Já a Sokol

Letos slavíme 150 let od založení Sokola, a ve dnech 1. – 6. července se bude v Praze Vršovicích, na novém fotbalovém stadionu Slávie, konat již XV. Všesokolský slet. Záštitu nad oslavami 150. výročí založení Sokola převzal prezident ČR Václav Klaus, XV. Všesokolský slet se koná pod záštitou primátora hl. m. Prahy Bohuslava Svobody. V této souvislosti mě napadlo rekapitulovat své zážitky se Sokolem a podělit se o ně se čtenáři Seniortipu.

Mé první vzpomínky jsou z doby před světovou válkou. Rodiče, oba někdejší sokolové, mě zavedli do sokolovny v Praze 7, U Studánky. Chodil jsem tam rád, hráli jsme všeliké hry, např. Chodí pešek okolo, běhali, houpali se na kruzích apod. Pamatuji na úžas, kdy se na Mikulášské snesl čert z galerie po laně.

Vzpomínám letmo i na hromadné vstoupení Na Maninách, asi župní slet 1938, kde jsem cvičil.

Také po válce jsem ihned nastoupil do Sokola. Chodil jsem pravidelně, a nejvíc se těšil po cvičení na sprchování v teplé vodě. Doma jsme měli nad vanou kotel, do něhož jsem musel nosit v putně uhlí čtyři patra ze sklepa.

Také nácvik na XI. Všesokolský utkvěl navždy ve vzpomínkách. Bratři cvičitelé dbali na přesnost a komise na závěr nácviku hodnotila, jak kdo cvičí. Já jsem neuspěl, protože jsem při rozpažení neměl zcela natažené ruce a měl roztažené prsty. (Kdo na něco takového dnes kouká?) Dostal jsem však druhou příležitost a na sletu 1948 jsem cvičil dokonce dvakrát. Byl jsem totiž kvůli své znalosti francouzštiny vyslán jako člen pořadatelského sboru na hlavní tribunu.

Na 11. sletu 1948

Když pak při druhém vystoupení pár cvičenců do tvaru chybělo, a rozhlas vyzval k doplnění, neváhal jsem. Odměnou byla nádherná duha, která se rozprostřela nad Strahovem na zakončení. Byly tam i okamžiky, kdy někteří, prý natruc, skandovali jméno presidenta Beneše, ačkoli už před časem abdikoval. V žádném případě jsem ale nepociťoval, že by šlo o nějaké masové protikomunistické vystoupení, jak nám to interpretují dnes. Beneše jsme ctili všichni. Ale pravda, bylo mi teprve necelých patnáct …

Do Sokola jsem chodil až do jeho zákazu totalitním režimem.

Cvičit jsem opět začal asi v roce 1964 v Tatranu Praha 7. Tam se sešla výborná parta, složená převážně ze zaměstnanců podniků zahraničního obchodu z Veletržního paláce. Měli jsme výborného cvičitele a v oddíle se zachoval sokolský duch. Když povyrostl syn, přemluvili mě k cvičitelské výpomoci u žactva, pak ke školení a dokonce jsem získal osvědčení cvičitele 3. třídy. Na Letnou do Tatranu jsem dojížděl ještě pár let po převratu, kdy už jsem bydlel ve Vršovicích.

V Sokole asi rok 1993

Když jsem už byl v důchodu, a chodil cvičit do vršovické jednoty Sokola, kolega, župní činovník, mi nabídl, abych se ucházel o místo šéfredaktora Sokolského věstníku a šéfa tiskového odboru České obce sokolské. Připravoval se XII. slet, časopis potřeboval zkušenou ruku, a tak jsem byl přijat. Sokolský věstník ( tradiční jméno, věstník to nebyl) konečně začal vycházet pravidelně. V té době bojovali staří sokolové s ČSTV o vrácení majetku ukradeného totalitním režimem. Někde se to povedlo, jinde už se v sokolovnách zabydleli noví činovníci, lidé starého režimu bez sokolských tradic, a nechtěli se majetku vzdát.

Na XII. sletu

ČOS se připravovala na slet v nových ekonomických podmínkách, kterým mnozí činitelé nerozuměli, nebo je nebrali na vědomí. Slet lidem připomínal komunisty zneužité spartakiády a nebyl veřejností přijímán s porozuměním. Propagaci měl zprvu zajišťovat M. Kocáb se svým ensemblem, ale když zjistili nálady a pochopili, že to nebude ziskový podnik, couvli. Ne tak sokolští činovníci, kteří pokračovali v přípravách bez nemocného ekonoma, který měl rakovinu, a oni nechtěli ze slušnosti přijmout nového, aby mu nevzali naději na uzdravení. Sjezd ČOS bez řádných podkladů odsouhlasil rozpočet, který už předem byl ve ztrátě. ČOS si musela půjčit, což se díky známostem podařilo. Náklady, např. na ozvučení strahovského stadionu, předčily očekávání, diváků bylo málo a celkový dluh překročil 80 milionů Kč. To byla tenkrát nepředstavitelná částka. Sokolové se zadlužili na dlouhá léta…

Musím ale napsat, že prostí cvičenci byli nadšení a vystupovali s radostí. Byl to důležitý signál, že Sokol potřetí skutečně vstal z mrtvých. Cvičil jsem také a dokonce jsem jel s dalšími zacvičit i na slet kanadských sokolů do Toronta. Za své, samozřejmě.

Podivnými zákulisními čachry byl nečekaně zvolen novým starostou ČOS JUDr. Jiří Jánoš, jak se časem ukázalo, dvojnásobný agent Stb Květoň. Byl to někdejší sokolský činovník, člověk s vybraným chováním, rozsáhlými konexemi a schopnostmi vydobýt si autoritu. Brzy se mu doneslo, že se mi nelíbilo, jak po svém zvolení svévolně nedodržel schválený program sjezdu. Pokusil se mě získat a navrhl mi, abych mu navíc dělal soukromého, zvlášť placeného tiskového tajemníka. Takovou korupční nabídku jsem nepřijal, a tak postupně začal omezovat vliv tiskového odboru, např. tím, že nejmenoval novou redakční radu, tiskovou komisi atp. Konečný hřebíček do rakve jsem si zatloukl sám, když jsem ve svém komentáři napsal, že nebudu volit ODS, protože premiér Klaus odmítá finančně podporovat sport a ministr Ruml nechce vrátit sokolům sokolovnu U Studánky, kterou drželi vnitráci. A podepsaný článek ukončil: a co ty, bratře, sestro?

To novopečeného starostu ČOS rozčílilo, snil totiž o Senátu. Takovýto shora předem neschválený názor v sokolském časopise, který určitě vnitro monitoruje, prohlásil, je nepřijatelný. Svolal bývalé vrcholné spartakiádníky, zvyklé poslouchat, místostarostu Žižku, cvičenci oblíbenou sestru Žitnou a další, a oznámil jim, že mě okamžitě odvolává z funkce. To byl ovšem trapný omyl, protože jsem nebyl jmenován, ale v řádném pracovním poměru, což měl jako právník vědět. Svolaní členové předsednictva mu to však na místě odsouhlasili. Své rozhodnutí rozhlásil v dopisu přiloženém do Sokolského Věstníku. Řekl bych, že mi za nedemokratické porušení svobody tisku ČOS dodnes dluží omluvu, i když jsem ve svém postavení setrval ještě pár týdnů do konce roku, kdy mi skončila smlouva. Se mnou odešla tajemnice redakce, dcera předúnorového náčelníka ČOS A. Kavalírová, i redaktorka N. Vencovská.

Na Sokol jsem však nezanevřel, chodil dál cvičit, a se mnou i můj dospělý syn. Opět jsme měli štěstí na cvičitele, ten náš, Vlasta Malík, byl vynikající, vynalézavý, každá cvičební hodina byla jiná, vždy něco nového, zábavného. Nevím, čím to je, možná širokou nabídkou sportovních aktivit, působením fitcenter, stárnutím mužů či leností, na cvičení všestrannosti nás chodilo stále méně, až se oddíl před pěti lety rozpadl. Já už chodím leda na hřiště pro seniory, zato syn pokračuje v rodinné tradici. Chodí cvičit na Vinohrady, byl loni se Sokolem reprezentovat ČR na Světové gymnaestrádě v Lausanne, a bude cvičit i na XV. Všesokolském sletu v Praze, a jak to vypadá, dokonce ve dvou skladbách.

Navzdory protivenstvím - Sokol spěje dál!

Douška:

V neděli 13. května jsem se byl podívat na slavnostní akademii ke 150. výročí založení Sokola v sokolovně na Královských Vinohradech v Praze, kde cvičil i junior. Cvičenci z několika jednot župy Jana Podlipného tam předvedli ukázky všech sletových skladeb. Zacvičili rodiče s dětmi, mladší i starší žáci, ženy, muži i Stará garda. Program osvěžily sokolské žákyně – mažoretky, michelské ženy s neobvyklými cvičebními nástroji – smetáky, sportovní gymnastky i mistři akrobatického rokenrolu. Byl to krásný zážitek a ubezpečuji čtenáře, že je XV. Všesokolský slet, pokud se přijdou podívat, určitě nadchne, tak jako mne tato akademie.
Fotografie naleznete ZDE

Ivo Antušek