Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vojenská slu¾ba, štìstí a skrblík
Pøipouštím, ¾e ten název se mù¾e jevit jako málo srozumitelný a tak se pokusím vše vysvìtlit.
Po ukonèení studia jsem byl povolán k odslou¾ení si základní vojenské slu¾by. Kdy¾ jsem obdr¾el povolávací rozkaz, myslím, ¾e tak se to jmenovalo, tak jsem ji¾ pracoval ve výzkumném ústavu matematických strojù. Nastoupil jsem tam pøed koncem studia na zkrácený pracovní úvazek. Spolu se mnou tam byli další dva bývalí spolu¾áci a ten povolávací rozkaz jsme tudí¾ spoleènì pøedlo¾ili v ústavu, aby nás uvolnili na šest mìsícù. To byla zkrácená vojenská slu¾ba proto¾e pøi studiu jsme ètyøi roky jednou týdnì pochodovali na okraji Prahy a dvakrát bìhem prázdnin pak v okolí kasáren.
Ty naše ¾ádosti na uvolnìní z ústavu dostaly neoèekávaný vývoj. Øeditel ústavu napsal dopis na vojenskou správu, jak jsme se doslechli se ¾ádostí, aby nám umo¾nili si tu vojnu odslou¾it v ústavu, údajnì s odùvodnìním, ¾e by bylo lépe, místo pochodování, abychom pokraèovali v práci sestavit poèítaè. Upøímnì øeèeno, pravdu mìl, ¾e tím našim pochodováním obranyschopnost zemì neposílíme, ale, ¾e by ta naše práce zaèáteèníkù pomohla sestavit poèítaè to bych nepøeceòoval.
Nicménì, hlavní je, ¾e to prošlo. Tak¾e jsme dostali rozkaz pøespávat ka¾dou noc v dejvických kasárnách a pøes den se zdr¾ovat ve výzkumném ústavu. Po mìsíci poslal øeditel další dopis ve smyslu, ¾e je ne¾ádoucí, aby po ústavu pobíhali vojáci, kdy¾ tam chodí obèas cizinci.
V dùsledku této ¾ádosti nám povolili civilní odìv. Tato výsada nám však a¾ do konce vojenské slu¾by nevydr¾ela. Zkazil nám to tramvaják, tedy prùvodèí. Ale podle mì to zkazil jeden z nás, skrblík, který si usmyslel, ¾e jako voják bude platit polovièní lístek na tramvaj. Myslím, ¾e lístek stál 60 hal. Dìti a vojáci polovic. No a ten náš skrblík trval na lístku polovièním, a prùvodèí zase trval na tom, ¾e voják bez uniformy není voják i kdy¾ má vojenskou kní¾ku. Stal se z toho problém mezi dopravním podnikem a armádou a asi týden pøed koncem té naší vojenské slu¾by jsme museli, alespoò na tu cestu kasárna –ústav do vojenského mundùru.
Takto odslou¾enou vojenskou slu¾bu jsem pokládal za ohromné štìstí. My jsme skuteènì nemìli naprosto ¾ádnou protekci, ¾ádné známosti ve vedení ústavu nato¾ v armádì.
Prostì štìstí.
I další ¾ivot mì utvrdil v tom, ¾e i to štìstíèko k ¾ivotu patøí. Není dobré na nìj spoléhat, ale není špatné s ním poèítat, je dobré se mu sna¾it pomoci, sna¾it se jít mu naproti, dìlat vìci dobøe a ona pak se ta troška pokakaného štìstíèka jak se tak hezky zpívá v My Fair Lady èasto dostaví.
Jaroslav Petøík
Další èlánky autora: