Voda, samá voda
Kdybych se na tohle téma dala nìkdy v øíjnu èi listopadu, u¾ byste mne vynesli v zubech, ale léto budi¾ pochváleno - to se s vodou srovná. Ale slibuji, ¾e tohle je poslední, na mou duši, na psí uši...
Minule jsem toti¾ to povídání o vodì zakonèila Jabloncem nad Nisou a bylo by hrubì nespravedlivé vynechat jednu opravdu krásnou a náramnì rozlehlou vodní plochu u Chebu - Jesenickou pøehradu. Ty minulé vzpomínky jsem toti¾ a¾ na úpravu svého vìku, vytáhla ze slo¾ky starších prací a to jsem tehdy o Jesenici nic nevìdìla.
Jak tak èlovìk nenabude rozumu ani v tom pokroèilém vìku, stalo se mi, ¾e jsem k sedmdesátce potkala mu¾ského. No co, co (?) nedobøe èlovìku samotnému, jen si má zachovat rozvahu a nestìhovat se (cha, jakoby tohle byla pro mne nìjaká pøeká¾ka!). No tak, jsem se ocitla v Kynšperku nad Ohøí. Pìkné mìsteèko, ¾ivot pulzuje, pøihlašuji se na trvalý pobyt, vyu¾iji pøíle¾itosti a navštívím pana starostu, jsem pøizvána ke spolupráci na právì zakládaném radnièním mìsíèníku - a je to mùj poslední ¾ivotní dárek - opravdu redaktoøím a ¾iju na plný céres. Ale to u¾ všechno znáte z døívìjších èlánkù. Co ale jsem urèitì nevypsala tak naplno - ten mùj èlovìk mìl auto a náramný zvyk jezdit od pátku veèera do nedìle k pøehradì. Pøes den tam bylo lidí celkem dost, i kdy¾ ta naše - neoficiální strana a vlastnì nudiplá¾ - byla klidnìjší, ale proto¾e jsme tam spávali pod širákem a vaøili na ohýnku - dalo by se takových táboráèkù spoèítat na celém bøehu daleko od sebe veèer u¾ jen celkem tak ètyøi - pìt a ani to ne...
A tak jsem si na stará kolena u¾ila i romantiky, kterou jsem promeškala v mládí. Nejkrásnìjší byla rána. Par»ák ještì hluboce spal a já jsem po nejnutnìjší oèistì mizela ve vodì a plavala daleko, ale opravdu daleko, a¾ se bøeh menšil a vycházející slunce mi pak na zpáteèní cestu oslòovalo oèi, dokud jsem nazaplavala blí¾ ke bøehu, kde ho ještì stínily stromy lesa. A proto¾e mu¾skej se zatím vykotil ze spacáku a chystal snídani, poznala jsem podle kouøe ohýnku, který ten malý záliv je "ten náš". Vlastnì jsme se tam po celá léta potkávali tití¾ lidé a nikomu ani nenapadlo, aby obsadil vysezené místo nìkoho jiného. Tak¾e ten malý zálivek byl opravdu - ten náš. V nedìli jsme se o nìj dìlili s jednìmi man¾eli z Karlových Varù.
Jednou jsem si tam takový víkend pro¾ila sama a bylo to obzvláš» romantické. Par»ák nemohl jet a tak mne tam jeden kamarád odvezl a tak jsem si dlouho do veèera koukala do ohýnku, jen tak pro potìchu z praskání vìtvièek a pak se zakutala do spacáku a usínala pøi poèítání hvìzdièek. A pak mi tahle rozlehlá voda pøece jen jednou pøipadala docela malinká - psala jsem pro své noviny èlánek o místním majiteli malého letadla a ten mne vzal na prolítnutí nad krajem - a najednou byla hluboko pod námi jakási vìtší lou¾e - koukám - Jesenice! A pøece i tam malinká byla mému srdci blízká. Jedno jediné zklamání mi zpùsobila - nezavinìnì. Chystala jsem èlánek o místních potápìèích a koneènì se mi mìl splnit velký sen - aspoò jednou jedinkrát se podívat pod vodu! Já jsem se k ¾ivotnímu rozmachu dostala a¾ k šedesátce po revoluci a to se mi nepovedlo pøesvìdèit nìjaké poøadatele kurzù potápìní, ¾e jsem ještì jura a klidnì mohu i pod vodu - no a tady "paní redaktorku" pøece nemohli odmítnout!
No jo, nebylo mi souzeno. Partner mezitím byl pøelo¾en do Prahy a všem plánùm i redaktorování byl konec. Mìla jsem pro útìchu svou milovanou Prahu - no a jak vidíte, za tu nìkdejší hloupost, ¾e jsem ji tak bezstarostnì opustila, jsem nakonec splatila tím, ¾e jsem tulák po vlasti dodnes a na Prahu se s lítostí koukám jen, kdy¾ ji redaktoøi pøi reportá¾i v televizi mívají za zády. Jo, za blbost se platí...
Naïa Vencovská