Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Tatranská dovolenka
Dìti se z prázdnin v¾dycky tìší, ale nejeden rodiè si tiše zoufá a ptá se slovy básníka "Kam s ním?" Tak jsem se ptávala i já a dívala se zachmuøenì na svého jedináèka, syna Vlada, který byl u¾ po prvním - èásteènì samostatném - dnu prázdnin tak ušmouraný, ¾e jsem si nedovedla pøedstavit, jak bude vypadat v záøí. Babièku jsme nemìli, úschovna zavazadel na Hlavním nádra¾í dìti nebrala, do pionýrského tábora jet nemohl nejsa pionýrem... Naštìstí jsem mìla bratra lékaøe, který se odstìhoval do Vysokých Tater, tam ¾il s man¾elkou, dvìma dcerkami, desítkami rybièek a kanárem Pepíkem a všichni nás zvali, abychom k nim pøijeli. Mùj mu¾ mìl dovolenou a¾ v srpnu, ale velkoryse nám dovolil, abychom ho opustili, dokonce se mi zazdálo, jako by mu svitla v oku nìjaká jiskøièka.
Pøíští den jsme se zabalili a šli jsme koupit dárky, aby pøíbuzní vidìli, ¾e máme Kinderstube a spousty penìz. U¾ nevím, co jsme koupili švagrové, ale Dance a Jance jsme koupili knihu "Danka a Janka", to vím jistì. A bratrovi jsme koupili rybièky. Pruhované, vypadaly jako trestanci za první republiky. Jejich doprava do Tater nebyla bez komplikací. Voda v PVC sáèku po šesti hodinách jízdy vlakem v šíleném vedru zaèala tak smrdìt, ¾e spolucestující hlasitì protestovali a ¾ádali, abychom opustili rychlík. Proto¾e u¾ jsme byli v Popradì a vidìli bratrovo auto, s lehkým pohrdáním ve tváøi jsme jim vyhovìli.
A zaèala jedna z našich nádherných dovolenek v Tatrách i "Podtatøí"...
Ráno nás bratr obvykle zavezl nìkam k lesu, k potoku, k rybníku, na louku, všude bylo nádhernì. Mìli jsme sebou zásoby jídla a pití a spoustu "zájmové èinnosti": míèe, hry, karty, knihy… Plavali jsme, hráli si, èetli, brouzdali loukami i lesíky… Odpoledne, kdy¾ bratr u¾ uzdravil ka¾dého v okruhu tøiceti kilometrù, pro nás zase pøijel. Jednou meškal a já jsem se pomalu zaèínala ohlí¾et po nìjaké cestì do civilizace, kdy¾ se koneènì objevil. Napøed se mi pokusil tvrdit, ¾e musel dìlat tì¾kou, výjimeènì nároènou operaci - prý hypertorofilní anterostomózu - ale kdy¾ jsem mu lehce pøipomenula, ¾e i já mám urèité zdravotnické vzdìlání, pøiznal, ¾e si nemohl vzpomenout, kam nás ráno odvezl...
O víkendech jsme chodívali na vìtší túry. Nebyla to ¾ádná vysokohorská turistika, ale cestièky i v podhorském terénu byly nìkdy dost nároèné. I 
ètyøletá Janka šlapala stateènì a málokdy ji musel otec nést. Bráška dokázal dìti všelièím zaujmout. Ukázal jim barevného ledòáèka na miniaturním vodopádu, podstrèil jim dalekohled, aby se mohly pøesvìdèit, ¾e támhle na té patnáctimetrové jedli opravdu sedí datel, a kdy¾ nad námi pøelétal èerný èáp, bratr s vá¾nou tváøí tvrdil, ¾e s tím se zná, ¾e je to Fero. A má prý dva bratry, Miša a Pa¾a. Pochechtávali jsme se shovívavì tak dlouho, a¾ se objevili skuteènì dva další èerní èápi... potom u¾ jsme uznali i jejich jména. Vodní ptáci byli tak øeèeno srdcová specialita mého bratra, dobrovolnì vstal kdykoliv ráno ve ètyøi, aby od pùl páté sedìl dobøe zamaskovaný nìkde u rybníka v rákosí. A pøinesl domù úlovek: nádhernou fotografii divoké kachny, která veze na zádech svoje malinká kachòátka. Anebo dvojici èápù, tentokrát bílých, kteøí se na kraji lesa potkali s liškou. (Chtìla jsem vìdìt, jestli liška èápùm neublí¾ila, ale bratr se smál, prý klapli párkrát zobákem a liška utekla...)
Na toulkách jsme našli i pravou, nefalšovanou kolibu (ne takovou kašírovanou pro turisty, jakých je teï v Tatrách hodnì), z komínku udírny stoupal dým a dveøe nám otevøel dvoumetrový baèa. "Éj, bis»u bohu!" zvolal srdeènì, kdy¾ mne uvidìl. "To by bola pre mòa baèovka, riadna to baba! Tuná sú po našich dedinách iba také malie škraty, vedia, mladý pánko? A oèujú, nenechali by mi panièku? Nalejem im po vrch ¾inèice, aj oštiepka odkrojím..." Bratr okam¾itì souhlasil. Nejen to, projevil se jako bezcharakterní sourozenec a tvrdil baèovi, ¾e mne vùbec nezná, ¾e jsem se k nim pøidala za Tatranskou Kotlinou a ¾e se mne nemohou zbavit!
(Jen pro úplnost dodávám, ¾e kdy¾ jsem potom tuto historku vyprávìla doma svému mu¾i, ten se zamyslel a øekl: "A ko¾ko¾e by toho oštiepka za teba dal?"Z toho je vidìt, ¾e nìkteøí mu¾i jsou všichni stejní. A ¾eny také: pøíští léto jsem tu kolibu s dvoumetrovým baèom hledala, ale baèové a stáda se stìhují za èerstvými pastvinami, tak¾e jsem ji nenašla.)
Dodnes jsem nepochopila, jak je mo¾né, ¾e ve Vysokých Tatrách neplatí fyzikální zákony. Mám to mnohokrát ovìøené: ráno jsme vyšli z domu a hned jsme zaèali stoupat do kopce. A šli jsme do kopce celý den, po rovince - nebo o cestì z kopce - ani potuchy. A veèer jsme se vyšplhali do posledního kopce, kde stál bratrùv dùm! Jestli je to z fyzikálního hlediska nesmysl, je nejvyšší èas, fyziku pøepracovat, nìkde má chybu.
Kdy¾ do Tater dorazila letní vedra, chodili jsme se koupat na ke¾marské koupalištì, kde byla díky továrnì Tatralan ohøívaná voda. Starší dìti, Vlado a Dana, plavali u¾ výbornì, a nejmladší, ètyøletá Janièka, se èvachtala v dìtském bazénu. A¾ do odpoledne, kdy se dostavil otec, tou¾ící vychovat ze svých dcer všestranné sportovkynì, soutì¾ivé a nebojácné. Se zájmem jsem sledovala dramatický dialog - støídavì v hovorové slovenštinì a ve východoslovenském náøeèí - který vedli bráška s dceruškou na okraji bazénu, tam, kde byla asi tøímetrová hloubka vody:
Bratr: "Jana, skoè do vody!"
Jana: "Ta neskóèim!"
Bratr: "Skoè, Janka, kúpim ti bábiku! Takú malièkú!"
Jana: "Oci, ja ne šalena.Neskóèim!"
Bratr: "No tak..tak ti kúpim tú ve¾kú bábiku!"
Jana: "Ta to skóèim!"
A èlups! U¾ byla v té tøímetrové vodì...
Bratr, samozøejmì, za ní. Kompletnì obleèený. Pozdìji øíkal, ¾e si to pøedstavoval jinak, ale jak, odmítl vysvìtlit. Ale tu velkou panenku koupil Janì hned cestou z koupalištì domù...
Bylo by krásné jít ještì aspoò jednou pøes Spišskou Maguru po cestièce mezi kvetoucími loukami... s dìtmi, které se právì hádají, kdo první vidìl tamtu ještìrku na mezi... a koho má radìji dìdeèek.... a kdo je nejopálenìjší... A vidìt naproti pøicházet fousatého dlouhána s fotoaparátem v ruce... Ale to se u¾ nestane... Dìti vyrostly a jsou rozesety po svìtì. Mnì by po pár krocích do kopce vzplanuly plíce... A mùj bratr fotografuje krásy tatranské pøírody u¾ jenom z vysokého, vesmírného nadhledu....
Text:Blanka Burjanová
Ilustrace:Alena Pakostová, Jindra Válková, Zdenek Jeklovec
