Sidonie Nádherná
a zámek Vrchotovy Janovice

Jsou místa, kam se stále vracím a letos již po čtvrté to byly malebné Vrchotovy Janovice. Obec a zámek leží pouhých 65 km od Prahy, a vlastně můžeme říci, že se zde jako by odehrály dějiny střední Evropy. V roce 1879 koupil zámek s velkostatkem Karel Nádherný, rytíř z Borutína, otec naší Sidonie.
Nádherní byli příslušníky nové šlechty, z vrstvy rekrutující se z příslušníků měšťanstva, jimž se šlechtický titul propůjčoval za mimořádné zásluhy. Baron Karel Nádherný a jeho žena Amálie žili jako ostatní šlechta na venkově, pečovali o své statky, udržovali společenské styky, věnovali se výchově dětí, zajížděli k přátelům do Prahy, do Vídně, i na jiná místa.

Zámek, kdysi vodní tvrz, přestavená v 16.století na zámek, byl v druhé polovině 19.století přestavěn v novogotickém stylu. Stojí zhruba uprostřed obce, jakýsi svět sám pro sebe, během roku se zámecké brány otevřely při slavnostech Božího těla, při vyvrcholení jara, a i při jiných významných svátcích.

Otec Karel Nádherný, nar. 6. 3. 1849 se v roce 1883 žení s Rakušankou Amálií Klainovou z Wisenbergenu, nar. 24. 8. 1854. Rodičům se narodily tři děti, nejstarší Jan nar. 21. 3. 1884 a poté dvojčata Sidonie a Karel nar. 1. 12. 1885. Děti žily v krásném, kultivovaném prostředí zámku, obklopeném nádherným přírodním parkem. Měly vytříbené chování, k dispozici byla knihovna plná literatury, sbírka obrazů a soch, gobelíny, k tomu pak život jako ostatní děti – plavání v zámeckém rybníku, bruslení, rybaření, lyžování i jízda na koni. Idyle byl učiněn konec když otec umírá (26. 3. 1895) na TBC. Veškeré starosti a péče o zámek, statky, financování studia dětí zůstaly na matce Amálii. V roce 1898 dosáhla matka pro sebe i své děti povýšení do svobodných pánů, tedy baronů.

Jak bylo v tehdejší společnosti zvykem, bratři získali vzdělání na univerzitách, syn Jan studoval literaturu a výtvarné umění v Heidelbergu a v Mnichově, Karel práva ve Štýrském Hradci, Sidonie (Sidi) si musela vystačit s domácími učiteli, neboť vzdělání šlechtických dívek – vystudování gymnázia a složení maturitní zkoušky bylo prakticky vyloučené. Společenský stav získala narozením a pro své budoucí úkoly zámecké paní vyšší vzdělání nepotřebovala.

V roce 1905 cestuje Sidonie s matkou do Paříže, kterou je okouzlena. Zde navštíví i nejvýznamnějšího sochaře té doby Auguste Rodina. Průvodce ateliérem dělal rodák z Prahy, básník Reiner Maria Rilke. V roce 1907 přijímá básník pozvání Jana Nádherného a přijíždí do Vrchotových Janovic, Sidonie až do jeho smrti byla jeho blízkou přítelkyní, různě se setkávají a hlavně píší dopisy, pohlednice. Básník je oslněn krásou a oduševnělostí zámku, parku a nikdy na ně nezapomene.

Nakrátko vstupuje do života Sidonie i malíř Max Švabinský. Švabinskému zadal baron Jan (bratr Sidonie) zakázku - vytvořit portrét jeho sestry. V říjnu 1906 se Sidi sešla s malířem a ten přislíbil portrét zhotovit. Závazek splnil až o 14 měsíců později; nejprve to byla perokresba, Sidonie s módním boa z polární lišky kolem krku. Kresba byla předstupněm práce na vlastním olejovém portrétu: jasně červené pozadí, na barokové zelené pohovce sedí dáma v šatech posetých vyšívanými květinami. Originál obrazu visí dnes ve Vrchotových Janovicích, je krásný, každý se u něj zastaví. Sidi však o portrétu prohlásila, že je jí nesympatický. O čtyři roky později pracoval Max Švabinský ještě na barevné litografii Sidonie: vidíme sebevědomou ženu počátku nového století.
Mezi malířem a Sidonií vznikl vztah, jenž však neprobíhal na stejné úrovni. Malíř jí byl fascinován, bral jí jako svou múzu, po určité době však do jeho života vstupuje žena, jež bude jeho fantazii zaměstnávat další roky a Švabinský se ze vztahu k Sidonii vymaní. Sidonie se loučí se snem o velké lásce, je to pro ní velmi bolestné a zažívá odmítnutí jako velké příkoří.

20. 7. 1910 zemřela matka Sidonie - baronka Amálie. Sidonie si zapisuje do svého deníku, že ví, co je citové pouto mezi matku a dítětem a bolest se snaží přehlušit cestováním. V roce 1913 zasáhla Sidi další rána, milovaný starší bratr Jan se v Mnichově zastřelil, dlouho se nemůže vzpamatovat z bratrovy smrti, trápí se. Snad by podlehla svému zoufalství, nebýt seznámení s Karlem Krausem (dne 8. září 1913 v kavárně Imperiál ve Vídni).
Karel Kraus (nar. 1874), nevybíravý kritik rakouské společnosti a jejích nešvarů vyrůstal v rodině jičínského židovského majitele papírny. V jeho třech letech se rodina přestěhovala do Vídně. Od roku 1897 působil Karel Kraus jako novinář, přednášel i literární témata a přednášky byly velice navštěvovány. Židovské víry se zřekl v roce 1899 a někdy kolem dvacátých let konvertoval ke katolické církvi. Kmotrem mu byl architekt Adolf Loos.

Neuvěřitelný je i příběh lásky Sidonie a Karla, kdy nikdo z nich netušil co bude dál. Sidonie poznala muže, jehož bude zároveň milovat i nenávidět, s nímž odmítne uzavřít trvalý svazek, ale bez něhož nemůže být. Muže, k němuž jí bude poutat vztah opravdového porozumění, přátelství i veliká láska. Karel Kraus, dle vyjádření Sidonie „jí dal všechno štěstí, které je možno dát“. Sidonie a Karel věděli od prvního okamžiku, že byli pro sebe stvořeni a tuto důvěru nikdy neztratili. Přesto se Sidonie za Karla nikdy neprovdá.

Byly to dny, týdny a měsíce vzájemných návštěv a cest, dlouhé byly pobyty Karla Krause na zámku ve Vrchotových Janovicích. Jeho magické místo bylo v parku ve stínu smutečních vrb na okraji horního rybníka. Tam trávil často celý den, ležel v trávě, pozoroval zvonky a motýly, četl, pracoval, rozmlouval se Sidonií. Vrchotovy Janovice mu nabídly jedinečnou možnost návratu do země jeho původu. Na služebnictvo zámku musel jeho zjev působit podivně, pokoj plný neuspořádaných papírů, na které se nesmělo sáhnout, po zámku chodil v pyžamu, dokonce byl spatřen na hrázi zámeckého rybníka v onom pyžamu a s kloboukem na hlavě.

Dvojče Sidonie, bratr Karel, se staral po úmrtí matky o veškeré statky, polnosti, zámek a chtěl, aby  sestra uzavřela stavovsky rovný sňatek. Sidonie se rozhodla provdat za italského hraběte Carla Guicciardiniho z Florencie, ale na poslední chvíli však Sidi sňatek zruší a vrátí se ke Karlovi.

Zcela nepochopitelně (nikdo tomu nevěřil) se dne 12. 4. 1920 tajně v klášteře Heiligenkreuzu provdala za hraběte Max Thuna Hohensteina. Bylo to podivné manželství, které snad jím ani nebylo, historky uvádí, že Sidonie se s mladým hrabětem Maxem seznámila při bruslení, led však rychle roztál a stejně rychle roztála jejich náklonnost. Hrabě Max Thun trpěl psychickými potížemi, pro něž musel být hospitalizován, úředně bylo manželství rozvedeno až v roce 1933. Ani tento krok neměl vliv na lásku Sidonie a Karla Krause.

Sidonie s bratrem Karlem milovali svůj park u zámku, pracovali manuálně od rána do večera, park čistili, vysazovali nové dřeviny, hlavně azalky a rododendrony. Pozvali si slavného německého dendrologa Camilla Schneidera, jenž navrhl i uspořádání zahrady v Müllerově vile v Praze. Park má rozlohu necelých 17 ha, je to půvabné místo - kultivované, plné harmonické krásy, s rybníkem. Na zámek zajížděl architekt Adolf Loos, kníže Max Lobkowitz, vnučky prezidenta Masaryka Anna a Herberta, Karel Čapek, umělecký historik biskup Podlaha a jiní. Bylo to jakési malé centrum vzdělanosti.

Sidonie Nádherná žila i cestováním. Projezdila křížem krážem Evropu, o jejích cestách by se dal napsat samostatný článek, sama se vyjádřila, že jízdní řád je její nejoblíbenější kniha. Byla i jednou z prvních žen, jež řídila automobil.
18. 9. 1931 zemřel po nekomplikované operaci slepého střeva na plicní embolii bratr Karel a tím odešel poslední mužský příslušník někdejších baronů Nádherných z janovické větve. V obci rodina sídlila více než 50 let. Podporovala chudé, školu, různé spolky, poskytovala i zaměstnání. Po úmrtí bratra si Sidonie tiší svou bolest při aktivitách v parku; pracuje od rána do večera, všichni jí vidí jen s rýčem, motykou, hráběmi, sází, pečuje o květiny, mluví s nimi. Jedině v těchto momentech se její bolest trochu zmírní. Aby nebylo všemu konec tak dne 12. 6. 1936 umírá ve Vídni Karel Kraus, kde byl i pohřben. Velice často vyslovoval přání, že chce být pohřben na janovickém hřbitůvku, ale nic písemného v tomto smyslu nezanechal. Sidonie je nešťastná a lituje, že nemůže pečovat o jeho ostatky na místě, které si sám vyvolil.

Čte slova Karla Krause: „má nevěsto před Bohem, na kterou budu čekat až do posledního dechu – věčný chlapec skrze Tebe“.

Poté se Sidonie sama stará o zámek i park, až do doby, kdy je obsazen nacisty. Tenkrát musela rodinný zámek opustit, stěhuje se do nedalekých Voračic a vezme sebou některé věci, především knihovnu a korespondenci. Po skončení války je zámek určitou dobou v držení ruských vojáků, následuje armáda československá. Když vojáci odešli Sidonie na vlastní oči vidí, jak místní lidé odnášejí i to málo co na zámku zbylo, vytrhávají azalky a jiné rostliny, jako by to bylo zcela samozřejmé. Vzniká i určitá nepřátelská nálada místních, najednou je paní baronka nežádoucí osoba.

Po únorovém puči 1948 není pro Sidonii ve vlasti místo, její svět se zhroutil, zámek je vyvlastněn. Sidonii byl zakázán i vstup do zámeckého parku. Ještě krátce než z Vrchotových Janovic odejde osází jeden svah azalkami. Regulérní vízum nedostane a rozhodne se pro útěk. Chvíli setrvá u přátel v Německu, pak se dostane do Londýna. Byla to už zlomená, nešťastná žena, zemřela 30. 9. 1950. Pohřbena byla na malém hřbitově v Denhanu u Londýna.

Po letech, dne 25. 5. 1999, se vroucné přání Sidonie vyplnilo a vrátila se domů na soukromý hřbitůvek v parku, kde je uložena se svou nejbližší rodinou. Místo zde mají i její psi. Od 25. 9. 1979 na noční obloze září planetka s jejím jménem „Nádherná“.

Zámek i park jsou veřejně přístupné, park je skutečně oázou klidu a pokoje, ze všech jeho zákoutí je možno vnímat a cítit doby minulé. Stačí se trochu ponořit do příběhu, posedět u kamenného stolu, kde sedával Karel Kraus nebo Jan Nádherný. Krásný obraz Maxe Švabinského visí na svému místě v zámku, rovněž i busta Sidonie z bílého carrarského mramoru, kterou vytvořila manželka K. M. Rilkeho stojí za pozornost.

Zámek patří Národnímu muzeu v Praze. Expozice „Společnost v Čechách 19.století“ je zajímavá a pro spoustu návštěvníků je krajinný park příjemným završením návštěvy.

Květa Roznětínská

Další články autorky:

Královna Českého středohoří

Třeboň - magická kráska

Ulrika von Lewetzow a Třebívlice

Romantický malíř W. Riedl

Z botanických zahrad v Praze

Loupežnická legenda

Krásná Atalanta