Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Cizí příběh

Chodí k nám s neměnnou pravidelností každý pátek odpoledne na kus řeči jedna devadesátiletá paní, která bydlí v naší ulici. Už několik let, vždy kolem třetí hodiny, když její syn a snacha odjedou na víkend na chatu do Řícmanic, zazvoní a v ruce nese malý dárek. Marně jí říkám, ať nic nenosí, že nám nic nechybí, ale nedá si říct. Proto se jí snažím vždy při odchodu strčit také něco do ruky. Buď nějakou sazeničku, nebo hlávku salátu, či kedlubnu. Buchtami jí neuctím, je na maso.

„Paní Malá, mohu vám uvařit kávu?“
„Ne, ne, ne, tu jsem pila ještě s mladými, než odjeli.“
Její mladí jsou stejně staří jako já (tedy syn, její snacha je o pár let mladší).
„A čaj byste si dala? Můžete dostat mátový, třezalkový, nebo mateřídoušku.“
„Tak třeba tu doušku.“

Špatně slyší, musí se mluvit nahlas a ne zády k ní. Vždycky na to zapomenu a zpravidla se ptám otočená k kuchyňské lince. Napouštím vodu a stavím konvici do stojánku. Za chvíli vaří voda. Postavím před ní kouřící hrníček. Volám tátu, protože když se sejdou dva „havíři, slunce rytíři“ řeč ani na chvíli nevázne. Zvolna míchá lžičkou a začíná vzpomínat na staré časy. Na rodiče, na hrůzy prožité během války, na dobu, kdy se provdala a další a další… Příběh, který nám vyprávěla tento pátek, mne šokoval. Proto jsem se rozhodla, že se jej pokusím napsat formou této vzpomínky.

Maminka paní Malé byla z několika dětí. Žila s rodiči v jedné vesničce nedaleko Slavkova. Rodiče vlastnili domek, kousek pole a louku a měli kromě drobného hospodářského zvířectva i kravku. V chalupě měli vždy mléka dostatek, ale paní Malá mléko nepila. Protivilo se jí. Až teď na stará kolena si občas vezme malou trošku, ale moc jí to nechutná.

Když si maminka paní Malé udělala známost a rozhodla se, že se za chlapce provdá, vyvstal problém, kde budou bydlet. V chalupě bylo málo místa a tak začali uvažovat o tom, že si postaví svůj vlastní domek. Žádali manželčiny rodiče o půjčku dvou tisíc korun, ale matka byla tvrdá a ani dceři, ani jejímu nastávajícímu nechtěla půjčit ani korunu. Oba mladí lidé jí slibovali, že v domku bude mít až do konce života světničku a že se o ní postarají, ale ona neustoupila. Nutno podotknout, že v době, kdy žili, neměli staří lidé žádné důchody a bylo povinností dětí se o rodiče postarat. Tak jak neústupná byla babička paní Malé ke své dceři, stejně neústupná byla i vůči ostatním dětem. Tatínek prý byl velmi dobrosrdečný a hodný, ale své tvrdohlavé ženě nedokázal odporovat. Peníze držela pevnou rukou.

Oba novomanželé se tedy rozhodli, že si peníze vypůjčí od jednoho známého advokáta. Smlouva na 2000 Kč byla řádně sepsána, podepsána a uložena v advokátní kanceláři. Mladí manželé se pustili do stavby. Stavba domku jim trvala skoro celý rok, protože vše dělali svépomocí. Občas vypomohli hodní sousedé, ale hlavní podíl práce ležel na bedrech maminky a tatínka. Byla to doby odříkání, tvrdé práce ale i naděje na život ve vlastním domě.

Tatínek příležitostně pracoval, občas prodali nějaké potraviny nebo zvířata ze svého hospodářství a skládali korunku ke korunce. Spláceli půjčku. Po určité době ale začal advokát naléhat, aby zvýšili své splátky, jinak nestihnou zaplatit půjčenou částku ve stanovené lhůtě.

Když tatínek zjišťoval, kolik ještě zbývá zaplatit, zjistil ke své hrůze, že k částce 2000 Kč byla připsána další nula. Marné bylo jeho zapřísahání se, že si přece půjčil jenom ty dva tisíce, marně nesl svůj doklad k porovnání, advokát se nedal oblomit. Tvrdil, že stanovená částka dvaceti tisíc je ta žádaná a že se tedy nedá nic dělat. Na to, aby se tatínek soudil, nebyly potřebné finance a tak nakonec oba manželé o domek přišli. Advokát je donutil se vystěhovat a jejich úsilí tím pádem přišlo vniveč. Neměli kde hlavu složit, proto si v krátké době našli levné bydlení v Brně.

A co se stalo s dědečkem a babičkou? Dědeček samým žalem brzo zemřel a o babičku se žádné z dětí nechtělo starat. Nakonec si ji vzala na starost jedna s dcer a byla k ní stejně nelítostná, jako dříve matka k ní.

Když paní Malá odcházela, bylo mi smutno. Vzpomínala jsem na své milující rodiče a na jejich lásku nejen ke mě, ale i ke všemu živému. Na jejich snahu pomáhat všem potřebným a obdarovávat všechny chudé.

Jméno naší sousedky jsem změnila, protože jsem jí nepožádala o dovolení, abych mohla tento příběh napsat a zveřejnit ho.

Irena Atzlerová

Další články autorky