Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Buøina
Tak nás to letos vytrestalo. Léto je tady a pøi tom se støídá vedro s buøinami, tak¾e nevíš, jak si co naplánovat. I kdy¾ ti š»astní pøece jen první týden natrefili. A jak jsem napsala minule, EvaP je pro mne inspirace. Napsala mi do komentáøù, ¾e duchù se nebojí, ale bouøky ano. No a mne to rázem zaneslo do minula a pusa se mi rozšíøila k úsmìvu nad vzpomínkou, jak naše dìti v Plzni pro¾ívaly bouøky.
Tedy v Plzni umìly být bouøky opravdu náramné, a¾ o strach. Kdy¾ jsme s nìèím takovým ještì nepoèítali, mìli jsme s klidem otevøená okna, i kdy¾ se zaèínalo smrákat a honily se mraky. Ale najednou se setmìlo doopravdy a zaèalo to plnou silou. Ne¾ jsme se staèili vrhnout k oknùm, vysypalo se velké okno v kuchyni a rám dveøí mezi kuchyní a pøedsíní se posunul o nìkolik centimetrù mimo nasazení. Práskalo to, hrom bil, kuchyní plavaly støepy okna a jeho rám trùnil na jídelním stole! Kdy¾ se nám s man¾elem podaøilo aspoò trochu zklidnit situaci, lekli jsme se - dìti nikde! Proslídila jsem celý byt - tehdy jsme mìli opravdu byt o nìkolika místnostech pro velkou rodinu - a poøád nic. A¾ mi napadlo podívat se v pøedsíni za dveøe šatny a byly tam - všechny ètyøi. Malé dìti zalezlé v koši se špinavým prádlem a velké v koutku za kabáty. A takhle u nás konèila ka¾dá bouøka - tmavá, bezpeèná šatna, koš s prádlem, jen ty velké školaèky pøedstíraly, ¾e ony se pøece nebojí, ale nemohou tam v té tmì nechat malé sourozence samotné. Báli by se!!! No dìlali jsme, ¾e jim vìøíme, aby nebyla dotèena dùstojnost nastávajících sleèen.
Ale sama jsem se jednou opravdu bála a to hodnì. Jak u¾ jsem nìkde zmínila, za války jsme i my dìti mìly v dobì prázdnin povinnost odpracovat si svùj podíl obèanské povinnosti nìkde u sedláka. Pravidelnì jsem jezdila do Klobouk u Brna, tedy vlastnì na Kašnici nad kopci nad nimi, kde ¾ili staøí pøíbuzní "mého sedláka" a místa pro letní pomocníky na spaní bylo dost.
Jednou jsem se k veèeru vracela polními cestami nahoru na kopec, kdy¾ se najednou skoro bez varování pøihnala poøádná buøina, blesky se jen køi¾ovaly a já nevìdìla, kam se schovat. Byla jsem v tìch polích zrovna za hromosvod. Nakonec mi napadlo lehnout si pod první øádku nìjakých plodin, u¾ si nevzpomínám, co to bylo, snad kukuøice, ale i ty listy mi aspoò pomyslnì dávaly jakýsi pocit ochrany. No dopadlo to dobøe, ale domù jsem došla promoèená, obalená blátem a hlavnì vydìšená a v slzách. V¾dy» mi bylo teprve dvanáct let. To ta šatna stejnì starých holek po letech byla docela k pochopení - i kdy¾ nám dospìlým tajnì k smíchu.
Ale kdy¾ u¾ jsem v tìch rodinných zá¾itcích s blesky - a o té rodince mé nevlastní dcery z prvního man¾elství se chystám psát pøíštì - ale pøíhodu s kulovým bleskem napíšu dnes. Bydleli na zapadlé vesnici na severu Moravy v domku s chlívkem pro kozu a prasátko. Jednou veèer Helena ukládala dìti do postýlek, kdy¾ se z nièeho nic prohnala chalupou svítící koule, potancovala dìtem po pelesti postýlky, prolítla kuchyní a zapadla do pøilehlého chlívku, kde zabila kozu.
Pøitom ¾ádná skuteèná bouøka s hromy a deštìm nebyla. Místní staøí rodáci pak øíkali, ¾e tady to není první pøípad a mo¾ná, ¾e na severu Moravy to opravdu tak bylo. Sama jsem na prázdninách v Sobotínì takovou ohnivou kouli vidìla bì¾et proti nám po silnici a najednou zamíøila po stromì nahoru a zmizela.
Naïa Vencovská