Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Èetla jsem
Ale ano, také ètu. Nelekejte se, nehodlám vás zahltit celou øadou seznamu pøeèteného. Myslím ti toti¾, ¾e bych se dopouštìla dvou chyb - jednak to neumím "zamodøit", co¾ by vy¾adovalo nadmìrnou trpìlivost pøípadných ètenáøù k vyzobávání celého øádku údajù. A to nejspíš udìlá jen neskuteèný zapálenec a jednak se dr¾ím zkušenosti, ¾e "ménì je èasto více". Tìch tak tøí-pìti øádek výrazù by pravdìpodobnì i ménì nadšený ètenáø byl spíš ochoten zdolat, nabídky vyu¾ít a nìco si skuteènì pøeèíst.
A tak vám napíši jen o dvou knihách, které mne v posledním èase nejvíc zaujaly. Paní knihovnice mi donesla celou tašku ètiva a mezi tím i "Jak dny jdou" od Kamily Holáskové. U¾ první stránka mne chytla za srdce - popisuje pøesnì tu dla¾bu, po které jsem na olomouckém námìstí jako mladá chodila, s ponìkud pøíjemnìjším výsledkem, proto¾e jsem nikdy nezkusila nosit jehlové podpatky, které se k téhle prastaré dla¾bì opravdu nehodí. Je to o zlomnohu. A tak jsem se radostnì zaèetla, ale u¾ za pár stránek mé nadšení vyprchalo. A jen ètenáøská kázeò mne donutila doèíst tu depresivní knihu a¾ do poslední stránky. Panebo¾e, tolik zlého snad ani nemù¾e na svìtì být! No, právì, ¾e mù¾e - autorka èerpala námìty povídek ze zkušeností svých pacientù z psychoporadny. Pøitom napsáno pøekrásným èistým obratným jazykem.
Celé dva dny jsem se z toho nìjak nemohla dostat a nevím, co mne to popadlo - adresu, i kdy¾ nejistou, jsem získala z pøebalu a paní Holáskové jsem napsala - èásteènì pochvalu za krásu stavby vìt, ale vlastnì vynadala za to, jakou depresi ve mnì ta kniha vyvolala. A sama bych nevìøila, ¾e se to mù¾e stát - z toho mého nespokojeného dopisu se vyvinula docela zajímavá korespondence.
Druhou knihu mi paní knihovnice nabídla dost v rozpacích, jestli o ni budu stát. Napsala ji Romka o svém ¾ivotì. Elena Lacková - Narodila jsem se pod š»astnou hvìzdou. Vy u¾ dávno víte, ¾e k cikánùm mám velmi dobrý vztah, setkávala jsem se s nimi v ¾ivotì vlastnì od dìtství a vìtšinou, nebo vlastnì skoro v¾dy v dobrém. S vysokoškolsky vzdìlanými i zcela bez absolutoria povinných školních tøíd. A tahle kniha zaèíná na slovenské cikánské osadì daleko za mìsteèkem a konèí pro pøirozenì inteligentní ¾enu dálkovým studiem vysoké školy u¾ v plné dospìlosti. A pøiblí¾ila a vysvìtlila mi mnohé, o èem jsem se z vlastních setkání jen domýšlela. I to, co je nám gád¾ùm tak nepochopitelné a je to jeden z projevù, které nás tolik popouzejí - to sdru¾ování v jednom chumlu, ta neuvìøitelná kmenová pospolitost, pohostinství pro ka¾dého, kdy po pozdravu je první i neznámému nabídnout nìco k snìdku, i kdy¾ z témìø prázdného hrnce. I to, proè se po válce tolik cikánù nadšenì nechalo nalákat do komunistické strany, ta jejich naivní víra, ¾e pro "bílé" zaènou být normální lidi, ¾e jim strana pomù¾e z bídy, odstrèení, poni¾ování. V té knize se tomu všemu opravdu dá do písmene vìøit. Je to poctivá zpovìï èlovìka. A pøedmluvu, snad krásnìjší ne¾ je kniha sama, napsala dnes ji¾ zemøelá profesorka Filosofické fakulty UK Milena Hubschmannová.
A vyvolalo to ve mnì velice smutnou vzpomínku, kdy jsem se stydìla za gád¾e, i kdy¾ jsem v celé té zále¾itosti byla nevinnì a naletìla stejnì, jako ti kolem mne. Na jednom kurzu jsme se seznámili s panem U. (je mi stydno ho jmenovat) a najednou se u mne v obchodì, kde jsem tehdy brigádnièila, zjevil s nabídkou, abych se pøišla podívat na jeho natáèecí studio u ¾i¾kovské vì¾e a ¾e má pro mne zajímavou nabídku. Opravdu mne to zaujalo. Jarmila Èermáková pro¾ívala své dìtství na ¾i¾kovském dvoøe s kamarády z bloku domù - cikánky a ten pospolitý ¾ivot poznala z naprosté blízkosti. A napsala o tom jednu z nejhezèích dìtských knih, co jsem kdy èetla - Pindralko a tøináct mìsícù. ®ádná vymyšlená pohádka, prostì pøíbìh jednoho z kluèíkù, ale podaný tak køehce a s pochopením, ¾e ètenáøe popadne za srdce a nepustí.
Ta nabídka majitele studia byla, ¾e z knihy udìlám povídání s dialogy tak, aby se to vešlo do šedesáti minut na disketu a zajistím nìjakého cikánského muzikanta, který by z jejich hudby k tomu udìlal hudební podklad. Pindralkem jsem ¾ila nìkolik týdnù, seznámila jsem se s øadou zajímavých lidí, samozøejmì i s paní profesorkou z univerzity. Ta mne zkontaktovala s jednou rodinou a první setkání s její pøíslušnicí mìlo být v jedné budovì univerzity. Sama jsem se pak zastydìla, ¾e jsem cikánku èekala s kýblem a smetákem - a ze školy vyšla elegantní paní v kostýmku - asistentka katedry. Organizátorka velkého odpoledne cikánské hudby na Staromìstském námìstí. Ale nejvíc mne zaujal hudebník Fabian. A to nejen hlasem a hudebností, ale i lidskými názory a moudrostí, poprvé jsme se v chladném poèasí setkali v kavárnì u Václaváku a stalo se nám to pìkným zvykem a vzájemným potìšením. Umìl o svých lidech poutavì vyprávìt a leckdy mi i dobøe poradil.
Tak¾e pøípravné práce na natáèení postupovaly hbitì v dobré pohodì, všichni jsme se tìšili z dobrého díla, majitel studia si naši píli pochvaloval - a najednou jsme našli studio zamèené - "zrušeno" - a pan majitel nebyl k nalezení, ani na telefonu k dovolání. Zmizel i s témìø hotovou vìcí. U¾ nás nepotøeboval a slíbené honoráøe samozøejmì zmizely s ním. Cítila jsem se strašnì. Nejen pro ten podvod samotný, ale u¾ jsem nikomu z nich nemohla dolo¾it, ¾e i kdy¾ jsem taky bílá, jako on, nebyla jsem jeho spøe¾enec, ale naletìla jsem stejnì s nimi. Ty tmavé oèi plné výèitek a znovu nabyté nedùvìry v slovo gád¾e vidím dodnes.
Naïa Vencovská