Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Karlovarské lázeòské lesy a okolí
Nejkrásnìjší jsou na jaøe a v létì. Ovšem i zima jim dává své kouzlo. Ale barvy podzimu se nadají zapomenout. Miluji je v ka¾dém období, zastávám názor, ¾e ka¾dá krajina bez lesa je velice chudá.
Kdy¾ jsou rozpálené ulice mìsta a úporné vedro nás ji¾ zmáhá, stín lesa dává osvì¾ení. Jak do lesa vstoupíš, mù¾eš si pøedstavit, ¾e jsi vstoupil, do chrámu, kde stromy, pnoucí se k nebesùm, pøipomínají obrovské varhany, ptáci v korunách dodávají líbezné tóny, mysl je zase èilá. Stezky jsou velice dobøe schùdné, ale komu by se líbilo poznat les víc, mù¾e se vydat i mimo nì. Pokud ovšem ctíš lesní ticho i jeho øád.
S rodièi jsme se do Karlových Varù pøistìhovali v roce 1946 – v zimì a teprve jsme se rozhlí¾eli kolem. Jednak všude byly následky bombardování z posledních váleèných dní a pak byla velká zima. Ovšem ji¾ na jaøe jsme s maminkou i tatínkem, chodili nejdøíve na louku a „Sokolák“, ale potom jsem se ji¾ odvá¾ila sama i do lesa. Poprvé jsem došla a¾ k „Obrazu“, ale pak jsem pelášila zpátky na louku. Tenkrát jsme byli varováni, ¾e pobyt v lese mù¾e být i nebezpeèný. Pøeci jen bylo krátce po válce. Náš táta, který les také miloval, s námi èasto chodil. Bylo to bezpeènìjší a zejména mne pouèoval, abych se dívala na místa, kde rostou houby, a ne kde co lítá.
Nìjak vedle sebe ve vzpomínkách nevidím bratra – staršího o pìt let, ani mladší sestøièku. Bratr si našel nové kamarády a s nimi trávil vìtšinu èasu (tenkrát mi bylo 5 let). Pozdìji jsem ji¾ šlapala sama a¾ na Jelení skok, na Dianu, a na druhou stranu k Linhartu a zpátky pøes les domù. To jsme bydleli v Janáèkovì ulici (dnes Podìbradova), tak¾e to byl opravdu kus cesty. A v¾dy byl návrat doprovázen velkým domlouváním. Kdy¾ jsem zaèala chodit do školy, mìla jsem mo¾nosti menší. Pak jsme se pøestìhovali do Tuhnic, které se doslova vryly do mého srdce. Les byl ale opìt na dosah.
Èasto jsme chodili do hájovny, kde kraloval pan Vlèek, pozdìji správce a øeditel Lázeòských lesù. Jak ten umìl o lesu vyprávìt, to se nedá zapomenout. Mìla jsem tam ji¾ i svá zamilovaná místa, kam jsem chodila s naším psem. To místo jsem nazývala „Na skalce“. Urèitì se to krásné místo jmenovalo oficiálnì jinak - mo¾ná na Vyhlídce. Ale bylo tam krásnì. Stál tam altán, odtud byl nádherný výhled a¾ do Dvorù, dokonce jsem mohla sledovat, co se dìje na závodišti. Jednou jsme se tam v èervenci 1956 schovali s Vendou – mou první, platonickou láskou - ne¾ mne rodièe poslali k babièce mimo „dostøel“.
Kdy¾ jsem šla do lesa, míjela jsem rašeliništì. Jak mne pozdìji rodièe informovali – vyvá¾eli tam rašelinu pou¾ívanou pøi lázeòských procedurách. Tenkrát to ale byl NÁŠ ráj. Správnì a pøesnì to popsal spolu¾ák Petr Chalupa.ve své knize Kluci z ulice. Tìch bojù, co se tam odehrálo mezi Poš»áky (tam patøil Petr a spol.) a Gorkáky (tam já a naše ulice). Na kraji byl malý hájeèek bøízek, a houští, které v létì a na podzim bylo rájem pro všechny ptáky. Ostatnì, nedovedu si pøedstavit les, kde jsou pouze jehliènaté stromy, proto¾e listnaté dávají lesu své kouzlo a zvíøatùm zde ¾ijícím hodnì potravy. Buky, duby, akáty, jilmy a další doká¾í hlavnì na podzim zbarvit les neobvyklou krásou.
V lese stálo nìkolik døevìných triangulaèních bodù – pro nás to byly rozhledny a byli jsme urèitì na všech. A z té výšky jak les vonìl. Tuhnický les s jeho stezkami je jistì dodnes krásný.
Kdy¾ jsme postoupili do 6. tøídy, chodili jsme do školy Dukelských hrdinù. Tenkrát jedinì pìšky. Zpátky v¾dy pøes Jízdárenskou ulici, kde tenkrát bývala nádherná jízdárna i konì, pak dál cestou kolem studánky, kam si všichni chodili pro pramenitou a velice dobrou vodu, a¾ k velké louce, dolù k trati a byla jsem doma.
Chodila jsem do lesa i sbírat spadané šišky borovic, a jednou jsem si vypadlá semínka zasadila do kvìtináèe a pak povyrostlé malièké stromeèky jsem v lese na mém oblíbeném místì zasadila. Pokud jsme bydleli v Tuhnicích, chodila jsem se dívat na jednu borovièku, která odolala, a rostla dál. Pozdìji jsem ji ji¾ nenašla, to bylo asi za 20 let a stromù hodnì pøibylo, hlavnì vyrostlo a zestárlo. Ale našla jsem borovici, která stojí snad ještì dnes u staré vodárny, a kde na ní bylo srdíèko co vyryla má první školní láska. To nám bylo asi 11 let. Ale to srdíèko u¾ hodnì vyrostlo, jako strom, nám i stromu je u¾ hodnì let. Pozdìji jsem se do tohoto lesa vydávala v¾dy na Štìdrý den. Nosila jsem tam chleba, mrkev a jablíèka a dávala k jeslièkám zvíøátkùm na pøilepšenou.
Provázela jsem hodnì turistù i lesem. To jsme se vydali od pøehradní hráze v Bøezové, stezkou a¾ na cestu smìrem k Linhartu (tenkrát se jmenovala Elisabetweg, jak znìl nápis na jednom z kamenù). Kdy¾ jsme došli k Linhartu, kam dle lidových pramenù i písemných, chodila anglická královna na mléko, nasbírali jsme houby a v restauraci nám z nich udìlali bájeènou odpolední pøesnídávku – kastrol houbové sma¾enice a bochník chleba.
Pak jsme se vydali do kopce a došli a¾ na Gottwaldovu vyhlídku (dnešní název Aberg), kde jsme ji¾ zmo¾eni vyšlapali schody a rozhlédli se po okolí – opìt bylo vidìt krásnì a¾ na závodištì, ale i dál, kde nad Tašovicemi se tyèí stále bývalá sopka Hoznaberg. A dole se leskla hladina øeky Ohøe. Jindy jsme šli z Doubí pøes les a¾ do Lokte, podél Ohøe a Svatošských skal. Vzpomínali jsme kdo všechno tudy chodil, tedy i na J. W. Goetha. Kdybychom sešli a¾ na bøeh øeky, vidìli bychom jeskynì, kde prý ¾ijí skøítci, kteøí pomáhali pøi tavení cínu. Ale povìstí kolem øeky je mnohem víc, nejznámìjší je o vodní víle Ohøe, která svatbu zrádného milence zkamenìla. Tak¾e jsme se mohli podívat na protìjší stranu a pøedstavovat si celý svatební prùvod.
Hezká procházka, jistì stále, je k vyhlídkové vì¾i Karla IV., nebo na druhé stranì ke Goethovì vyhlídce. Tam jsme chodili z Drahovic pøes Tøi køí¾e, odkud je krásný výhled na lázeòskou èást mìsta, pak jsme pokraèovali dál, vyhnuli se hluku ulice Na vyhlídce. Objímalo nás kouzelné ticho, obvykle to bylo odpoledne. Mohli jsme dojít a¾ ke troskám na Andìlské hoøe, jen¾e tenkrát byla osada velice zanedbaná. Jen pár domkù bylo upravených. Pak sejít dolù a pøes silnici se dostat a¾ k letišti, pøejít pøes Olšová Vrata a pokraèovat dál do nádherného a vonícího lesa, a zpátky pak z Kolové do Bøezové pøes skalnatou cestu.
Kousek od silnice na Prahu bývala i malá zoologická zahrada, kterou obhospodaøoval, vlastnì i zalo¾il, bájeèný myslivec. Chodila jsem tam s turisty, i dìtmi, proto¾e mohli všichni vidìt, co v Karlovarských lesích ¾ije za zvíøata i ptáky. Srnec milující cigarety, lišky, jezevci, ptáci – dnes ji¾ opravdu velice vzácnì se vyskytující a chránìni, zajíci – ale tìch tenkrát ještì bylo docela dost i v pøírodì, dnes u¾ vzácnì. Škoda, ¾e tato malá pouèná Zoo, musela po èase ustoupit stavbì rekreaèních chat a zmizel tak i kousek pøírody, kterou nahradila nelítostná civilizace.
Jiná procházka naši rodiny vedla z Doubí smìrem na Beèov. Samozøejmì podél lesa, kam jsme odbíhali a sbírali houby. Nad Cihelnami jich bylo opravdu hodnì, ovšem ne mnou nalezené. Jak mi pak tatínek s maminkou vytýkali, ¾e v korunách stromù houby nerostou. Ano moc ráda jsem se dívala na stromy, kam a¾ dorostly a kdo všechno v jejich korunách zpívá, kudy proudí slunce – a pod nohama mne zajímaly moc rùzné kameny, pøes které jsem padala, tráva a podobnì. Pøesto houby na jakýkoliv zpùsob pøipravené mi moc chutnaly a chutnají.
Za Cihelnami na druhé stranì jsme mohli lesem stoupat a¾ smìrem ke Stanovicícím, kde byl doslova houbaøský ráj. Kousek dál se dalo zase sejít a¾ k Teplièce a cestou vidìt les prý vysázený pro Marii Terezii, a to tak, ¾e nìkteré stromy mìly jinou barvu a shora byly vidìny iniciály MT – prý v tom bylo i kus lásky.
Ale to je ji¾ mimo Lázeòské lesy, které tìch lásek vidìly po¾ehnanì. Proto jsou zde èetné altánky, lavièky, i kamenné, ale také na hygienu je pamatováno, proto¾e díky karlovarským lázeòským pramenùm, to byla doslova nutnost. Ale lázeòské lásky vìtšinou mìly jepièí trvání.
Nemohu zapomenout i všechny kvìtiny, které zde a v blízkém okolí rostou. Z bylinek ze zdejší oblasti (høebíèku, skoøice, vinný destilát, a další) se vyrábí bájeèná Becherovka. Døíve se jí øíkalo 13. karlovarský léèivý pramen. Vynikající, mající trochu pøihoøklou, ale bájeènou chu», kdy¾ je správnì vychlazená. Tu si nìkteøí pacienti pøidávali do lázeòských kelímku k minerální vodì. Becherovku nebo Plzeòské pivo. Becherovku proto, ¾e to je bylinný likér posilující za¾ívání a pivo - to je ostatnì známé, ¾e léèí všechno, co chceme.
Karlovarští lékaøi nejdøíve pøikazovali vypít tolik minerální vody, kolik sami vá¾í, nebo se v ní koupat, ne¾ jim popraskala kù¾e. Pozdìji se léèba dostala do mírnìjší podoby, ale souèástí byly procházky v okolních lesích. O lékaøích se ka¾dý mù¾e doèíst v publikacích, které o tom hovoøí jasnìji a odbornìji. Na krásné historické budovì Lázních I. (ta je dnes v zoufalém stavu) nebo také se jí øíkalo Císaøské láznì, snad ještì dnes jsou pamìtní desky tøí význaèných osobností, které ovlivnily významnì lázeòskou péèi i další rozvoj lázní ( Dr. V. Payer, Dr. D. Becher a Jean de Caro).
Lázeòskou èást jsme s rodinou prošli mnohokrát. Pamatuji, jak zejména s maminkou jsme chodily k hornímu Zámeckému pramenu, který mìl pøíznivý vliv na prùdušky – sestra trpìla astmatickými záchvaty a tento pramen ji pomáhal. To jsme v¾dy také navštívily dolní Zámecký pramen, a od té doby, kdy¾ jsem èetla o Krakonošovi, v¾dy jsem pøed sebou vidìla vládce pramenù, který tam je urèitì ještì i dnes vytesán. Chodili jsme všichni procházkou a¾ ke GH Moskva, pøed válkou a po revoluci Pupp a samozøejmì pak lanovkou na Dianu a tamní rozhlednu. Tenkrát se na ni šlapalo po schodech. Pak pìšky k Ruskému kostelu a domù. Na Dianu jsem chodila velice èasto s turisty i s rodinou. Naposledy jsem tam byla v roce 2000 s holí a kamarádkou z Tallinnu. Kdy¾ jsme ale vystoupily z výtahu na vì¾i, chytla se jednoho sloupu s hrùzou, ¾e musí dolù, ¾e má z výšek hroznou fobii. Dostala jsem ji zpìt k výtahu za pomoci dalších turistù a sama hroznì zmo¾ená, proto¾e balancovat s holí a ještì nìkoho zahraòovat, bylo trochu nad mé síly. Pamatuji na èasté návštìvy obchodù, které pozdìji byly zboøeny, aby uvolnily prostor pro výstavbu hotelu Thermál.
Celá naše rodina èasto trávila èas u øeky Ohøe. Hlavní zásluhu na tom mìl tatínek, vášnivý rybáø. Jak mi bratr pøipomnìl, èasto jsme dorazili a¾ k Hubertusu, chodil s námi malíø F. Samec a Boèek – spíš boxer ne¾ výtvarník. S tìmi se náš táta se hodnì pøátelil. V baráku u Hubertusu nám ale nedali ani napít vody, jak vzpomíná bratr. Napili jsme se z nìjakého pramene, který vyvìral v blízkosti dnešní èistírny odpadních vod.
Lidé tam chodili pro údajnì pramenitou a dobrou vodu, ale my jsme to tak ohodnotit prý nemohli, proto¾e nám po ní bylo velice zle. Pak bratr zjistil, ¾e to byla odpadní voda ze Stavebního podniku.
Ještì si vzpomínám na krásné procházky pøírodou, která zaèínala za porcelánkou v Bøezové. V¾dy jsme pøemluvili vrátného, ten nás pustil pøes továrnu. Tu jsem také milovala. Jak jsme šli kolem budovy, kde se porcelán maloval zlatem, nadechli jsme v¾dy typické vùnì, charakteristické pro zlato øedìné toluenem.
Za ní bylo údolí skoro zapomenutého svìta, vysoká tráva, plno keøù „lískáèù“ v¾dy bohatì obsypaných, a louka s krásnými a vonícími krásnými luèními kvìty, nad nimi¾ poletovalo velké mno¾ství barevných motýlù.
Vlevo les, ale dost neschùdný. Vpravo, asi uprostøed, byl nìjaký objekt, prý to byl mlýn, jak se to místo nazývalo, ji¾ bohu¾el nevím. Údolí konèilo stezkou do skal podél Lomnického potoka. Ve skalách byly i jeskynì a jedna povìst øíkala, ¾e se tam ukrýval i loupe¾ník Babinský. Celé to místo mìlo své kouzlo a bylo v šeru stromù velice tajemné. Jako v pohádce. Je mo¾ná správné, ¾e ¾ije dále v mých vzpomínkách, jak si ho pamatuji, urèitì ho ruka civilizace hodnì zmìnila k horšímu.
Karlovy Vary jsou v klínu Slavkovského lesa a obklopené kolem dokola zelení. J.W. Goete pøirovnával naše lázeòské mìsto rubínu, zasazenému do smaragdu. Z okolních kopcù je dolù krásný pohled, který to plnì potvrzuje. Z Diany, ale také z vyhlídky Petra Velikého.
Nyní ¾iji jinde, také bych mìla do lesa blízko, ovšem má pohyblivost je velice omezená, tak se pouze dívám na kopce kolem, na ka¾dé svítání, na mraky, které tvoøí nádherné obrazce a sna¾ím se to všechno alespoò vyfotografovat. Cítím se provinile, kdy¾ mé výtvory nabízím, vlastnì spíš opová¾livì, proto¾e znám své chyby.
V posledních letech se nìkteré èásti mìsta tak zmìnily, ¾e u¾ nìkterá místa ani neznám. Pøímo ve mìstì jsou stavby necitelné k historii mìsta – a i našemu mládí, které ji¾ také zde nenalezneme. Mizí louky z okolí, co jsou dnes lukrativními staveními parcelami a nahrazuje je beton. Ale tam nerostou kvìtiny co rostly na lukách, mizí motýli a i èmelákù je ménì. Zato jsou støechy domù obsazeny holuby. Vlastnì nejen støechy, ale i okna a balkony, nejvíce v zimì.
Ještì¾e les nás stále obklopuje a jeho vùnì bojuje s pachem mìsta. Kdy¾ jsme se do Karlových Varù pøistìhovali, a pak bydleli v Tuhnicích, jezdili zde jen tøi autobusy A, B, C. Ovšem my jsme radìji chodili pìšky - a lesem. Nyní jsou ulice plné aut, samozøejmì i s typickým „ozonem“, tak¾e zajít do lesa je doslova osvì¾ení.
Mùj lese – vlastnì náš - dodávej nám sílu svou vùní, svým zpìvem, svými plody a dovol nám projevit svou pokoru, kdy¾ do tebe vstoupíme. Dovol nám vyslovit svou modlitbu a pøání, i podìkování za vše, co nám dáváš nesobecky s otevøenou dlaní i náruèí. A braò se tam, kde nám síly ji¾ nestaèí.
Jarmila Vojtìchová