Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Jaklovecká kolonie

Doba, do které vás svým vyprávěním zavedu, byla skromná, krátce po válce.
Vládl ještě přídělový systém, potraviny, ale i látky byly na příděl – byly „na body“. Dnešní zářivé výklady plné zboží všeho druhu, parády od hlavy k patě, by nedokázala tehdy vymyslet ani nejbujnější představivost. A přece se chtěly paní, dívky i zcela malá děvčátka líbit. Paráda k nám, ženským patří, jako pravá ruka k levé.

Šaty se přešívaly ze starších oděvů, dokonce odložených uniforem nebo závěsů, ale všelijak se zdobily, vymýšlely se doplňky, pásky, sponky, pentle, řetízky, korálky a náušnice. Už bezzubé slečny v kočárcích měly v oušku pomněnku, kroužek s kamínkem, perličku, slzičku, prostě náušničku ze zlata, stříbra, nejčastěji jen z postříbřeného kovu, ale málokterému dívčímu oušku tato ozdoba v lalůčku scházela.

Jen já jsem měla uši prázdné.

Důvod byl velmi prostý. Neměla jsem propíchnuté uši. Když jsem zjistila, že doma se nápravy tak rychle nedočkám (rodiče, hlavně táta měli obavy, že by mě to bolelo a taky se báli infekce). Proto mi uši nechtěli propíchnout, přestože prodávali ve svém obchodě také zlaté náušnice a měli pro hygienické propíchnutí uší strojek. Situaci jsem vyřešila sama.
Obrátila jsem se na spolužačku Elišku, kterou jsem velmi obdivovala. Neučila se valně, chodili jsme do čtvrté třídy, ale ona už patřila do šestého ročníku, neboť některou třídu opakovala. Ale byla milá, rázná a vřelá, uměla přišít knoflík, uvařit polévku, skvěle chytat míč při vybíjené a chodila paní učitelce na nákupy. Jednoho dne mi řekla „uspoř si pět korun a ve středu po škole přijdi ku nam domu“.

A tak ve zmíněnou středu po vyučování s pětikorunou v upocené dlani a s Eliškou jsem vkročila do dosud mně zcela neznámé lokality naší Slezské Ostravy - do hornické kolonie „Na Jaklovci“. Bylo to téměř v bezprostřední blízkosti školy, ale přesto jsem nikdy tímto směrem nešla, neboť náš dům byl situován přesně na opačnou stranu a do odlišného prostředí.

Ocitla jsem se mezi malými, často přízemními domky na kamenných soklech s několika schůdky ke vstupním dveřím. Někde bylo zábradlíčko, jinde rozviklané dřevo. Okna se záclonkou nebo i bez ní, některá dokonce polepená novinami. Protože bylo teplo, přicházelo jaro, bylo otevřenými dveřmi vidět dovnitř, přímo do kuchyně nebo do světnice, která s kuchyní sousedila. Málokterý domek měl dva pokoje, ale žádný neměl koupelnu. Záchod stál vzadu na dvorku. Jakási kadibudka s okénkem vyřezaným ve dveřích – signál, že je obsazeno.

Téměř všude teprve vařili oběd pro horníky, kteří se měli vracet z práce. Vonělo to česnečkou, zelím, buchtami, z litinových hrnců na kuchyňských kamnech unikala pára, kterou mlsně čichali psi i kočky, vyhřívající se u dveří na jarním sluníčku. Kousek dál na lavičkách nebo rozviklaných židlích posedávali babičky a dědové, zachumlaní do vybledlých šátků a oděvů. Jejich uzlovité ruce spočívaly na holi, potřebné a často jediné průvodkyni jejich stáří. Stařečci v kostkovaných papučích, žmoulající troubel fajfky v bezzubých dásních, pozorovali zapadlýma očima všechno, co se dělo kolem, zatím co vrásčité rty stařenek žmoulaly motlitby nebo si špitaly klípky, o které kolem určitě nebyla nouze.

Měla jsem oči navrch hlavy, dívala jsem se málem s otevřenou pusou, Elišce začínala docházet trpělivost, neboť pro ni taková podívaná nebyla nic nového. Přesto jí můj zájem asi lichotil, protože mne pomalu začínala seznamovat s místními celebritami.

„Včil se tam nedivej, až za chvilu. Ten dědek v teplakach – no ten s tym slepym psem byl zavřeny v base, bo ved stavku haviřuv v roku 1894. To byl mlady synek a v te stavce mu zastřelili brachu. Hrozné, co? Oneho chytili a zavřeli do lochu“.

Dívala jsem se na staříka, který byl „v base“ a stříleli na něj četníci, ale už mě Eliška znovu tahala za loket.

„A to je Agněša, budě měť pancharta.“ Ze dveří přízemního domku vycházela krásná tmavovlasá dívka s obrovským břichem – a i když jsem nevěděla, co to ten parchant je, soudila jsem, že Agněžka bude mít miminko. Však ona mi to Eliška vysvětli…

Vysvětlit mi toho musela víc, ten svět, který se přede mnou otevíral, mi byl tak dokonale cizí – svět ve kterém se chodilo nakupovat „na knížku“, děti měly „andělskou nemoc“ a dospělí „lunzocha“, holky chodily „na štrych“ a synci na „vybližďky“. Z jedné uličky vyšel fešák v pruhovaném sáčku s knírkem pod nosem, ani se na nás nepodíval, ale Eliška mi už šuškala, že je to jaklovecký „něrobiš“ a „kurvjoř“. Nestačila jsem se na nic zeptat, protože jsme se tak tak vyhnuly spršce pomyjí, kterou rozcuchaná ženská v zástěře vychrstla z lavoru přímo na ulici. Žádná kanalizace tam nebyla. „Ty ludro“, vykřikla na ni Eliška, ale hned jsme raději zahnuly do vedlejší uličky, odkud se ozvaly zvuky harmoniky – Heligonky, na kterou hrál ramenatý muž melodie hornických písní. Otevřeným oknem zazníval líbezný ženský zpěv a na plácku se točilo několik děti. Kousek dál si v písku hráli malí caparti a plácali z bláta „koláče“.

Jak chodníček mezi baráčky mírně stoupal, ubývalo vůní vařených jídel, pomalu se plížila nehostinnost. Míjely jsme nevzhledné dřevěné boudy, přilepené jako mohutné bradavice ke zdem domků, plné kousků uhlí, nasbíraného z hald. Konečně jsme došly před značně nevzhledou pavláčovou budovu a Eliška zavelela „poď“.
Vystoupily jsme po rozviklaných schodech do patra a ochozem plným harampádí, kýblů, beden, rozeschlých necek – vany chudých a hader, sušících se na šňůrách mezi sloupy pavlače, zaklepala Eliška na jedny dveře. Byla na nich vizitka z tvrdého papíru:

PORODNÍ ASISTENTKA

Místnost, do které jsme vstoupily mne tak polekala, že jsem chtěla utéct. Eliška mne tvrdě přidržela a já jsem se pomalu rozhlížela po tmavém obydlí, kde vládl hrozný nepořádek a štiplavý zápach dráždil ke kašli. Odněkud z vedlejší místnosti se vynořila vysoká a hubená osoba, která si napřed utřela nos rukávem. Pohodila hlavou s rozježeným drdolem směrem ke mně a Elišky se zeptala: „To je ona?“

Než jsem se stačila vzpamatovat, sklofla mi dlouhými, nepříliš čistými prsty z dlaně pětikačku a rázně mě usadila na nízký verpánek.

„Drž ji“ poručila Elišce, načež dostaly události rychlý spád. Odněkud ze zásuvky stolku v temném koutě, vytáhla pořádnou jehlu, velikosti tak na látání pytlů a z kapsy sukně vydolovala provázek, který provlekla uchem jehly. Přiskočila na svých čapích nohou ke mně, štipcem prstů levé ruky mi natáhla ušní lalůček, druhou rukou vbodla jehlu do ucha, protáhla ji čerstvou dírkou i s provázkem. Ten zručně zavázala uzlíkem do kličky, která mi sahala až k rameni. Než jsem se otřásla z ukrutné bolesti, provedla totéž i s mým druhým uchem. Desinfekce se sestávala z odporné smradlavé tekutiny, kterou si nakapala na konečky prstů, jimiž mi potřela krvácející uši. Procedura byla skončena.

Ze zpáteční cesty si toho moc nepamatuji. Zaměstnávala mne představa, co asi řeknou rodiče, až mě uvidí se špinavými provázky v zakrvácených uších. Také mne má nová „paráda“ docela štípala a bolela až k slzám, ale záhy jsem pozapomněla na věci příští a zvědavě jsem okukovala havíře vracející se z práce.

Mnozí ještě umazaní, v čepicích, obrovských holinkách s bandaskou v ruce, někteří s hustým knírem pod nosem, ale všichni s očima podkrouženýma uhelným prachem. Ty oči byly unavené, ale podvědomě radostné, že vidí opět bílý den a slunce, které tam hluboko pod zemí nesvítí ….

Tak jsem se poprvé seznámila s životem v hornické kolonii – a třebaže bylo později těchto návštěv daleko více, tato první návštěva kolonie „Na Jaklovci mi zůstala v paměti doposud.

Nyní už byste Jaklovec, vybudovaný v padesátých a šedesátých létech 19. století Wilczkovými doly hledali marně. Zmizel domek za domkem, zbylo pár zastaralých pohlednic, zažloutlé fotografie v ostravském muzeu a nostalgické vzpomínky těch, kteří si tak, či onak něco z té doby pamatují.

Já jsem jednou z nich.
Zbyly mi vzpomínky, viděné tehdy dětskýma očima, ale také dírky v uších, jimiž provlékám dodnes tolik vytoužené náušnice.

Marie Bergerová - Szottková

Vysvětlivky/Pomůcka:
Andělská nemoc – křivice, nedostatek vitamínu D
Lunzoch – TBC
Štrych – občasný placený sex
Vyblížďky – hledání jakéhokoliv příležitostného výdělku
Něrobiš - povaleč