Prvòáèci na školním výletì
(vyprávìní z 1.B)
Kdy¾ se zaèíná mluvit o školním výletì, je jasné, ¾e prázdniny jsou nadohled – to vìdìli školáci za našich èasù stejnì dobøe, jako ti dnešní.
Kam to letos bude? Nejprve to v¾dy konzultujeme s rodièi. Platí oni, mohou k tomu øíct své. V¾dycky hledáme kompromis – mìlo by to být zajímavé, ale ne moc drahé…
Letos vyrá¾íme do Kolína, naším cílem je ekologická farma a historická øepaøská drá¾ka – prostì okru¾ní jízda mašinkou.
„Dìti, nezapomeòte – mrkev a starý chleba pro koníèky, prášek pro ty, kterým se dìlá špatnì v autobusu, svaèinu, pití, pláštìnku, kapesné…“ Dìti starostlivì pøeøíkávají, aby na nic nezapomnìly, a s úlevou slyší, ¾e dnes není ¾ádný domácí úkol – v¾dy» mají tolik starostí s balením batù¾ku.
Je ráno. Znáte nìkdo dùle¾itìjší starost, ne¾ je s kým se posadit do autobusu? Zamávat rodièùm, vyrá¾íme. Nìkteøí se svìøují, ¾e nemohli usnout, jiní, ¾e nemohli dospat. A všichni spoleènì probírají, kolik mají bonbónù a kolik øízkù. Po pùl hodinì autobus zastavuje. „Tak, a došel nám benzín,“ vykøikne zdìšenì Vojtíšek. „Jedeme na naftu a máme jí dost, neboj, zastavili jsme, proto¾e u¾ jsme tu,“ uklidòujeme ho.
Dìti se vrhají a) na záchod b) na zásoby v batù¾ku. První koòské hlavy zvìdavì vyhlí¾ejí ze stájí.
„Krmit je nemù¾ete a jezdit na nich urèitì nechcete, ¾ádné uèitelky si to zatím nevzaly na triko.“ Ale my si to na triko berem. V¾dy» se dìti tolik tìšily.
A i s tím krmením se to nakonec vyøešilo, a kdy¾ koníèek, velbloud, lama èi oslík poprvé olíznou dìtskou ruku, dìti radostnì vypísknou. A pak krmí a krmí. Kdyby mìly té mrkve vagón, u¾ bych je odtud nedostala. Ale jsou tu i jiná zvíøátka.
V malé ohrádce nakonec není k poznání, jestli honí dìti jehòata a kùzlata, nebo naopak. Piští všichni.
Na øadu pøichází opékání buøtù, nanuky, jízda na koni a volná zábava. Kdy¾ u¾ je tak volná, ¾e by nám nìkterý z výletníkù mohl spadnout do rybníèku s kachnami, ¾ábami a rybièkami, je nejvyšší èas se zvednout a odkráèet.
Vzornì usedáme opìt do autobusu, aby nás odvezl k druhému cíli naší výpravy. Øepaøská ¾eleznièní drá¾ka. Døíve opravdu vozívala øepu do cukrovaru. Pak zanikl cukrovar, pak zanikla drá¾ka. A¾ teï nedávno se parta nadšencù rozhodla zprovoznit tuhle technickou památku, vyèistit koleje, opravit mašinky.
Jsme tøi tøídy, vláèek má tøi vagónky, zabíráme ka¾dá tøída jeden vagónek pro sebe. A pova¾te, nemají boèní stìny. Nádhera. Víte, jak krásnì nás vítr profukuje. Vyšla na nás dieslová lokomotiva, tu parní si mù¾eme dùkladnì prohlédnout v depu a dìti toho nále¾itì vyu¾ívají.
Trasa mìøí jen pár kilometrù, dojedeme k rybníèku, projdeme se po bøehu. Lokomotiva pøepøáhne – nádherný zá¾itek – a jede se zpìt. Cestou máváme ka¾dému, koho potkáme a køièíme na dìti v druhých vagóncích. Bezva zábava.
„Škoda, ¾e nás ten vláèek nedoveze a¾ ke škole,“ vzdychají dìti. Vùbec se jim nechce vystupovat.
Nastává závìreèný zá¾itek – utrácení všech zbylých penìz a dojídání zásob. Plánovaný návrat byl v 15.30, my jsme u školy v 15.35. Všechno perfektnì klaplo, slunce svítilo, nikdo se neztratil. Unavené ¾áèky pøedáváme rodièùm a samy si zhluboka oddychnem, ¾e je to za námi.
Ke konci školního roku máme zase o kousek blí¾. Ještì párkrát se vyspíme…
Eva Procházková