Podnět k výbuchu

Tato událost nebyla připravována a vyplynula z nastalé situace. Byla posledním podnětem k výbuchu. V neděli 30. července 1419 se v kostele Panny Marie Sněžné jako obyčejně shromáždily stovky posluchačů. Možná, že dokonce více než jindy, protože rozhodnutím krále Václava IV. se do kostelů ovládnutých stoupenci pod obojí vraceli kněží věrní církvi. Jen tři kostely v Praze zůstaly utrakvistům. Jedním z nich byl právě novoměstský kostel.
Populární kazatel Jan, řečený Želivský, jako obyčejně hřímal proti nepravostem. Už několikrát předtím zaútočil i na krále a vyzval ho, aby se vrátil k povinnostem spravedlivého vladaře: „Tu teprve budeš opravdu vládnout; přestaneš být králíkem a staneš se králem!“
Onen den však šel ještě dál. Svolával na odpůrce pravdy boží hněv a pomstu a věrným sliboval, že Bůh je zbaví nepřátel a odevzdá jim vládu.
„Ó kéž nyní by,“ volal, „se Praha stala vzorem všem věřícím, nejen na Moravě, ale i v Uhrách, Polsku a v Rakousích. A tak nechť se rozlétne do celého světa slovo Páně.“ To zřejmě byl poslední podnět.

Vraťme se však o něco zpět, do doby která předcházela. Šestého července 1415 byl upálen Mistr Jan Hus. O rok později na stejném místě ve městě Kostnici i Mistr Jeroným pražský. Tady končilo u většiny obyvatel Čech spojení s církví. Už nebylo návratu. Masová neposlušnost a odpor byly na spadnutí. V září 1416 pražská univerzita vydala osvědčení, v němž Husa chválila jako svatého mučedníka. Okamžitý zákaz činnosti schválený koncilem neměl žádný význam. Naopak. Podpořil váhající. I česká a moravská šlechta ve své většině se postavila proti autoritě koncilu. Dokonce je znám list, v němž přední čeští pánové vyjadřují svou nelibost s rozhodnutím církevních autorit. A lid? Husova kázání byla již v Praze hojně navštěvována. Stejně tak za jeho pobytu na Kozím Hrádku i na Krakovci. Jeho slovo se tak šířilo po celých Čechách a na Moravu. Desítky kazatelů a jeho žáci roznášeli i rozšiřovali jeho myšlenky. Ještě po odchodu Husa do Kostnice působil ostatně v Praze jeho přítel Mistr Mikuláš z Drážďan, jenž šel ve svých kritikách stávajícího dění ještě dále než sám Hus. Kázal, že současný svět musí zahynout, shořet, že světští vládci padnou a na jejich místo nastoupí Kristus, který vládu svěří lidu. I on byl po odchodu z Prahy do Míšně zajat a upálen. Myšlenky však upálit nešlo.

Církev tak rychle ztrácela svou autoritu. Chudáci a sedláci nemohli posílat do Kostnice protestní listy a ani se o to nesnažili. Bylo jim lhostejné, zda je koncil prohlásí za kacíře, nebo ne. Už dlouho nesli na svých ohnutých hřbetech nádheru církve a slávu rytířů a odměnou za dřinu a hlad jim mělo být nebe po smrti. Nyní však přicházela chvíle, kdy chtěli žít lidsky i na zemi. Začali se napřimovat...

Koncil, mající starosti sám se sebou, sice pečlivě sledoval vývoj v Čechách, ale neměl dost sil ani snahu cokoli na dalším vývoji měnit. Poněkud jinak na tom byl Zikmund. Ten se mnohokrát pokusil zasáhnout a donutit bratra Václava k ráznému rozhodnutí. Vždyť přece šlo o jeho budoucí dědictví a v té době bylo české království jiné sousto než všechny jeho další tituly. Proto naléhal na bratra, aby ty kacíře vyplenil i s kořeny, tedy stíhal, věznil, popravoval, vyháněl. Václav však, kromě toho, že neměl chuť příliš být Zikmundovi po vůli, neměl prostředky k zásahu. Ostatně jeho hlavním zájmem byl lov a víno. Proto prchá do svých křivoklátských lesů a trvale se usídlil ve svém kunratickém Hrádku. Jednou však přece jen ustoupil. To když nařídil, aby kostely, v nichž se prosadili utrakvističtí kněží, se vrátily do rukou církvi věrných pastýřů. Výsledkem bylo vření. Dennodenní střety stoupenců té či oné strany věštily blízký konflikt. Zatím se jen nenaskytla potřebná záminka - hladina stále ještě nepřetékala. Lidé chodili na shromáždění na horách, kde potulní kazatelé či vyhnaní utrakvističtí kněží volali po království božím, spravedlnosti lidské a proti těm či oněm nepořádkům.

Bouře však už byla nedaleko. Tím dnem, kdy vypukla, byl 30. červenec. Tři týdny před tímto datem (podle Františka Palackého) nařídil král zemskému podkomořímu Janu Bechyňovi z Lažan dosadit na všechna významnější místa protihusity. Tedy i na radnice tří pražských měst. Noví konšelé velmi aktivně začali plnit své povinnosti. Dokonce všechny novoměstské farní školy odňali utrakvistům a předali stoupencům. Podobně postupovali i v dalších rozhodnutích. Nelze se divit, že chudina, většinou jdoucí za Husovým učením, vyjadřovala otevřeně svou nespokojenost. Jiskra zapalující oheň tu však stále ještě nebyla.

A jsme znovu u 30. července - u kázání Jana Želivského. Co vlastně o tomto muži víme? Neznáme, kdy se narodil. V mládí byl členem premonstrátského řádu v Želivi. Odtud tedy jméno Želivský. Kolem roku 1418 přišel do Prahy a od února 1419 byl kazatelem v kostele Panny Marie Sněžné. V krátké době se stal známý svými plamennými projevy a útočností myšlenek. Neměl majetek a nepřitahovaly ho žádné radovánky. Žil téměř asketicky.

„Pravda nikdy nezemře“, hlásal. „Vztáhne Hospodin ruku svou a potrestá ty, kdož pronásledují nevinné. I nejsilnější budou zahlazeni a nebude, kdo by jich pochoval...“
Jinde zase vystoupil proti mocným a bohatým a na obranu těch nejchudších: „Tento svět se podobá moři, je falešný, trpký a smrdutý. A tak jako velká ryba pohlcuje malé, tak požírá boháč chudé... Co tedy dělat? Chudí mají proti těm, kdo neobstáli, kázat... Chudí a hloupí mají rozmetat učenost tohoto světa a ďábelskou pýchu... Pouze ti, kdo skutečně pracují, říkají právem chléb náš vezdejší, ale ostatní jedí chléb jako zloději a lupiči. Jsou to ti, kdo prodávají v neděli, králové, knížata, rychtáři, konšelé, všichni, kdož se povalují na radnicích, všichni preláti, kteří nepracují s lidem podle příkazu evangelia, kněží, kteří předpisy evangelia nedodržují, mniši a jeptišky.“ Nelze se divit, že díky těmto kázáním se brzy stal jedním či dokonce prvým z vůdců novoměstské chudiny.

Dalším z aktérů - tentokrát nepřímých byl král Václav IV. O něm už známe více. Zaznamenejme jen stručně několik životopisných údajů dokreslujících jeho politickou i lidskou labilitu. Narodil se roku 1361 v Norimberku jako syn císaře Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svidnické, dědičky posledního slezského knížectví, jež dosud nebylo připoutáno k českému království. Při sporu s arcibiskupem Janem z Jenštejna nechal utopit vikáře Jana z Pomuku. V roce 1394 ho uvěznili odbojní představitelé vysoké šlechty a dva měsíce ho zadržovali a po osmi létech (v roce 1402) znovu, tentokrát však na celých osm měsíců. Byl nucen ustupovat. To ho ostatně stálo i císařskou říšskoněmeckou korunu. Spory, které díky jeho nerozhodnosti a neschopnosti narůstaly, se postupně rozšířily na celou společnost. Občas přijal rozhodnutí, kterým se pokusil situaci přivést do starých kolejí, ale neuspěl. I tato občasná rozhodnutí bývala často polovičatá. Jedno opatření však vešlo do dějin a pozitivně ovlivnilo další vývoj české vzdělanosti. To, když svým Dekretem kutnohorským změnil poměr hlasů ve vedení univerzity a tři udělil českým mistrům oproti jednomu pro cizince, kteří doposud měli převahu . Důvodem byl odpor Němců k francouzskému návrhu svolat církevní koncil do Pisy, jenž by odstranil schizma - tedy několika papežství. Václav tehdy záměr podporoval. Mocná univerzita prosazující jinou variantu byla příliš ostrým nožem v zádech pro záměry panovníka. V druhé polovině desátých let 14. století již stárnoucí Václav do politického dění prakticky nezasahoval. Historici shodně líčí krále v té době jako neschopného cílevědomě uskutečňovat svou vůli. Zmiňují se o jeho útěcích od náročných diplomatických jednání k lovům a zábavám, o jeho závislosti na oblíbencích, kteří se mnohdy nevyhýbavě obohacovali.

Vraťme se k 30. červenci roku 1419. Zanechali jsme Želivského na kazatelně a okolo něj jeho věrné posluchače. Král pil jako obyčejně přes noc v některé z komnat kunratického Hrádku. Novoměstští konšelé v prvém patře Novoměstské radnice vymýšleli další opatření, které by zbrzdilo aktivitu kališníků. Koncil se dávno už rozešel a budoucí boží bojovníci ještě hrbili svá záda na panských polích či svých malých políčkách, opravovali vozy a pomalu se chystali na žně. Jen minuty však chyběly do bouře.

Co se stalo oné červencové neděle? Kněz Jan skončil se svým kázáním. Tisíce jeho posluchačů v kostele i před kostelem neměly chuť se rozejít. Kdosi ze zástupu pod kazatelnou náhle do ticha vykřikl: „Procesí? Pojďme procesím k Štěpánu!“ Snad i Želivský byl tím výkřikem zaskočen. Reagoval ale okamžitě. „Zakázali nám procesí, zakazují nám všechno. Smějí cokoli. Pojďme, bratři! Už si nic nenecháme zakázat.“

Jeho pomocníci vyňali z pouzdra monstranci a postavili se za oblíbeného kazatele. Želivský první prošel zástupem pomalu otevírajícím se před jeho postavou. Několik kroků za ním šli jeho pomocníci se zlacenou monstrancí. A pak další a další. Ulice byla plná a lidé stále ještě přicházeli a připojovali se k průvodu, jenž se pomalu sunul k svatoštěpánskému kostelu, do něhož se před nedávnem z rozhodnutí krále vrátil opět církevním otcům věrný kněz. Nad zástupem zněly písně objevující se přes noc a šířící se rychlostí blesku. Prošli Dobytčím trhem, vstoupili do Žitné a najednou se ocitli Na rybníčku před kostelem sv. Štěpána. Byl zamčen. I vedlejší fara byla zavřena. Za pevnými vraty byl klid, ale všichni věděli, že kněz a jeho žáci jsou uvnitř. Pak několik mužů přivleklo odkudsi těžkou kulatinu. Sami si otevřeli. Kláda v rukou několika mužů se stala zbraní. Želivský stojící stranou hned vedle monstrance mlčel. Schvaloval násilné vniknutí do chrámu? Neschvaloval? Mohl mu zabránit? Nemohl? Skutečností zůstává, že neudělal nic aby zastavil útok. Během krátké chvíle byli stoupenci podobojí uvnitř. Objevili tu kněze a jeho strachem schoulené pomocníky. Uštědřili jim nějaký kopanec a vyhnali pryč. Ať si jdou, kam chtějí. Bůh s nimi. Co však nyní? Štěpán je zase náš. Jene, služ tu pod obojí... Kde je Želivský? Kněz stál stále tam venku a mlčel. Když pro něj přišli, šel za nimi beze slova a pak uvnitř sloužil mši tak, jak byli zvyklí jeho posluchači.

Od této chvíle je zase tento kostel náš, řekl pak. Teď musíme osvobodit bratry, znělo odkudsi ze zástupu. A zničit svatokrádežné obrazy papeženců! Fara, násilím otevřená, se brzy proměnila v rumiště. Obrazy, nábytek, ornáty byly zničeny a potrhány. Okna vybita a oheň v jednom koutě pomalu začal polykat knihy a koberce. To už ale Želivský s většinou svých věrných byl na cestě k výstavní radniční budově. Před radnicí zástup zastavil. Tisíce lidí pomalu zaplňovalo Dobytčí trh. Vpředu stál kněz Jan a kolem něho jeho nejbližší. Byl tu jeden z učedníků držící monstranci, další svírající bibli, muži ozbrojení meči, kopími a sudlicemi, neozbrojení, prostě odění, i v drátěných košilích s přilbicemi na hlavě. Hlučeli. Až Želivského ruka uklidnila ty přední. Želivský šel jednat s konšely. V prvním radničním patře ho radní již očekávali. Když vyřkl svoji žádost, purkmistr gestem sjednal klid a k radním pravil: „Slyšeli jste! Jaká bude naše odpověď?“
Několik minut trvalo, než v síni zavládl klid. Po celou dobu Želivský nehnul ani brvou a stál naproti dlouhému stolu. Po uklidnění teprve promluvil: „Slyšíte? To není bouře za okny, ale zástupy čekajících. Chtějí jen právo a tím je svoboda pro naše bratry. Pak se zase rozejdou do svých domovů. Jaká je tedy vaše odpověď?“
Znovu došlo ke vřavě. Konšelé odmítli propustit vězně a místo pokusu dohodnout se, nařídili biřicům připravit se k obraně. Doufali v pomoc podkomořího, který shromáždil na tři sta ozbrojenců a zaujal postavení pod Vyšehradem. Možná, že věřili na zázrak. Místo pokusu uklidnit situaci, kterýsi z nich otevřel okno a začal spílat těm dole. Pak pln vzteku vzal do ruky jakýsi předmět a mrštil jím dolů. Také druhý a třetí z konšelů udělali totéž. Buď úmyslně anebo náhodou mířili na monstranci. Přitom kterýsi z nich i křičel! „Propustit vaše zloděje? Nikdy!“ Někdo tam dole vykřiknul - „na ně!“ Nic nepomohly pevné dveře a stráž za nimi. Dav snadno překonával překážku za překážkou. Trvalo jen chvíli a útočníci vnikli do jednací síně. To už Želivský nemohl ničemu zabránit. První potyčky skončily odzbrojením stráží i konšelů. „Pryč s nimi. Vyžeňte je!“ Jak ale někoho vyhnat, když není žádné únikové cesty?
„Z oken s nimi!“

Prvním byl purkmistr Mikuláš z Podviní. Nic mu nebylo platné, že do poslední chvíle se snažil volat k pořádku. Pak následoval rychtář Niklásek, ti nejvzpurnější konšelé. Někteří z nich již svázání a odzbrojení stále uráželi stoupence pod obojí. Tam dole zatím stmelený zástup čekal. Napřažená kopí přijímala jednoho konšela za druhým. Mrtvá těla byla pak odhozena na zem. Leželi u zdí a nikdo si jich nevšímal.

Radnici zatím ovládli stoupenci pod obojí a výkonnou moc převzali čtyři městští hejtmané. Bylo třeba udržet pořádek. Za krátkou dobu se zprávu o smrti svých služebníků dozvěděl i král. Rozčílil se. Přísahal, že tu odbojnou sektu vyhladí až do kořene. Byl bez sebe vztekem a den pro něj skončil lehkou mrtvicí. Další záchvat, který přišel o několik dnů později již byl smrtelný.

V dalších dnech se stoupenci Želivského rozhodli jednat s králem. Slíbili mu svou poslušnost a on za to potvrdil jejich hejtmany. Ještě jedno jméno je důležité - Jan Žižka z Trocnova. Podle některých velel útoku proti radnici, podle jiných byl jenom přítomen anebo tu nebyl vůbec. Jak to bylo ve skutečnosti, nám zřejmě navždy zůstane utajeno.

A Želivský? Postupně v Novém Městě získal rozhodující moc a tím i mnoho nepřátel. Proto ho staroměstští konšelé 9. března 1422 zrádně vylákali do Staroměstské radnice. Tam ho, i s několika jeho přívrženci sťali. Radikální pražský husitský směr přišel o své vůdce a brzy se stal druhořadým.. To ale nic neubralo na významu 30. července 1419 z něhož vzešla jiskra, která zapálila husitskou pochodeň.

Vlastimil Valečko