Ve stínu depresí
S Janem Masarykem jsme se rozešli ještì jako s velvyslancem v Londýnì, rozvedeným lvem salonù, skvìlým klavíristou, ale také obèas dost hrubým opilcem, jeho¾ povìst „veselého Jana“ pøesáhla hranice. Hranice nìkdy pøesáhly i psychické problémy. Proto obèas zají¾dìl tak trochu „na zapøenou“ na rùzná léèení. Do toho smrt otce, kterému se vìnoval a¾ do konce s pøíkladnou péèí.
Mnichov a jeho dùsledky pøíliš rozebírat nebudu. Snad jenom pøipomenu, ¾e Masaryk zùstával ve slu¾bách èeské diplomacie ještì i po Mnichovu, v tzv. druhé republice, tady v tom hluchém období mezi Mnichovskou smlouvou a zabráním zemì okupanty 15. bøezna 1939. Dlu¾no pøiznat, ¾e i pra¾ské ministerstvo hledalo schùdné a korektní øešení pro ukonèení Masarykových diplomatických slu¾eb.
Další z mnoha Masarykových cest do Ameriky mìla i trochu odbojný charakter. Ve svých pøednáškách pro svobodnou zemi vystupoval u¾ jako jasný a jednoznaèný nepøítel nìmecké øíše. Nezapomínejme, ¾e a¾ do napadení Pearl Harboru v prosinci roku 1941 Amerika s válkou pøíliš nepoèítala a Masarykovy projevy byly trochu tím pøísloveèným hlasem volajícího na poušti.
Jeho nesporná schopnost promlouvat k lidem, øeènický dar a talent pro zjednodušující slogany z nìj udìlaly rychle patrnì nejpopulárnìjšího zahranièního politika. Byl velkým pøínosem relace „Volá Londýn“ a jeho promluvy doma lidé poslouchali s nadšením. Neburcoval pøíliš k odboji, spíše své posluchaèe hladil po hlavách a øíkal, vy za nic nemù¾ete, zradili nás, hlavní je pøe¾ít.
Zvláštní pøíbìh je Masarykovo ministrování v exilové vládì. I tady se projevila jeho váhavost, nìkdy hranièící s leností. Do té vlády se mu chtìlo i nechtìlo a hodnotit jeho pùsobení v ní mi nepøísluší. Zdá se ovšem, ¾e po ztrátì skuteèného taty Masaryka si našel novou oporu v Benešovi, ke kterému se pøimknul a¾ nekriticky. To ale Benešovi vyhovovalo. Dìlal vlastnì i zahranièní politiku zahranièní vlády, ministr Masaryk ji vìtšinou jen odsouhlasil. Tady je ovšem dobré pøiznat, ¾e se èasto choval velmi obojetnì a øadu vìcí, které formálnì schválil, ve skuteènosti v soukromí odsuzoval. Asi nejtypiètìjším pøíkladem je smlouva mezi sovìty a naší exilovou vládou z roku 1943. Nechci spekulovat o tom, zda tato smlouva byla u zrodu naší pováleèné tragédie, to pøenechám jiným. Pravdou ovšem je, ¾e Masaryk se jednání o podpisu smlouvy vùbec nezúèastnil. Ne z principiálních dùvodù, jako ministr zahranièí Benešovu koncepci plnì podporoval, ale „unavený Jan“ si odjel do Ameriky a jednání vypustil.
Návrat domù, Košický vládní program i vláda, to jsou vìci známé. Masaryk se vracel s aureolou asi nejpopulárnìjšího zahranièního politika, byl to „náš Honza“ a brzy se s ním zaèaly vydávat rùzné rozhovory, èasto vtipné sentence na souèasnost. Velmi rychle ale zaèal Jan Masaryk ztrácet kredit demokratického politika. U¾ pøi zakládání OSN v roce 1945 se pøiklonil celkem jednoznaènì na sovìtskou stranu a v prùbìhu dalších let fungoval vlastnì, k ú¾asu demokratického svìta, jenom jako Stalinùv pohùnek.
Velkým vnitropolitickým problémem pováleèných let byl odsun Nìmcù. S velkým odstupem si pøiznejme, ¾e Benešova koncepce byla postavená na principu kolektivní viny, a tedy z pohledu èistì demokratického neudr¾itelná. Zdá se, ¾e tady trochu váhal i ministr zahranièí, ale nakonec se k Benešovì koncepci vyhnání Nìmcù také pøiklonil.
Tady bych se rád chvilku pozdr¾el u vìèného rozporu našich politikù. U¾ od Kollára víme: zardi se závistná Teutonie… Tedy tu více, tu ménì, pøe¾ívá tendence pøichýlit se k velkému ruskému medvìdovi, který nás ochrání pøed germánskou záplavou. Pøiznejme si to, napomohli tomu i rùzní Heydrichové, prostì to, ¾e se nejen Beneš nakonec pootoèil více ke Stalinovi, má i své historické koøeny.
Zdá se, ¾e i Masaryk pochopil v roce 1947, kdo je Stalin a jaké „svìtlo“ pøichází od východu. Jeho vìta o Stalinovì pohùnkovi po návratu z Moskvy bývá èasto citována. Jenom¾e Stalinovým pohùnkem byl u¾ v roce 1946, kdy¾ hlasoval v OSN na povel soudruha Molotova. Pováleèná doba není hvìzdnou dobou syna prezidenta zakladatele.
Osoba Jana Masaryka je osoba tì¾ko uchopitelná v jakékoliv knize nato¾ v krátkém èlánku. Pøesto se pokusím na závìr o svùj èistì subjektivní soud o smutném konci problematického ¾ivota.
Jako malého kluka mne zavedla maminka do Èernínského paláce, kam krátce po sebevra¾dì proudily davy lidí. Oficiálnì to byla sebevra¾da, ale mnohé se šeptalo a dnes u¾ nešeptá, píše, povídá. Já jsem vlastním rozumem a èetbou dospìl k závìru, ¾e to opravdu nejspíš byla sebevra¾da. Tátùv mazánek Jenda nikdy nevyrostl do plnohodnotného a kompletního chlapa jako táta. Svùj podíl na tom jistì mìli i démoni depresí, které asi tì¾ko pochopí èlovìk duševnì zdravý. Na konci svého ¾ivota ale zradil všechno, k èemu se celý ¾ivot hlásil. Je dobré si znovu pøipomenout, ¾e postoj Jana Masaryka, syna prezidenta zakladatele, umo¾nil komunistùm nástup k moci. Nespornì by se jí chopili stejnì, násilnì, ale postoj ministra Masaryka dal tomu puèi punc ústavnosti.
Vláda mìla 25 èlenù. Demisi podalo 12 èlenù vlády. Kdyby ji podal ještì i tøináctý Masaryk, vláda by padla. Proto¾e ale ve vládì zùstal, padla na desítky let demokracie v zemi, kterou jeho táta vydupal skoro ze zemì. Vím, ¾e Jan byl osobnì nestateèný, ale v nìjakém záchvatu tì¾ké deprese mohl dospìt ke koneènému rozhodnutí.
®il ve stínu otce i depresí, alkoholu i nezakotvené vlastní osobnosti. Nemám potøebu ho soudit, nechci ho ani obhajovat. Byl to èlovìk s lepšími i horšími charakterovými rysy. Škoda ovšem je, kdy¾ se takoví lidé ocitnou ve vùdcovských rolích. Kam mù¾e vést nìkdo, kdo nezná ani svou vlastní lidskou pìšinku.
Pro lepší orientaci
12. 12. 1943 Podepsána v Moskvì Smlouva o pøátelství, vzájemné pomoci a pováleèné spolupráci mezi Svazem sovìtských socialistických republik a Èeskoslovenskou republikou.
Košický vládní program schválila první ès. vláda, vedená Zdeòkem Fierlingerem 5. dubna 1945 v Košicích. (Od 4. dubna do 6. listopadu 1945. existovala 1. vláda, nazývaná Košická. Od 6. listopadu 1945 do 2. èervence 1946 na ni navázala druhá vláda tého¾ ministerského pøedsedy. Ta je nazývána první vládou Národní fronty
Vláda Národní fronty pod vedením Klementa Gottwalda existovala od 2. èervence 1946 do 25. února 1948.
Druhá vláda K. Gottwalda od „vítìzného února“ 25. 2. 1948.
Marshallùv plán, oficiálnì Plán evropské obnovy byl vyhlášen Kongresem USA s cílem pomoci pováleèné Evropì. Oficiálnì byl vyhlášen a¾ v dubnu 1948, ale zemì východního bloku ho odmítly u¾ pøi jednání v roce 1947. Tam si snad Masaryk definitivnì uvìdomil, ¾e je Stalinùv pohùnek.
Související èlánky: