Vyznání vodě - 2

Jezdili jsme tak do té Jugošky každý druhý rok. Otec byl ajznboňák, takže jsme tady v Jugoslavii jezdili na volňásky, přes Rakousko za polovic, pobyt v Zagrebu, Sarajevu, Banja Luce, Mostaru, Kotoru, Osjeku, prostě všude, kde matčina rodina žila, jsme měli zdarma a u moře to platil téček (strýček) Nikola, který měl velký majetek poblíž Zagrebu. Vinice, lesy, statek. Taky se s námi u moře pár dní vyslunil i s tetou Ankou, ale dlouho to doma nemohli nechat jen tak - v létě! a tak nás tam nechali samotné. Vždycky jezdili, když tam nebyl otec. Dodatečně si myslím, že ho zrovna nemilovali a asi trpěli, když si nás na podzim u nich v Novom Sadu vyzvedával. Když jsem už chodila do školy, tak jsme jeli dřív. Pamatuji si, že jsem přece jen školní rok končila a začínala jinak, než ostatní děti. Otec byl předseda rodičovského sdružení, tak to vždy nějak prosadil - ostatně, byla jsem samá jednička a z četby jsem znala víc, než ostatní i starší děti, tak o nic nešlo.

V tom byl otec dobrý. Jednak jsme od nejmenšího dětství doma četli doma denně četli a brzo jsem znala literaturu i dějepis a zeměpis, protože jsme od pohádek brzy přešli na dospělou četbu. F. L. Věka jsem kupříkladu přežila (ale s chutí a zájmem) už ve třetí třídě, ale četli jsme i Verneovky, Mayovky, Foglara. A brzo s těmi večery jsem takhle hltala souběžně i přes den, co se naskytlo. Jen jedno se mi nepodařilo vysvětlit - nekonečno. Já jsem prostě nekapírovala. Nebylo to konkrétní, uchopitelné. Pokud jsem měla chuť zabývat se něčím podobným, hned jsem sklouzla do tajemna. Tam se krásně dalo bát.

Bylo to myslím těsně před začátkem školní docházky, když jsem právě díky moři to nekonečno pochopila. To už jsem plavala sama daleko, předaleko, máma se po celá léta bála stejně, na Lopudu se mi dokonce podařilo vyplavat mimo ohraničený prostor pláže. Nevím proč, ale vždycky jsme jezdili na nějaký ostrov, kde byla pláž mezi skalami, průzor do dálek jen zúžený. I když z Bašky, kde jsem se naučila plavat, si pamatuji, že i tak na mne hluboce zapůsobilo, jak se bez přechodu snoubí moře s oblohou, jak skály mají zvláštní barvu, černozelenou, jak hotely a domy jsou jiskřivě bílé a to vše je zasazeno do neuvěřitelně zeleného porostu. Ta hadí cesta, co jsem ji nazvala hnědozelená, opravdu taková byla. Kolem ní hustá křoviska - pěstěná a stříhaná - sem tam olivovník s hnědým pněm a cesta sama přírodní, nádherně teple hnědá.

Možná se zdá nepravdivé, že si to pamatuji, ale některé zážitky vytvořily mé JÁ takové, jaké je a zůstaly ve mně navždy. Tato hra barev se pojí k jedné příhodě, kterou nemohu vynechat. Když jsme na podzim přijeli z Bašky domů, nemohl se můj žal a touha po moři nijak utišit.
Podzim byl tehdy teplý a slunný, tak se naši pokusili mne uspokojit místním olomouckým velkým bazénem. Byla jsem ale zklamána. Jednak jsem (možná navždy) díky volnému moři získala nechuť k prostorově omezeným koupalištím a jednak jsem i tady do vody šla s důvěrou dobrého plavce, položila jsem se na vodu - a žbluňkla ke dnu. Nikomu nenapadlo říct mi, že mořská voda jinak nese. Samozřejmě jsem se rychle přeučila, ale nikdy už mne takové koupání neuspokojilo. A taky jsem se nenaučila skákat. Prostě po tom nijak netoužím. Moje voda je jiná. Volná, neomezená, daleká, osamělá. Pro radost, ne pro závodění a dokládání svých schopností.

Ale ta barevná příhoda. Strašně se mi stýskalo. Brečela jsem a otravovala. Jediné místo, kde jsem měla alespoň náznak samoty a možnost nechat fantazii běhat po nespoutaných cestách byl balkón. Tehdy mi ale připadal velký - to můj duch se tak rozpínal. Ale jinak to byla tak třímetrová dírka mezi špajzem a záchodem. Ale vešlo se tam lehátko, na kterém jsem podnikala námořní plavby bez hranic. To ale později, až když jsem četla o korzárech a neuvěřitelně krásné Ranzomovy Vlaštovky a Amazonky. Ale tehdy v době mé vzpomínky jsem si hrála v koutku na dece, když se slunce stočilo až nad kamenný okraj balkónu a zdůraznilo jeho medové zabarvení. Celé naše domy měly takovou zvláštní omítku, nikde jinde jsem ji pak v životě už nepotkala. Blyštěla se v ní slída, házela šajny a bylo to trochu - no, jako med. A já jsem najednou viděla tu spoustu modři - bydleli jsme na náměstí, kde nestínily protější domy - to hřejivé slunce, ta medová hněď cest a skal - kde se ve mně vzala ta úvaha, že vodu pode mnou vytvoří zrcadlení?

Tichounce jsem vytáhla z ložnice mámino sváteční velké a drahé zrcadlo. Byl to její snad jediný přepych, co si jako žena dopřála. Vlekla jsem ho obouruč a ztěžka. Opravdu. Modrá obloha v něm vytvořila moře - ne iluzi, jistotu, že tam moře opravdu je a - byl to můj jediný životní skok do vody - ten třesk, těch střepů, těch ran! Snad nikdy mi v životě máma tak nenamlátila. Ale ono to moře tam doopravdy bylo v tu chvíli. Už tehdy mi duše utíkala daleko dopředu nad rámec reality a pochopení ostatních. Ani jako dospělá jsem to matce nedokázala vysvětlit. Už nikdy neměla zrcadlo tak velké a vzácné.

Stejně jako na té Bašce jsem otci nikdy nevysvětlila, že už vím, co je nekonečno. Rozčiloval se, že moře přece konec má, pak že už je to obloha a ... a hlavně jsem dostala mazec, že odmlouvám. Stejně jako později na Lopudu za to, že jsem si dovolila vyplavat mimo ochranný rámec pláže. Ven na širé moře. No, asi to opravdu byla nerozvážnost od devítileté holky, ale stálo to zato. Tam mi navždy zavalilo duši souznění s neohraničeným prostorem. Ať už to byla reálná pravda nebo ne. Není vždy potřeba, aby věci měly reálnou pravdu. Když jsou krásnější tak, jak si je člověk vytvoří uvnitř. Co do formování mého příštího dospělého JÁ a důsledků té potřeby svobody - po celý život jsem proto spíš dostávala nabančíno, ale pořád i v osmdesáti čtyřech letech si myslím, že to stálo zato. Tehdy i kdykoliv potom.

A rozvaha? Nikdy jsem v ní nevynikala. Prostě je to charakteristický rys mého já, že nejprve konám a pak přemýšlím. Je nejen zbytečné mi to předhazovat, stejně se nemohu podvolit. Něco ve mně vyroste a zabrání mi vyhovět, někdy dokonce i škodlivě, protože nejen voda vede ke konfliktu, jemuž se také neubráním, ale dokonce si myslím, že kdybych se ubránila, tak se setře mé JÁ natolik, že už nebudu svoje a pozbudu osobitosti - své barevnosti, která mi tu znesnadňovala život, pokud jsem lidi jiného typu tuze dráždila, tu usnadňovala život, pokud jsem lidi jiného typu přitahovala. Žal - většinou mužské.

Naďa Vencovská

Ilustrace: Marta Heraltová, Rudolf Jung

Další články autorky