Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Pod Bezdězem

Musím začít trochu od Adama. Můj druhý muž se ve svých novinářských začátcích setkal v redakci s Jardou Diblíkem a po celý zbytek života se pak při různých peripetiích života mnohokrát setkávali. Vzniklo z toho takového něco, čemu se sice říká přátelství, ale spíš bych to nazvala "dlouhá známost po mnoha společných zážitcích". Přátelství je o něčem docela jiném. Sama takový dlouhodobý vztah s někým mám a je to pro mne hodně rozporuplná zkušenost, kterou by mi možná uměl vysvětlit dobrý psycholog - neměla jsem, myslím, lepšího pracovního parťáka a současně člověka, jehož lidská stránka by mi byla tak málo úctyhodná.

S tímto Diblíkem jsem se zcela náhodně setkala i já, když mne můj kamarád objevil pro noviny. Zařizoval tehdy pro mne mé první redaktorské místo a oslovený Diblík mne zařadil jako nováčka do krajské novinářské školy, kde jsem se setkala s "panem profesorem z Prahy" Vencovským - a tedy se svým dalším osudem a pozdějším otcem mých dalších dvou dětí.

Takže se nám Diblík zákonitě objevoval v životě neustále. Později po manželově smrti jsem dokonce bydlela o pár ulic od Diblíků a když jsem se po revoluci mohla vrátit k novinařině, byl dokonce jednu dobu mým "zaměstnavatelem". Dávám to do uvozovek, protože to byl velice volný vztah, který vznikl spíš jednak z té dlouholeté známosti a jednak proto, že já jsem tehdy byla ještě hbitě chodící a energická a Jarda už tehdy chodil velice bolestivě a málo a potřeboval někoho, kdo by mu "dělal nohy" pro velice pěkný a v kraji pod Bezdězem, pro který vycházel, velice oblíbený časopis. Jarda tam měl letní bydlo a měl to tam velice rád, skoro by se dalo říct, že ten kraj byl jeho pravý domov. A já jsem ten čas byla zrovna volná, mé nejkrásnější životní noviny majitel zrušil, jednak pro začínající nemoc, ale i znechucený poměry v dávné vlasti a vracel se sem jen tak občas, spíš pro setkání se "svými" lidmi.

A tak jsem se stala externí redaktorkou Jardy Diblíka a pravidelně každý týden po neděli vyjížděla vlakem nebo autobusem do kraje pod Bezděz, ale i v Praze vyřizovala vše, co on sám oběhat už nemohl. Poctivě řečeno, dělala jsem to spíš pro své potěšení z práce a aktivního života než pro peníze, protože jsem dostávala jen úhradu cestovného a případné zvláštní výdaje - ale když má člověk radost z toho, že se po dvacet letech mohl naplno uplatnit v povolání, které mu bylo odpíráno - má při tom na "chleba a mlíko", tak na takové podřadnosti, jako je pravidelný plat nekouká. Z důchodu jsem vycházela, tak co.

A práce to byla pestrá a zajímavá, po celém kraji jsem se setkávala s řadou nadšených lidí, opojených novými možnostmi jak si změnit život, nebo s těmi, kteří zažili nějaký lidsky zajímavý životní příběh, psala jsem o nich s nadšením a celý svět mi byl místem k radosti. Objevila jsem při tom, že vlastně nejlépe píši z improvizace naprostého objevitele - možná to vypadá, že jsem lajdák - a to opravdu jsem ve srovnání se svou kamarádkou, která na jakýkoliv rozhovor jde naprosto připravená a osudu člověka znalá - já jsem "mužem okamžiku", nadšený obdivovatel nového. A navíc mám pro sebe samu neuvěřitelnou vlastnost, že to, co jsem slyšela, do sebe vstřebám a pamatuji si to nějak samo od sebe - no tak měla bych po pravdě napsat, že to bývalo, přece jen s přibývajícím věkem se ten "ošklivý pan Alzheimer" na mně podepisuje, že nějak zapomínám a pak stojím a koukám, co jsem to vlastně chtěla udělat. Ale tehdy, před dvaceti lety jsem sice průběh svých výletů do Doks, Bakova a mnoha dalších obcí zachytávala do diktafonu, ale doma jsem své články zapsala po paměti, na základě pocitů a pak teprve kontrolovala, jestli jsem nevynechala nějaký důležitý fakt, který mi diktafon připomněl. Ale stalo se to málokdy. A tak z každého "výletu" jsem pak doma vytěžila celou řadu článků, delších i krátkých, vše zanesla Diblíkovi a ten měl stabilně po dvou třech takových výjezdech zajištěný základ příštího čísla. Tedy spolupráce k oboustranné spokojenosti.

Ale proč o tom hlavně mluvím. Nedávno se náhodně syn sešel s jednou mou tehdejší "obětí" a ta si na mne dokonce v dobrém vzpomněla a já jsem synovi pak vyhledala v šanonu ten článek o ní, vytiskla mu ho a při tom jsem zalistovala vzpomínkami. A napadlo mi, že je jich vlastně škoda. Tak jako jsem loni pro ST připravila veselé letní čtení o své Anně Z. Kynšperského radničního měsíčníku, tak bych možná mohla oživit Podbezdězí několika vybranými pohledy na zajímavé lidi z doby, kdy jsem jezdila nakukovat a ochutnávat, jak se tam žije. Takže příště.

Naďa Vencovská

Další články autorky