Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Děda Alois

Jednou ze stálic na nebi mých lásek je moje láska k Ostravě. Nedávno jsem četla v novinách článek, ve kterém se pisatel o našem městě i regionu nevyjadřoval zrovna lichotivě. Nebyl to první názor podobného druhu, se kterým jsem se setkala. Napadlo mi, že tato smýšlení mohou pramenit z neznalosti a neinformovanosti. Proto je třeba psát a pomocí vzpomínek seznamovat stále mladší generaci a veřejnost s tajemnou, zemitou a nezaměnitelnou historií našeho těžce zkoušeného regionu. Petr Bezruč na to sám nestačí. Musíme pokračovat...

Dnes bych si s vámi chtěla zavzpomínat na staré časy, kdy „hornický stav byl velebený“, jak se zpívá v havířské hymně. Představit lidi, kteří náš region budovali, pozvedli ke slávě a dočkali se i nevděku, ale nesmazatelně mu vtiskli jeho specifický ráz - na havíře.

K výletu do minulosti patří i kousek historie našeho neustále se měnícího regionu. Neboť nemívají osudy jen lidé, svou sudbu mají i věci. Stárnou jako my. Dokud nám slouží, jsou našimi němými společníky každodenního života do chvíle, než se rozloučíme.

Člověk odejde do důchodu, stroje, objekty, v našem případě šachty sice přežijí jedince i celé generace, ale jednoho dne doslouží i ony. Anebo se stanou oběťmi novátorských programů, hospodářské politiky útlumů, začnou překážet a pomalu mizí. Než přijdou na řadu trhaviny, odstřely, bagry a nákladní auta na odvoz suti, stojí opuštěné budovy, komíny a stožáry jako smutné pomníky zašlé slávy. Následně po nich zbudou holá místa, staré dobové fotografie a pomalu se ztrácející vzpomínky vymírajících pamětníků.

Na štěstí – ne všechny objekty potkal stejný osud. Zachráněné ostravské areály důlního a hutnického průmyslu patří dnes ke kulturním pokladům našeho regionu, jehož nevyšším oceněním je zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Výčet a osudy jednotlivých šachet můžete najít na internetu, ale co tam stěží objevíte, jsou příběhy lidí, kteří tady v době plně zprovozněných dolů a hutí pracovali.

Na dole Michal v Michálkovicích, který byl v roce 1995 prohlášen národní kulturní památkou, pracoval můj děda Alois.
No, ten by se divil, že se už kola těžní věže neotáčejí, klec nesjíždí k uhelným slojím a místo umouněných havířů postávají na nádvoří šachty turisté, kterým by asi nerozuměl.

Můj děda byl havířem tělem i duší! A nejen to! Byl to "pan havíř". Když mluvil o SVÉ šachtě, vypadalo to, že ji má v osobním vlastnictví. Během svého života pracoval na třech dolech a pokaždé to bylo stejné. Myslím, že ani hrabě Wilczek nebo hrabě Larisch nemluvili o svém majetku s větším zápalem a zasvěcením.

Také by těm pánům stěží slušela parádní hornická uniforma tak, jako mému dědovi. Já jsem svého dědečka velmi obdivovala, a když si při těch nejslavnostnějších příležitostech oblékl černo – zlato- zelenou uniformu, byla jsem na něj nesmírně pyšná. Bylo také proč. Byl urostlý a dobře vyplňoval černý kabátec s pelerinovým límcem a stojáčkem, který byl vyšitý hornickými znaky. Rukávy a límec zdobily zlaté třásně. Ke kroji patřily černé kalhoty a hlavu zdobila čáka – vysoká čepice s kšiltem, vyšitým znakem a chocholem peří. Zvlášť se nám, dětem, líbila ozdobná hůl, která měla hlavici malého kylofu, což bylo kdysi geologické kladívko, sloužící k tomu, aby se poklepem odhadla pevnost stropu a boku důlního díla.

Dodnes mám svého dědečka před očima nejen v této parádě, ale i v prosté dělnické haleně, kterou oblékal téměř každý den v roce po celý svůj život. Začal pracovat ve dvanácti letech na povrchu štolových landeckých dolů za vskutku pár krejcarů, protože toto uhlí bylo na opavském trhu bezkonkurenčně nejlevnější. Ale i těch pár krejcarů pomáhalo přežít rodině s pěti chlapci bez táty, který se zabil pádem z lešení.

Lojzík ukončil školní docházku v páté třídě, číst, psát a slušně počítat uměl, nemohl vysedávat ve škamnách, byl z dětí nejstarší, musel mámě pomáhat s obživou rodiny. Představte si dnešní dvanáctileté děti pohodlně usazené u počítače s miskou krekrů, pro které je námahou umýt po sobě umazaný talíř a tohoto hubeného kluka pracujícího v uhelném prachu.
Začínal, pochopitelně, na povrchu, teprve později v dole, ale pořád to byl chlapec, který patřil na hřiště a ne do skličujícího prostředí, kde dennodenně překonával strach; věčně hladový. Jaký div, že viděl kromě dřiny i věci nevídané, neuvěřitelné. Malé mužíčky – přihrblé permoníky na křivých nožkách, kteří havířům pomáhali, ale častěji jim škodili. Tahali je za vousy, ujídali chleba nebo jim sypali uhelný prach do bandasek s pitím. Také občas spatřil světýlka, plamínky varující havíře před závalem. Se srdcem plným naděje čekal, že jednou narazí na poklad ukrytý v hlubinách země, jak to tvrdili staří havíři.

My, děti, jsme hltaly povídání našeho dědečka s vyvalenýma očima a otevřenou pusou. Že dokázal opravdu sugestivně vyprávět, svědčí to, že si všechno pamatuji dodnes. Pořád jsme se dožadovali dalšího a dalšího vyprávění, třeba o koních, kteří tahali důlní vozíky s uhlím, o jejich dlouholetém pobytu v temných prostorách dolu, o tom, co to dalo práce než takový kůň sfáral, kolik lidí a času i dřiny bylo třeba než se zvíře zavěšené ve speciálních „kšírách“ dostalo na pracoviště. Pořád jsme nemohli pochopit, jak se takový velký tvor mohl pohybovat v nízkých chodbách, ale v době mého dědečka už byla patra dolu ražena ve větších profilech a koně neměli se svým vzrůstem problémy. Oddechli jsme si, že jim přestala hrozit slepota, neboť bylo v dole postupně zaváděno elektrické osvětlení, které vystřídalo olejové či benzínové důlní lampy.

V té době se mladému Lojzíkovi ani nezdálo, že by se mohl stát skutečným havířem a vypracovat se na štajgra. Přišla doba, že i o tuto práci byla nouze a děda Alois odešel s ostatními za skývou chleba do úhelných dolů v Německu v oblasti Düseldorfu a Bottropu. Život mu zkomplikovala 1. světová válka, pocit stálého „auslendra“ v cizině, vrátil se na Ostravsko a znovu nastoupil na šachtu.

Fáral. Z vesnice vzdálené 12 km od ostravského Přívozu jezdil do práce na kole. Vstával ve čtyři hodiny ráno, šlapal do pedálů těch 12 km a po osmi hodinách šichty v dole, v rubání zase těch 12 km zpět domů.

Když jsem později vídala na parkovištích kterékoliv šachty nablýskaná auta, ve kterých odjížděli domů vymydlení havíři ve světlých košilích, nemohla jsem nevzpomenout na dědu Aloise v pytlovinových kalhotách sepnutých dole kovovými sponami, jak jede ještě částečně špinavý na kole domů. A přece k celé té dřině postavil skromný domek a ze svých pěti dětí vychoval slušné lidi. Byly ovšem chvíle, kdy jsme my, děti, dědečka zbožně neposlouchali, ale pitvořili se po něm a pošklebovali se mu. To bylo vždycky, když pracně hledal nějaké slovo, výraz, protože jeho řeč byla promíchána němčinou z dlouhodobé práce v Porúří, a když začal pracovat na dole Petr Cingr pochytil mnoho polských slov od havířů, kteří na Ostravsko přicházeli za prácí z Haliče a od Těšína.

S tím se ale děda uměl vypořádat; stačilo se na nás jen podívat, neboť děda měl nejen naši lásku, ale i úctu a respekt.

Také proto, že byl krásný chlap. Štíhlý, svalnatý s tmavými vlnitými vlasy a teple hnědýma očima. Pod nosem měl hustý knír jako převážná většina horníků, neboť vousy zachycovaly uhelný prach. Děda nežvýkal tabák a nezakládal bago, jako mnozí, ale pravidelně kousal ředkev a vodnici, takže jeho úsměv byl plný zdravých zubů.

Také jsem dědu nikdy neslyšela mluvit vulgárně nebo sprostě, i když některé výrazy k tomu přímo ponoukaly. Teprve mnohem později jsem z hornického slovníku zjistila, že úsloví „to je cyp jak lampa“ označuje skutečného pitomce, zpravidla nepoučitelného hornického učně.

Když jsem byla obzvlášť hodná, vzal mne děda s sebou na návštěvu ke svému kamarádovi do hornické kolonie na Kamenci. Byla zakládána už od poloviny 19. století pro zaměstnance Wilczkových šachet Josef na Zámostí, sv.Trojice, Emy a koksovny Trojice. Nacházela se na pravém břehu řeky Ostravice v bezprostřední blízkosti centra Ostravy. Tato kolonie už je také minulostí, byla odstraněna v létech 1967-1969 v souvislosti s rekonstrukcí Bohumínské ulice, dnes místo ní stojí moderní činžáky.

Když se měli obyvatele hornické kolonie stěhovat do bytů s teplou vodou, sprchami a ústředním topením, mnozí se bránili, ale všichni plakali. Nechtěli opustit své malé přízemní domky seskupené kolem centrálních uliček, kterými vedla hlavní kanalizace. Každý domek měl malou kuchyňku, kde se odehrával vlastně celý život rodiny, pořádnou ložnici, neboť havíř – živitel rodiny – se musel ze své dřiny důkladně vyspat a malou předsíňku, kde stály dřevěné necky – vaštrok. V těch se pralo a celá rodina se v nich také v sobotu, když se nahřála voda v železňáku na kamnech – koupala.

Děda zasedl s kámošem Vencou, který mu dělal v dole „helfra“ ke kuchyňskému stolu, děcka usedla na lavici u kamen a kočka Frída pod stůl. Vždycky jsme čekali s nataženýma ušima, že se dozvíme něco zajímavého ze světa dospělých. Vždycky zbytečně. Jenom se fedrovalo. Nejstarší Štefka skočila s hliníkovou bandaskou do hospody pro pivo, děcka dostala puclák melty s mlékem a havířskou cihlu. To byla obdélníková kynutá buchta s povidly ve tvaru cihly. Někdy také kousek pečeného králíka z domácího chovu, neboť každá rodina měla na dvorku za domem králikárny, někteří si krmili i prasátko.

 
Když ten „fedrunk“ obou „ředitelů šachty“ nebral konce, došla nám trpělivost, utekli jsme ven do uličky. Tam byla vždycky větší zábava než nekonečná řeč o hajcmanech, stojkách, porubech a šole. Někdy jsme se poprali nebo i zahráli vybíjenou, ale nejraději si zazpívali. Milovali jsme hraní na foukací harmoniku nebo akordeon, hudební nástroje velmi oblíbené v hornických komunitách. Při písničce „Už opět z věže zaznívá zvonečků tichounké lkání“ jsem uronila i slzičku a velice jsem zbožňovala veselejší „Děvčátko z kolonie“.

A děda? Ten fedroval ještě po cestě, když jsem ho vedla za ruku domů. Nikdy by nepřipustil, že měl malou „špičku“. Měl silně vyvinutou stavovskou čest. Znal dobře cenu své nebezpečné práce, dřinu, prospěšnou celé společnosti i cenu těžce vydělaných peněz. Byl na své povolání velice pyšný, dokonce byl zklamaný, když si jedna z jeho dcer nevzala horníka, ale bohatého obchodníka. Svému zeti do smrti vykal.

Dožil se 91 let. Jeho pohřeb byl hotovou manifestací, neodešel jenom člověk, začala se ztrácet a odcházet celá generace hornické šlechty, lidí poctivé práce – bez nabubřeného stachanovského sloganu „já jsem horník, a kdo je víc“.
Lidé jeho generace se nehonili za rekordy, svou prací kladli mimořádný nárok na přesnost a odpovědnost každého jedince, neboť na tom závisel nejen výsledek celého výkonu, ale hlavně bezpečí a život jeho i jeho druhů.

Když jsem po letech sfárala do dolu, pochopila jsem to úzké pouto sounáležitosti a také pocit cti a hrdosti na příslušnost k hornickému stavu. Stávaly se i tragédie, výbuchy, závaly, požáry s desítkami obětí, sirotků a vdov. Toto všechno patřilo k havířině. Přesto tisíce zapomenutých jmen lidí, kteří svou prací tvořili dějiny hornictví, nemají žáden zápis v seznamu UNESCO. Jsou rozptýleni v zemi jako zrnka písku. Proto jsem si dnes dovolila jednomu z nich postavit maličký pomník alespoň svými slovy.

„Dědečku , zdař Bůh“ ! 

Marie Szottková - Bergerová

Další články autorky:

Jaklovecká kolonie