Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Èárka
Naše oblíbená SeniorTipová autorka EvaP. zaèínala, jak víte, své redaktorské èlánky uveøejòovat v èasopise "Doba seniorù" a já si ho pøedplatila, abych o nic nepøišla, proto¾e její èlánky mám ráda. A v jednom z posledních èísel jsem si pøeèetla rozhovor s mladým mu¾em, který zøídil a stará se o psí høbitov.
Já tedy mám k høbitovùm rozporuplný vztah - chodívali jsme na „Olšana“ s mu¾em jako na krásnou vycházku mezi zelení, veverkami a švitoøením ptákù a navíc to byla vycházka historií Prahy, kde o mnoha náhrobcích Jan vìdìl vše - tedy o tìch, kteøí v nich odpoèívají. Tehdy jsme se dohodli, ¾e se necháme rozptýlit a tak se i stalo, ale místo rozptylu jsem u¾ nikdy nenavštívila. Vzpomínku na jeho charakter, vzdìlanost i lásku k nám rodinì mám v srdci a nepotøebuji k tomu i pokládat svíèku pod malý smrèek. Ostatnì, bude to za tìch víc jak dvacet let smrèek poøádnì vzrostlý.
Tím spíš mne nijak nenadchnou svíèky na høbitovì pro psy, i kdy¾ plnì chápu to, èím svùj nápad zøídit takový høbitov zdùvodnil ten mládenec. Opravdu je èlovìku zatì¾ko svého vìrného kamaráda jen tak nalo¾it bez citu na vùz do kafilérie, nebo nechat uspat po injekci u veterináøe, co¾ je prakticky toté¾, jen to èlovìk neudìlá osobnì. A snadnìji je tomu, kdo má zahradu. Ano tedy, a» je høbitov i pro naše vìrné spoleèníky.
Stalo se to u¾ dávno, pøed asi šedesáti lety. Herci novoborského divadla si usmysleli vyu¾ít volného zimního dne a vyjet s ly¾emi do blízkých hor. Jak u¾ jsem dávno psala, jsem pravovìrný vozembouch, všechno, jen ne ly¾aø. A tak mùj partner František jel s nimi sám a já jsem spokojenì zùstala doma u kamen a kní¾ky. K veèeru slyším za dveømi nìco neèekaného - psí štìkot. Do pokoje se vehnala dlouhá zrzavá èárka, plná elánu a nadšení pro má kolena. Byl to jezevèík, který se ke skupince kolegù pøi ly¾aøení pøidal a nedal se odehnat od vlaku a tak ho pøivezli do Nového Boru. Na nádra¾í ho ale vzít domù nikdo nechtìl, tak ho Franta prostì vzal k nám, ¾e budu mít radost.
Mìla jsem. Èárka, jak jsme jezevèíka nazvali, mi pøinesla mnoho potìchy. Na naše povely moc nereagovala. Podle místa odkud pøijela jsme soudili, ¾e "mluví" nìmecky a opravdu tehdy jsem nìmèinu ještì ovládala dobøe a osvìdèilo se to. Její zvyky byly milé a¾ komické. Tak kupøíkladu si našla své místeèko poblí¾ kamen, ale nelehla si jen tak, nejprve vzala do zubù cíp kobereèku, pìknì ho na nìkolikrát pøelo¾ila a teprve pak si na "polštáøek" dala hlavu. Venku na snìhu nešla ukáznìnì prošlapanou pìšinkou, ale vysoké závìje mìla za pøíle¾itost dìlat tunel, anebo pøeskakovat "hory". Pak z jara objevila, ¾e se dá protáhnout nepøíliš udr¾ovaným plotem na sousedovic zahradu a pokud zapomnìli zavøít vrátka na dvùr, bájeènì jen tak pro pocvièení, prohnat jejich slepice. A to jí bylo osudné.
Sousedé byli lidé dost nerudní, nadávali i dìtem, které šly hluènì kolem jejich plotu a my jsme byli "ti komedianti" a byly to jejich slepice a jejich zahrada. Køièeli a nadávali na psa i na nás a házeli po nìm vším, co bylo po ruce a tak jsem Èárku hlídala, aby neutíkala - ale dohlídejte se lítajícího blesku! A tak jsem ji jednou zase vyhnala veèer z cizí zahrady. A pak nás v noci vzbudil náøek. Èárka se zmítala v køeèích a vše bylo marné, skonala rychle. Bylo jasné, ¾e ji sousedé otrávili, ale tì¾ko to dokázat. A tak jsme oplakávali její ztrátu a se svolením paní domácí, která ji mìla ráda stejnì jako my, jsme ji pohøbili na zahradì pod stromem, pod kterým jsme se do teï rády povalovaly. U¾ jsem se nepovalovala, ale sedat s kní¾kou jsem tam chodila dál a i bez té svíèky se tak nikdy nestalo bez vzpomínky na malého veselého komedianta.
Naïa Vencovská