podzimně skvostný. Modraly se na něm švestky, jablka hrála třemi barvami, rajčata se kulatila, kapusta vypadala, že je udělaná z krepu a potřebuje před přípravou přežehlit, vonělo tam hrozno, dýně, okurky, zelí hlávkové i kyselé, prostě na první pohled bylo všechno tak, jak má být. Ale neblahé změny, které ničí arktické ledovce a deštné pralesy, zasahují až na náš trh. I tam, kde ještě vloni nabízeli zelenináři z okolitých vesnic mangold, malinké okurčičky na nakládání a červené, žluté i zelené papriky, už nabízejí letos Vietnamci džínsy, trička, blůzy, topy, sukně s volánky i sukně bez volánků, ba i mohutné tenisky s tak hrubou podešví, že je vyloučeno, abyste se v nich překotili. Oděvy jsou vyrobeny ze stoprocentně přírodního polyesteru, když je nesete domů v tašce, nesmíte kýchnout, jinak odletí knoflíky a většina zipů připomíná moderní manželství: nic nevydrží a hned se navždy rozcházejí.
Ale jsou za babku!
Dlouhodobě doufám, že se to moji mladí nedozvědí, protože by mne tam mohli snadno vyměnit za pár téměř pravých Niké tenisek.

Před jedním takovým vietnamským kioskem stála postava oblečená v hávu, jaký nosí arcibiskupové o Velikonočním týdnu: širokém, dlouhém a fialovém. Neznám se blíž se žádným Monsignorem, ale postava mi byla jaksi povědomá a taky se ukázalo, že je to moje stará kamarádka Judita. Měla na sobě přehozenou rozevlátou blůzu barvy zešílevšího (to je slovo, co? to jsem vyhrála v jedné loterii!) sibiřského kosatce. Dvě hezoučké Vietnamky kolem ní dělaly "móóc lusí!", a "eskýý, eskýý!", takže její obranné reakce byly úplně podlomené a Judita byla na 68% rozhodnuta si tu blůzu koupit. Díky svému vzdělání v asertivitě jsem surově ukončila vietnamské naděje na prudké zbohatnutí a Juditu jsem odvlekla za roh. Prodávají tam místní specialitu,ořechové rohlíčky. My držíme obě dietu, ale co jsou vlastně takové rohlíčky? Obilnina, zelenina, ovoce... Daly jsme si každá dva.
Potřebovala jsem si totiž s kamarádkou probrat dva tak řečeno kočičí problémy a na to je ona ta pravá. "Kočky jsou mým koníčkem!", říkává s láskou a nedbá na to, že touto větou uvádí zoologickou systematiku do absolutního chaosu.

Prvním problémem byla moje stížnost, že když jsem nedávno Juditě volala na pevnou linku, ozvalo se ve sluchátku jenom mňouknutí. Po mém vlídném zvolání:"Okamžitě mi dej Juditu, ty chlupatá příšero!" to cvaklo a bylo po telefonování. Judita mne ani nenechala domluvit. Řekla, že to nemohl být její kocour, protože ten je vzorně vychovaný a když zvedne sluchátko, představí se. Musel to prý být omyl. Judita ještě o svém kocourovi řekla několik obdivných a chválících přídavných jmen a já jsem ustoupila. Tito milovníci koček si otřesně vymýšlejí a nehanebně lžou, ale přece k vůli tomu nebudu měnit kamarádku, kterou mám už přes půl století. Přistoupila jsem ke kočičí záležitosti číslo dvě, která mne naplňuje emocemi už třetí den, je tajemná až mystická a potřebuje objasnění odborníka na kočkologii.

Před mnoha léty jsem dostala od své tehdy tříleté vnučky malou figurku černé kočičky z umělé hmoty. Opatrovala jsem ji jako korunovační klenot, ale předevčírem mi nešťastnou náhodou vypadla z okna bytu na sedmém poschodí... Hledala jsem ji ve vysoké trávě a hustém křoví až do tmy, ale nenašla jsem ji. My, babičky, býváme takové sentimentální: celou noc jsem nespala, kolem půlnoci jsem si i poplakala a na mou duši, že kdybych ztratila půl kilový briliant, trápilo by mne to míň... Ráno jsem vyšla ještě s opuchlýma očima z domu. Rovnou před vchodem, jako by na mne čekala, seděla krásná černá kočka. Olízla se růžovým jazýčkem a přišla se přitisknout k mým nohám... Nechala se i pohladit, jako by mne dávno a dobře znala a až po hodné chvíli plavně zmizela v trávě...

Judita řekla, že kočky jsou nejtajuplnější bytosti zvířecí říše a mohou se vyskytovat v různých skupenstvích. Že to věděli už staří Egypťané a proto považovali kočky za posvátné, dokonce za posvátnější, než své faraóny. Judita po válce (druhé světové, nikoliv třicetileté ani punské) vystudovala historii a mohla by o starém Egyptě povídat všelico překvapujícího i o Tutanchamonovi anebo Nefretété, já jí v tomto směru naprosto důvěřuji. Byla jsem ráda, že mi potvrdila možnost sublimace umělohmotné figurky do živé kočky a ztrátu dárečku teď ponesu daleko lehčeji.

Potom jsme se rozešly. Při čekání na zpáteční (správně by mělo být sobotní) autobus jsem našla v kapse papírek se seznamem: kapusta, švestky, rajčata, papriky, bavlněné ponožky, 6 vajec. Já si důvěřuji, ale taky se prověřuji. Nakoukla jsem do nákupních tašek, jestli mám všechno.

A měla jsem všechno, co jsem na trhu nakoupila:

- Rezavé chryzantémy, takové ty v centru žíhané do zlatova.

- Malé, ozdobné dýně: žlutou, zelenou, oranžovou, první je jako hříbek, druhá má tvar hrušky, třetí připomíná mrňavý patizon, jedna je hezčí, než druhá a třetí je vůbec nejhezčí.

- Šňůru červených čili papriček.

- Dva květináčky se skalničkami, jedna je prý Pulsatilla vulgaris, druhá Saxifraga arendsii (zkusím si to zapamatovat, jsou to výrazy, které by mohla i dáma použít při hádce jako urážky, bez toho, že by se shodila). Myslím si, že na skalničky už je trochu pozdě, nemám potuchy kam je dám, ale když na mne ten prodávající děda zvolal: "MLADÁ PANÍ, to tu čeká na vás!" - no,nekupte to!

- A v poslední tašce jsem našla květináč s rozmarýnem. Těžko se žije člověku bez rozmarýnu. Co kdyby se některá moje vnučka vdávala? A kdyby ne, víte, jak jsou dobré pečené brambory s rozmarýnem...?

Bez kapusty, švestek, rajčat, paprik, bavlněných ponožek a šesti vajec se tento víkend nějak obejdu.

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace: Václava Arnoštová, Míla Nová

Další články autorky