Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Moje zloèiny
Pøišel èas, abych se pøiznala ke svým zloèinùm. A» mám lehèí svìdomí (aspoò budu míò vá¾it).
Poprvé to zaèalo úplnì nenápadnì, jak u¾ tak zloèiny obyèejnì zaèínají. Kráèela jsem sobotním ranním mìstem, tu jsem koupila noviny, onde mrkev, petr¾el a kedlubny a po pùlhodince jsem byla oblo¾ená taškami jako Hugo Hefner zajíèky.
Kdy¾ se ulicí rozlehlo volání: "Zlodìjkáááá! Zlodìjkááá!!!!! Chy»te jiiiii! Nepus»te jiiii!" zastavila jsem se a s velkým zájmem jsem se rozhlí¾ela. Jsem vášnivá ètenáøka detektivek. Mnohonásobná záhadná vra¾da by mi byla pøirozenì milejší, ale i polapení zlodìje by mi padlo dobøe a mohlo by mne zaujmout. Zákon v podobì tlusté, rozcuchané paní v umìlohmotné zástìøe pøispìchal døív, ne¾ jsem se staèila v dìji orientovat. Paní se na mne vrhla, vyrvala mi tašky z rukou a zaèala je horeènatì prohledávat.
A¾ do té doby jsem si trochu nafoukanì myslela, ¾e jsem docela dobrá øeèníèka. Èasto jsem pøednášela na rùzných shromá¾dìních lidu, od vlastní rodiny po mezinárodní konference, a nejednou jsem sklidila uznání za kultivovaný, plynulý projev, jasné vymezení cíle pøednášky a struèný, ale výsti¾ný závìr. Teï se však ukázalo, ¾e uznání byly jenom kecy, falešné øeèièky od kolegù z bran¾e - a pokud jde o moji rodinu, pravdìpodobnì šlo o snahu umlèet man¾elku/matku døív, ne¾ zaène pøenos hokejového utkání Èeskoslovensko-Sovìtský svaz v televizi.
Stála jsem tam na chodníku, nechala sebou cloumat a vyrá¾ela jsem ze sebe jenom:
"Cccco? Jak toooo? Paní, to do celáte...? Ccccco chcete? Pøestaòte, chichichichi, to lechtááá!"
Proto¾e kdy¾ ta umìlohmotná ¾ena nenašla lup v mých taškách, pøistoupila k orientaèní osobní prohlídce. Náš lid jde k jádru vìci bez okolkù a ona se zjevnì netrápila nedostatkem povolení k prohlídce. Ale zato splnila pøedpis obeznámit podezøelého s obvinìním.
"Lidi øíkali, ¾e jste támhle u toho stánku ukradla dvì hlávky kapusty!" hulákala a ukázala na stánek, kde jsem kupovala zeleninu do polívky. "A to je mùj stánek, sem tam zodpovìdná vedoucí a ¾ádná taková mi kapustu kradnout nebude!" Potom se otoèila a odbìhla.
A já jsem tam stála bez slova, bez pochopení bli¾ších souvislostí, bez její omluvy a taky bez kapusty... Samozøejmì, ¾e jsem to všechno hned po návratu domù vyprávìla rodinì. Mùj mu¾ poslouchal jenom tak na pùl ucha, víc ho zajímaly noviny. "Mìli se mne zeptat!" øekl po chvíli s frivolním pøimhouøením jednoho oka, "já bych jim potvrdil, ¾e to není ukradená kapusta!" a upøel významný pohled na moji hruï, ještì se dmoucí rozèilením. Pøišel i mùj syn, tenkrát „týnejd¾r“, který se právì vzbudil, zíval a vùbec nedával najevo, ¾e mne poslouchá (tak to ovšem vypadalo celá léta jeho dospívání). I vidìla jsem, ¾e jsem domù pøinesla nudnou, plochou historku místního formátu a po pár dnech jsem na ni zapomnìla.
Uplynuly asi dva týdny. K veèeøi jsme mìli karbenátky s kapustou. Syn chvíli po¾duchával vidlièkou karbenátek po talíøi a potom zabruèel:
"A to jsi øíkala, ¾e jsi ¾ádnou kapustu neukradla. Rychle to snìzme, aby ji pøi domovní prohlídce nenašli...!"
Taková rodina, ¾ádné zázemí, ¾ádná opora v tì¾kých ¾ivotních situacích..! Kdo by mi zazlíval, ¾e jsem se po tìchto chlapech obèas ohnala utìrkou na nádobí?
Podruhé mne zase chytili a¾ po mnoha letech. Šla jsem z Mìstské knihovny s taškou plnou knih a zastavila jsem se v supermarketu nìco dokoupit. Odcházela jsem zase oblo¾ená taškami jako støecha. To je takový folklorní obyèej èeských ¾en. Já si folkloru vá¾ím, ale zároveò jsem hloubavé povahy, tak¾e jsem byla ponoøena do základních filozofických otázek lidstva:"Kdo jsme? Kam spìjeme? Co je smyslem ¾ivota? Co udìlám k veèeøi?"
A byla bych na tyto otázky jistì i našla odpovìï, nebýt šíleného øevu, který se spustil, kdy¾ jsem procházela dveømi východu. Úplnì mechanicky jsem se zaèala chovat podle návodu, doporuèeného Vladimírem Iljièem Leninem: Krok vpøed, dva kroky vzad - øev neustával, zpùsobovala jsem ho já, ale èím, netušila jsem.. A u¾ se ke mnì hrnul obrovský, èernì odìný strá¾ce bezpeènosti, lidi se zaèínali shlukovat a zírali na mne...Øeknu vám, pohoda vypadá jinak.
Ochranáø pomìrnì rychle objevil knihy z mìstské knihovny, které "pípaly", proto¾e nebyly odkódované, tak¾e celá zále¾itost netrvala dlouho. Ale stydìla jsem se stát v polokruhu lidí, kteøí vypadali, ¾e se jim stýská po støedovìku, kdy by u¾ kat chystal oprátku. A jedna paní podotkla: "Bo¾ínku, to kradou i takové staré báby? ". Potom mne propustili, snad za dobré chování. Sice se mi neomluvili, ale taky mne ani nenapomenuli.
Jsem u¾ taková, všechno na sebe vyslepièím.Postì¾ovala jsem si rodinì, ¾e mne neprávem spoleènost staví bok po boku strùjcùm velké vlakové loupe¾e a jiných zloèinù, ¾e se ze mne prostì stává nìco jako Calamity Jane, známá to lupièka Divokého západu. A zase se ozval syn, tentokrát u¾ bez polehèující okolnosti puberty. Øekl:
"Babi, pøestaò s tìmi kráde¾emi. U¾ jsi recidivistka a u soudu ti to spoèítají. Víš, ¾e platí zásada "tøikrát a dost?!"
P.S. Tento pøíspìvek byl propašovaný jako moták z vìznice. Potøetí mi to u¾ neprošlo. V trolejbuse po mnì chtìl revizor jízdenku, dost nahlas, nezdvoøile a neodbytnì. Okolo sedící mu pohoršenì spílali, ale já jsem vrávoravì vstala a padla jsem mu okolo krku. Chtìla jsem mu dát pusu za to, ¾e je takový galantní. Ka¾dý revizor nejlíp ví, ¾e u nás je jízda trolejbusem nad sedmdesát let zadarmo a mnì je skoro osmdesát. Jenom¾e on to vzal jako útok na veøejného èinitele...
Blanka Burjanová