Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vyznání vodì - (3)
Ostatnì s vodou a rozvahou souvisí ještì jeden "vodní" pøíbìh. Já mohu plavat jak chci daleko, proto¾e kdy¾ u¾ nemohu, tak si prostì "lehnu" na vodu jako na divan, mo¾ná jsem takto objevila tajemství médií, vznášejících se v kouzelníkovì hypnóze. Nadnáší je dostateènì silný proud vzduchu - no a mne opìt pøátelské objetí vody. Mohu mít ruce pod hlavou, nebo rozhozené jen tak, doslova cítím, jak ka¾dièká svalová i kloubní potí¾ odchází, tìlo je lehounké, nic nevá¾í, jen si plyne v okolním prostoru. Bájeènì si tak odpoèinu. Mo¾ná takhle pøíjemnì se spí na vodní posteli. Nijak vìdomì nedr¾ím svalový tonus, ale podvìdomì asi ano. Jednou jsem si na pra¾ské Hostivaøské nádr¾i tak krásnì lebedila, a¾ jsem opravdu usnula. A ¾bluòkla pod hladinu i s oblièejem a samozøejmì jsem se v tu chvíli s úlekem probudila. Ú¾asný zá¾itek! Na nìkolik okam¾ikù jsem ztratila orientaci a nevìdìla, kde je nahoøe a kde dole. Náhodou jsem se trefila a vyplavala na tu správnou stranu. Od té doby ve vodì nespím. Bát se je fajn, ale hlavnì tehdy, kdy¾ se to èlovìka pøímo netýká.
Tak¾e jsem tedy nikdy nemìla zábrany plavat daleko od bøehu. Tedy tady v Praze na Hostivaøi. Dokud mi tu radost nezkazilo pøepadení labu»áka, kdy¾ jsem plavala u¾ zpìt od Petrovic. Bøeh nádr¾e je èlenitý a tak jsem si kousek od "koneèné" ani nevšimla, ¾e poblí¾ je skupinka labutí. A najednou se za mnou ozvalo supìní rozjeté lokomotivy a u¾ jsem
dostala do týla první ránu. Nevím, kolik takový labu»ák vá¾í, snad tøicet kilo i víc, ale kdy¾ do èlovìka plnou parou hrudí najede, je to rána jako padesátikilovým pytlem. S rozta¾enými køídly mne doslova zatloukal pod vodu. Jednou, podruhé, nìkolikrát. Naštìstí se nevracel pøímo, ale v¾dy mne oplaval v oblouku, aby mne napadl zezadu. Dal mi tím mo¾nost mít spásný nápad tu strašlivou ránu zmírnit dobrovolným ponoøením pod vodu. A naštìstí u bøehu s tìmi ataky pøestal a mìla jsem šanci vypotácet se z vody. Nikdy v ¾ivotì jsem nepoznala takovou paniku a nikdy tak strašlivì nejeèela, jako tehdy. Dlouho mi pak u lékaøe opichovali krèní páteø. Ale jak u¾ se mi dìjí vìci vìtšinou nìjak dovedené do smìšnosti - na bøehu tehdy stál mládenec, nìco asi jako dvojèe svalovce Schwarzenegera, jemnì šplouchal smìrem k rozzuøenému labu»ákovi a vykøikoval "kš,kš". I v té chvíli hrùzy jsem neodolala záchvatu smíchu.
Ale vyprávím o bezstarostném plavání daleko od bøehu. Takhle jsem se jednou v dobì, kdy jsem hrála v novoborském divadle, pøes všechny zákazy pustila na Máchovì jezeøe k ostrovu uprostøed jezera. Copak o to, ta dálka opravdu nehrála roli, i kdy¾ lidé na plá¾i u¾ jako by ani nebyli - prostì jen vidíš, ¾e je tam nìjaký ¾lutý pruh a nìco mròavého se na nìm hýbe. Co ale je, nebo tehdy bylo, kolem ostrova do znaèné vzdálenosti - jsou nìjaké vodní rostliny. Pnoucí a ovíjející se. A vtom mne mìly. Mìla jsem omotané ruce i nohy a èím víc jsem se sna¾ila osvobodit, tím víc jsem se zamotávala. Popadla mne beznadìj. Na pomoc se nedalo spoléhat. Výletní loï jezdila jen obèas, bláznù jako já, aby plavali tak daleko nebylo - nadìje na pomoc ¾ádná.
Není vìtšího daru ne¾ knihy. Dozvíš se v nich o všem, pomohou ti v jakékoliv situaci. Témìø. Musíš samozøejmì umìt svých poznatkù vyu¾ít, jinak jsou na nic. Zùstala jsem tehdy na nìkolik vteøin nehybná, abych si jednak odpoèinula od toho boje se šlahouny a jednak - proboha, nìjaká mo¾nost pøece být musí! A ta chvíle zklidnìní mi pøinesla vzpomínku na Kiplingovu Knihu d¾unglí. Slonice vedoucí stádo ve snaze zachránit mládì zùstala s ním sama v uzavírajícím se kruhu po¾áru. Ostatní zvíøata stáda u¾ donutila k útìku jediným mo¾ným smìrem, ale mládì podlehlo panice a zmatenì pobíhá a brání se záchranì. A slonice je zmlátí chobotem a pøimìje zastavit se na okam¾ik naprostého zklidnìní. Tím mu dá mo¾nost pochopit, ¾e se jí musí dr¾et, by» jde zdánlivì vstøíc ohni a opravdu je na poslední chvíli vyvede z ohro¾ení. S touto vzpomínkou jsem zklidnìla také, nabyla dùvìry, ¾e opravdu ze všeho je nìjaké východisko a zaèala pomalu, klidnì a plánovitì osvobozovat jednu ruku, jednu nohu po druhé. A dbala na to, aby se osvobozené dr¾ely tìsnì u hladiny a uchránily se opìtovného zajetí. Pak jsem pomalinku a pøi nepatrných pohybech odplavala z dosahu vodních lián. A pak dál a dál, a¾ jsem si byla jistá, ¾e na mne nedosáhnou. ®e nejsou, ¾e nebyly. Tenkrát jsem nikde neodpoèívala, jen míøila k plá¾i, k lidem, kteøí zvolna nabývali normálních rozmìrù.
Nikdo mne nepostrádal, proto¾e mou vášeò k vodì znali. Tak¾e se vydìsili, kdy¾ jsem vylezla z vody a padla jako pod»atý strom. To teprve se ve mnì rozlilo to ohromující nebezpeèí. Ale svým kolegùm z novoborského divadla jsem to nevysvìtlovala. Hned by se byli napøíštì o mne zbyteènì strachovali a kdo¾ ví, tøeba mi bránili dávat prùchod mé potøebì svobodného plavání do prostoru.
Lidé mají odpornou tendenci nìkoho zachraòovat a pomáhat mu, i kdy¾ o to nestojí. Takhle jsme se jednou dostaly do konfliktu s Miluškou Lepeškovou pøi zájezdu pra¾ského Sokola do Anglie.
Nìjak byla špatnì zorganizovaná první informativní jízda Londýnem. Autobus zmizel bez nás a celé skupince nezbylo, ne¾ nìjak najít ubytovací hotel pìšky. Pamatovali jsme si jen, ¾e kdy¾ jsme odkládali zavazadla, bylo to nìkde na druhém bøehu Tem¾e v levnìjší ètvrti a my jsme teï stáli kousek od ponurého vìzení Toweru. Doslova jsem musela Milušku zahnat, vytrucovat si, aby s ostatními lepšími chodci šla napøed, kdy¾ si bláhovì usmyslela, ¾e kdy¾ u¾ mne šílenì bolí nohy, tak mne budou bolet míò, kdy¾ se neznámým mìstem potáhne zvolna se mnou a cestou mne bude litovat a hlavnì se budeme svornì tetelit, jak hotel vùbec najdeme. A tím vším mi nedovolí, abych na bolest nohou zcela zapomnìla tím, ¾e si vychutnám "dobrodru¾ství" toho, ¾e bez znalosti øeèi prostì pùjdu pøibli¾nì smìrem k hotelu a opravdu pøes velký kus cizího mìsta dobøe dojdu. A cestou si budu vnímat mìsto po svém, cítit ho, vnímat realitu, ale nechávat i prostor fantazii. Beztak jsem nakonec došla k hotelu døív, ne ostatní. Mimo jiné mám dar orientace.
To jsem ale opravdu ubìhla kus cesty s vyprávìním a poøád ještì nedopovìdìla, proè na té vodì tak visím a jak se to viditelnì projevuje. Jednou vìtou bych to mo¾ná øekla, ¾e právì ten mùj zpùsob koupání je ten nedobratelný tanker, plný ¾ivotní síly. Mám-li do pøíštího léta vydr¾et bez ohledu na to, byl-li a bude-li procentuelnì vìtší zbytek roku úspìšný èi ne, ve stavu, kdy bude psycha v poøádku a schopna drobného sebeobnovování - prostì tìch nìkolik, co já vím, snad patnáct - dvacet dnù v roce - MUSÍM strávit ve vodì. Za tìch podmínek, které pro mne obsah toho slova reprezentují. Musím tam být legálnì bez pocitu špatného svìdomí vùèi zanedbaným povinnostem, musím mít dostateèný prostor kolem sebe - pokud to jde, tak i na bøehu. Proto, pokud to nejsou dlouho jediné pìkné dny, tak nechodím na Hostík o víkendech, proto¾e na bøehu vùbec a ve vodì je místy lze najít "vzdušno". Bøeh je daleko, lidi daleko, relativnì ticho - po ránu dokonce znásobeno tíkáním kachnièek a pahlasy rackù - a tou vodou splývám stejnì tiše a poklidnì, není výjimkou, ¾e mi pøes ruce pøeklouzne ryba, ka¾dou chvíli pleskne o hladinu a lapí nìjaký ten nízko létající hmyz. A najednou vplynu duší do toho všehomíra. Lítost, stresy - vše mizí, rozplývá se, není. Vìci, které mne trápily a zdály se dùle¾ité u¾ ani neumím pojmenovat. Duše je v souzvuku s tím vším okolo. Jsem toho souèástí, nepospíchám, ne¾enu se za rychlostí a skoro by se dalo øíct, ¾e duševnì spím a - tankuju. Do zásoby nabírám vnitøní sílu. Na týdny. Není psychologa, který by se vším svým umem dovedl ve mnì nabudit takové smíøení se ¾ivotem, nadupat mne takovou silou vydr¾et zase dál. S optimismem, elánem, pílí.
Tì¾ko je to naplánovat jako dovolenou, proto¾e stì¾í se dá by» jde o ètrnáct dní pøedem vìdìt, ¾e bude soustavnì takhle pìknì. Nìkdo, kdo není vodou tak posedlý namítne, ¾e pøece mohu, dokonce i v zimì, chodit plavat do mnoha pra¾ských bazénù. Pak ale není schopen vcítit ten nebetyèný rozdíl - volná voda a sevøený bazén. To, ¾e v širém prostoru mám šanci odplavat od lidí, obèas vnímat nerušenì tu krásu kolem. Co v bazénu? Daný poèet temp sem, stejný tam. Obèas pøinucení uhnout razantnímu plavci, co "dìlá svùj naplánovaný poèet bazénù". Proto jsem bez šance v zimì. Proto je zcela marný sen mít dost penìz na to, abych tu pøedlouhou zimu pøetrhla nìkolika dny nìkde "na Kanárech", èi kdekoliv jinde, kde je i v tom nekoneèném èase voda i nebe modré. Jedinký prostor tady u nás, menší ne¾ Hostivaø a pøece krásný a obdobnì naplòující, jsem našla v Jablonci nad Nisou. Ta pøehrada je sice menší, všechny konce obhlídneš na jediné podívání, ale má velké kouzlo. Jednak je kromì fronty panelákù na jedné èásti bøehu romanticky ulo¾ena do zelenì (kupodivu ale i vìtšina tìch domù pùsobí vesele), jednak je na druhé stranì uzavøena velice romantickou hrází, která se jen s minimální fantazií dá pokládat za starodávné hradní zdivo s cimbuøími a jednak - to je opravdu ojedinìlý jev - má fantasticky èistou vodu. Nevídáno - stojíš po prsa ve vodì a mù¾eš na dnì poèítat kamínky. Kdyby se stal ten zázrak a nìkdo mi nabídl smìnu do nìkterého toho paneláku, s lehkým srdcem bych dala Praze vale. Tady toti¾ za svou vodou musím s trojitým pøestupem jen poctivých padesát minut (a stejnì tolik zpìt) a je to tedy nutnì celodenní výlet - tak se na ni díváš z okna. Staèí jen v plavkách sebìhnout ze schodù... A proto¾e dobøe snáším i chladnou vodu - bylo by takových vodních dnù v roce mnohem víc, v¾dy» bych se pak doma zahøála horkou sprchou. Takové dobré jitro èi na dobrou noc pro zdraví namísto cvièení a rotopedu. No, to u¾ ale opravdu je jen sen, stejnì nedostupný, jako ty Kanáry.
Naïa Vencovská