Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Podivná nádoba

Někde jsem to četla, že člověk je nádoba - dodala bych podivná, složená z protikladů. Nedávno jsem o sobě psala jako o rváči a rebelovi a dneska stejně pravdivě přiznám, že znám i ten naprostý opak. Redaktor se neobejde bez nějakého stupně sebejistoty a samozřejmosti jednání s každým - kdybyste prominuli, nazvala bych to "nesedne si na zadek" před nikým, to by spoustu rozhovorů a reportáží ani nenapsal, ale má to svůj limit, samozřejmě - slušnost k slušnému.

Ale dvakrát v životě jsem poznala stav naprosté ztuhlosti - strach? tréma? Oboje. Poprvé se mi to stalo, když mi bylo tak jedenáct let. Možná o rok míň. Šly jsme s mámou na návštěvu a cestou jsme viděly ženu, jak meje okna a stojí při tom zvenku na římse, jednou rukou se drží, druhou meje. Máma vyjekla hrůzou a celý zbytek cesty mi vykládala, jak je to nebezpečné. Pro pána! to je toho! myslela jsem si. Vždyť se mi často zdávaly sny, že z našeho druhého poschodí jen tak skáču za dětmi na chodník rovnou z okna a nic se mi nestane. A pak, nevím co mne pokoušelo - jsem to zkusila, když jsem byla sama doma. Bez zábran jsem vylezla na parapet, pak na římsu, nic mi to nedělalo, popošla jsem z otevřené části okna k té zavřené, pustila se jednou rukou, jako že okna meju - a nejednou to přišlo. Podívala jsem se dolů a jen tak tak se mi podařilo se tou volnou rukou zachytit za rám a cítila jsem, že musím honem, ale opravdu honem udělat ten krok zpět a bezpečně vstoupit na široký pevný pás mezi vnitřními a vnějšími okny a nejlíp seskočit zpět do pokoje. A já jsem nemohla. Stála jsem celá ztuhlá, neschopná pohybu, svaly nereagovaly na vůli, ten jediný krátký pohyb prostě nešel uskutečnit. A jistě to byla jen chvilka, ale mně se zdálo, že je to nekonečný předlouhý čas. Pak se ve mně vzbudilo jakési odhodlání - nebylo jiné řešení, nikdo nebyl doma, aby pomohl - a podařilo se mi tu ztuhlost překonat a spíš, než udělat ten spásný krok, se mi povedlo svalit rovnou do pokoje. Natloukla jsem si pořádně a ležela na zemi zaskočená tou dosud nepoznanou bezmocí.

Tak to byl strach. Hrůza z výšky, pádu, z drátů elektrického vedení, které pod našimi okny vedlo v mnoha drátech umístěných na držáky na domě namísto sloupů. Můj syn trpí z výšky závratí, tak to já ani po té zkušenosti ne, ale ani nemám pocit, že bych toužila frajersky skákat z letadla - třeba. Ten druhý zážitek byl spíš něco jako tréma a k nepochopení, protože jsem ji neznala ani u divadla, ani při natáčení pro rozhlas či televizi a samozřejmě ani při získávání rozhovorů s někým opravdu významným.

Už to bude dobrých dvacet let, co mi napadlo zúročit hereckou minulost a za pěkný honorář získat drobnou roličku v připravovaném filmu. Šla jsem na casting s naprostým klidem a ještě jsem si říkala, že bych z toho mohla vytěžit pro některý spřátelený časopis i rozhovor s režisérem. A pak jsem přišla na řadu, prošla záběry na fotku - asi jako na policii - zepředu i z profilu - a zasedla tváří v tvář režiséru Kleinovi. A on se mne vlídně na cosi zeptal a podával mi kousek scénáře, abych svou roli přečetla. A já jsem chtěla nasadit samozřejmý přátelský úsměv, navodit atmosféru k případnému rozhovoru, úspěšně přečíst těch pár vět - cítila jsem, jak mám ztuhlou tvář a při pokusu promluvit jsem jen otevřela pusu, ale nevyšel ze mne ani sípot. Prostě ani vůle nepomohla a pan režisér po chvíli, když viděl, že to nepřekonám, mi zcela vlídně řekl "děkuji" a poslal mne do předsálí. A já jsem spadla na první volnou židli a zírala chvíli do tupa, než se mi zase obnovil hlas a dodnes nemohu pochopit, co se mi to stalo. Jak mne v tak nicotné situaci, kdy celkem o nic nešlo, ten honorář ani být ve filmu jsem nijak nepotřebovala, trémou jsem celý život netrpěla a teď tohle.

No, stalo se.

Naďa Vencovská

Další články autorky