Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Dlouhé prázdniny

Už jsem při psaní o bouřkách mluvila o Heleně. Vlastně jsem ty nevlastní dcery měla dvě, z každého manželství jednu a obě prima holky, se kterými jsem bezvadně vycházela. Helenka navíc byla pravý dárek pro naše holky. Na venkově jsme žádnou babičku neměli a tak se v létě nadšeně stěhovaly ke starší sestře. A ke koze a k prasátku a naprosté svobodě. Helena jednak byla pražské dítě a venkov sama brala jako dlouhé prázdniny a hlavně - měla tehdy rozumu za pětník. S mámou bydlely na Smíchově rovnou naproti kasárnám, do okna na ni mávali pěkní kluci a tak jaký div, že přišla "do jináče" a aby se vůbec mohla vdát, museli ji na úřadě v šestnácti zplnoletnit. Stejně mladý a "rozumný" manžel nevěděl nic chytřejšího, než že se o sebe postarají sami, krmit nějaké to zvíře a obdělávat zahrádku přece umí každý a přes kámoše v kasárnách našel malý domek na severní Moravě - no právě s tou kozou a chlívkem pro prase - a tak hospodařili od desíti k pěti. Ale byli šťastní a měli houfec děti. Nikdy jsem se jich nedopočítala, ale hodilo se nám, že jsme si na všechny ty její a dvě moje mezi sebou posílaly oblečení z jednoho na druhé. A tak na ten báječný venkov a čas naprosto bez dozoru se holky jen třásly. Matce - tady skutečné Helenině mamince - se vrhaly na uvítanou stejně nadšeně, jako houf vlastních vnoučat. Na mne se ostatně ta početná banda vrhala stejně a obě matky jsme udělaly stejnou zkušenost - jako v Babičce, nejdůležitější je prohlídka kapsářů, tedy moderněji tašky nebo baťůžku. Děti si běhaly, kudy jim napadlo, jedly, když měly hlad, spát šly, když jim padaly hlavy - nádhera. To poslední léto před Janiným nástupem do školy tam byly opravdu dlouho, celé týdny, aby si dosyta užily.

Nastal čas, abych si pro ně zajela a uvedla je zpět do civilizace. A protože taky mám ráda nepředvídanosti - usmyslela jsem si, že tentokrát nepojedu spořádaně vlakem, ale prostě to vezmu z Mostu až na tu Moravu stopem. A tak jsem si dopřála opravdu bláznivou cestu, autem, na motorce, ba dokonce kus cesty i na traktoru - prostě, jak se co naskytlo a kupodivu, zvládla jsem to během jednoho dne. Uvítání bylo bouřlivé jako obvykle - vyposlechla jsem si neuvěřitelné zážitky a tvrdě překonala příští den pláč, nářek před odjezdem, popadla děti a jelo se k babičce do Olomouce, když už jsme od ní jen na skok. No, hlavně jsem doufala, že u ní ty děti nějak vydrbu a opravdu zcivilizuji, abych s nimi ve vlaku až do severních Čech nebudila takovou pozornost. Podle očekávání babička spráskla ruce a nad jejich hlavami se doslova rozplakala - jak bezelstně přiznaly - celou dobu neviděly hřebínek. Dnes jsou dredy moderní, ale tehdy to byl malér a nakonec jsme s mámou vzaly nůžky a ostříhaly je, nakolik nám svědomí dovolilo. Ještě že se to obešlo bez vší.

Ty prázdninové pobyty byly vlastně vždycky stejné. Později u babičky sice holky zůstaly na pohled normální, ale morálka povolila a já jsem jejich návrat domů vždy očekávala se směsí dychtivosti - tak směšně optimistické, že letos to bude jiné, lepší - a tiché hrůzy, že letos to bude stejné, ne-li horší. Začátek školního roku přes všechen počáteční optimismus, sliby a předsevzetí vždy znovu znamenal tvrdou realitu. Učitelky opět třímaly neochvějně svou hlavní zbraň - žákajdu, znovu a znovu mi v ní oznamovaly, jak příšerné mám potomky, potažmo - jak nemožná jsem matka. A což teprve, když pár prvních tréninkových dnů, kdy se překonal neblahý vliv babiččiny dobroty, jsme znovu, děti i já, s nechutí zjistily, že opět nějaký vytrvalec nasedl v bodě A na kolo, aby se bůhví proč toužil v bodě C setkat s řidičem Trabanta, který s patřičným zpožděním vyjel z bodu B. S uzarděním přiznávám, že tento příklad jsem nevypočítala nejen v době svých vlastních školních let, ale nepropracovala jsem se k výsledku ani při nejmladším ze svých čtyř dětí. Naštěstí se učily dobře i bez mé "pomoci".

Naďa Vencovská

Další články autorky