Ve stínu otce
Osobnost Jana Masaryka (1886 - 1948) je tak trochu nejasná smìs rodového duševního zatí¾ení, problémù dospívání ve slo¾ité dobì i mnoha dalších faktorù. Jeho otec, u¾ za ¾ivota postavený na nabronzovaný pomník, univerzitní profesor, známý svou a¾ kacíøskou neústupností ve vìci pravdy, i to bylo pro malého chlapce komplikací v jeho vztazích s vrstevníky. Dost jsem nad tím textem sedìl a pøemýšlel, zda pøeva¾ují prvky kladné nebo záporné. Poøád váhám. Mo¾ná mi poradíte.
Jan byl tøetí dítì š»astných rodièù, nespornì trochu tátùv mazánek, i kdy¾ v rodinì panoval celkem pevný øád. Zdá se, ¾e v dìtství byl spíše v mateøské náruèi, ostatnì podìdil i matèin hudební talent. Z mezí se vymkla pøedevším Janova léta uèednická. Musel mìnit støední školu a podle dochovaných zápisù to vypadá, ¾e maturitu nikdy neudìlal, aè to pozdìji v dokladech uvádìl. Patrnì mnoho škody nadìlala i nenávist „èeských vlastencù“ v souvislosti s „rukopisy“ a také známou “hilsneriádou“. Tì¾ko se asi ¾ilo puber»ákovi ve svìtì, v nìm¾ na nìj spolu¾áci pokøikovali Masaøík, a zjevnì ho mezi sebe nepøijali. Mládí syna pana profesora asi úplnì idylické nebylo, navzdory rodinné péèi.
Studentské roky mladého Jana pùsobí jako období mimoøádnì bouølivé. I jeho starší sestra Alice o nìm psala v obèasných dopisech jako o lháøi. Tì¾ko dnes rozhodnout, co bylo hlavním dùvodem pro vyhnanství mladého Jana v Americe. Pravdou ovšem je, ¾e tam vykonával práci velmi podøadnou a nekvalifikovanou a s existencí mu patrnì pomáhala matka z domova i americké tety. Svou americkou kariéru zakonèil u¾ skoro tøicetiletý Jan delším pobytem v sanatoriu pro duševnì choré. Diagnostikována mu byla mírnìjší forma schizofrenie, hebefrenie.
Nìkterá místa v Janovì ¾ivotì nejsou pøesnì zmapována. Jisté je, ¾e se v roce1913 vrací domù, do Evropy. A pøichází další podivná epizoda. Prakticky po celou válku slou¾il jako dùstojník c. a k. armády, zdá se, ¾e celkem bezproblémovì, navíc „zašitý“ u trénu, tedy koní a povozù. Otec u¾ vlastizrádce è. 1, sestra ve vìzení.
A následují hvìzdné hodiny T. G. Masaryka, to opakovat nebudu. Tì¾ko pochybovat o tom, ¾e otcovo jméno pøispìlo k tomu, ¾e Jan byl pøijat k rodící se èeské diplomacii. Zda právem… Nedá se urèitì tvrdit, ¾e jako velvyslanec v Londýnì selhal, pravdou ale je, ¾e obèasné propady tam byly a ne jenom alkoholické. Jeho povìst „veselého Jana“ ho neprovázela jenom v Praze, byl urèitì i cílem mnoha lovkyò úspìšných mu¾ù, jeho románek s Olgou Scheinpflugovou témìø veplul do man¾elské zátoky.
Øekl bych ovšem, ¾e tohle období jeho diplomatické èinnosti patøilo k tomu lepšímu v jeho ¾ivotì. Ovládal jazyky, mìl spoleèenské kontakty a umìl okouzlovat svou zdánlivou bezprostøedností i svým darem zjednodušovat a pojmenovávat vìci. Dneska bychom mo¾ná øekli, ¾e mìl schopnost politikù mluvit ve sloganech, zjednodušovat, ale i upoutávat. To, ¾e obèas odjí¾dìl na kratší èas do rùzných sanatorií, se celkem dr¾elo pod poklièkou. Zmíním ještì jednu dùle¾itou vìc. Vztah k otci. Nebyl asi v¾dycky ideální, tì¾ko pochybovat o tom, ¾e Janova mladistvá vzpoura byla i proti pøísné morálce otcovì. Zejména na sklonku ¾ivota Jan k otci mimoøádnì pøilnul, peèoval o nìj, ale èerpal také z jeho zkušeností.
Zajímavá jsou také man¾elství obou Masarykových synù. Trochu tajemný Herbert opustil strasti tohoto svìta jako pìtatøicetiletý, patrnì skuteènì na nìjakou formu tyfu, pøed tím se ale pokusil o sebevra¾du. Herbert byl malíø volbou a snad i talentem. Kdy¾ malíø Antonín Slavíèek ochrnul a spáchal sebevra¾du, Herbert si vzal jeho vdovu a staral se o ni i dìti. To man¾elství ale nedopadlo a bylo rozvedeno ještì pøed Herbertovou smrtí.
Zmiòuji to i proto, ¾e podobný osud mìlo i man¾elství Janovo. Vzal si bohatou a zajištìnou Amerièanku, rozvedenou, se tøemi dìtmi. Man¾elství dlouho nevydr¾elo a je dobré vìdìt, ¾e bývalá man¾elka uvádìla jako jeden z dùvodù rozchodu man¾elùv alkoholismus.
Po rozvodu pøichází další etapa v ¾ivotì labilního a psychicky nemocného Masaryka, který se nikdy nedokázal vymanit ze stínu svého otce, pozdìji otcovských ochráncù. Pomalu se schylovalo k závìreèné tragédii - dodnes není jisté, zda jeho smrt byla vra¾dou èi sebevra¾dou - vynoøují se nové a nové spekulace o konci jeho ¾ivota. Dopíšu jeho ¾ivotní pøíbìh ve druhé èásti, kterou nazvu Ve stínu depresí.
Èerpal jsem z více zdrojù, ale je korektní pøiznat, ¾e nejvíce ze ¾ivotopisné knihy Pavla Kosatíka a Miroslava Koláøe.
Pro lepší orientaci:
Tomáš Garrigue Masaryk 1850 -1937
Charlottou Garrigue Masaryková 1850 - 1923
Alice Masaryková 1889 - 1966
Herbert Masaryk 1880 -1915
Jan Masaryk 1886 - 1948
Eleanor Masaryková 1890 zemøela
Olga Masaryková - Revilliodová 1891 - 1978