Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Sedávej panenko...

...v koutě, budeš-li hodná, nenajdou tě - a zůstaneš tam, dodávala jsem z přesvědčení své přirozeně rvavé povahy a aniž bych naříkala - i ze zkušeností od dětských let. Bohužel. A tak jsem si tu okamžitou reakci na jakékoliv sebemenší příkoří vědomě pěstovala a utužovala v sobě svůj nesmlouvavý postoj k podobným zážitkům.

Musím ale přiznat s pocitem zahanbení, že tady, v tom domě o kterém píši, že ačkoliv jsou mi problematičtější setkání se sousedy pro legraci, nejsem sto vycházet v poklidu se svou nejbližší sousedkou, která naopak je vzor vší dobroty. Právě proto. Přesně taková ta "panenka v koutě". Všichni jsou pro ni lepší, než ona, doslova přetéká dobrotou a ochotou ve snaze se jim zavděčit a neustále má tendenci se schoulit v koutečku, aby nepřekážela, nezavdala příčinu k nevůli. A na mne to působí jako červený hadr na býka a stydím se, ale musím přiznat, že se jen přetěžko ovládám, abych s ní nezatřepala a nevynadala jí, co se do ní vejde. A nepřesvědčila ji, že je, sakra, stejně hodnotná, jako ostatní a ať mne, kruciš, neštve! Potkaly jsme se na chodbě a ona, ještě o pár let starší, než já a také na větší cestu chodící s chodítkem, když mne viděla, jak těžko zdolávám schody do schránky, hned se s nadšením nabídla, že když jí budu dávat klíče, ráda mi do té schránky pro poštu bude chodit. Ježíši ukřižovanej, zaúpěla jsem v duchu - "ale né, jste moc hodná, opravdu děkuji, ale nechci". Pak jsme se potkaly za pár dní a opět, že mi bude ráda pro tu poštu chodit. "Ale vždyť opravdu ne, už jsem to říkala, jsem soběstačná a jsem na to pyšná, drží mne to nad vodou, tak už o tom nemluvme - děkuji opravdu nechci." A co se nestane za dva tři dny? Někdo zvoní, s bolestí se zvedám - ono to vstávání a rozchodit ztuhlé nohy je nejbolestivější, to asi znáte - "dostala jste do schránky dopis, ukažte klíče, já vám pro to dojdu!!!" Myslela jsem, že je to už s konečnou platností řečeno, ale kdepak. Ta přetékající dobrota se nedá odradit. No, ať se hanbím, jak hanbím, ale vyjela jsem s odmítnutím jako čert z díry, až jsem se pak druhý den musela omluvit. Tak o dopisech už ale snad řeč nikdy nebude. Ale div jsem se vzteky nerozplakala - dole v podzemku se mi otevřel výtah zrovna, když tahle Dobruška došla k výtahu. Je pro osm osob a my jsme jen dvě, i když já právě s chodítkem. Tak automaticky, vychovaná v panelácích, s úsměvem a pozdravem čekám, že přistoupí, vždyť jedeme obě stejně do prvního. "Jen jeďte napřed, já ráda počkám, byla jste tu dřív..." a tak mírně se tváří, ona přece nemá na nic nárok. Doufám, že mne neslyšela, ale zasykla jsem nějaké to neslušné slovo.

Byl jsem vzpurník vždycky. Na takový první malér si pamatuji, když jsem měla třetí narozeniny a "paní" - rodinná přítelkyně, otcova víc a já nejspíš to napětí ve třech jsem nějak vycítila, nikdy to pro mne nebyla "teta", ale "paní". Ta se tedy přihrnula slavit s objemným balíkem a protože jsem ten den dostávala dárky, tak jsem samozřejmě předpokládala, že je to pro mne. "Kdepak, to nesu mamince nějaké látky" a zasedlo se k bohaté svačině. Paní u nás vždycky pojedla bohatě, aby se neřeklo. A po ní najednou paní rozbalí balík a z něj vykoukne krásná mrkačka a napjatě se čeká, jak budu jásat - a já nic. Stojím a koukám, na panenku, na paní, na mámu. A když mne otec táhne za ruku, abych si ji vzala a poděkovala, tak jsem se vzepřela jako mula a rozbrečela jsem se, že dárek nechci. Búúú - "vy jste říkali, že se nesmí lhát a paní je velká a lže!" búúú... A dlouho jsem tu panenku nechávala sedět vzadu za ostatními.

Další malér jsem vyvolala ve čtvrté třídě. Měli jsme od první třídy paní učitelku Novákovou, ony se tehdy učitelky nesměly vdávat a tahle byla prototyp staré mrzuté panny, vyzáblá, s věčně podmračeným podezíravým obličejem. Dotkla se mne jednou, když mi začala žmloulat ucho, na kterém mám od narození takový růžek a vykřikovat - hele děti, ona tady má růžek, tak je to náš Marbulínek. No on se ten růžek opravdu podobá těm Marbulínkovým uším, ale dost mi to vadilo. Odjakživa jsem na fyzické dotyky "hajklich", natož na vtipkování o sobě od lidí, které nemám moc ráda.

Naše slušné vztahy vzaly za své ve čtvrté třídě. To bylo tak. Na druhém konci našeho náměstí začínaly vily v ulici k nemocnici a nejvýstavnější z nich patřila známému olomouckému knihkupci a nakladateli Prombergerovi. S nejstarší ze tří dcerek Věruškou jsem chodila do třídy. Na Hanku si nijak moc nepamatuji, ale na nejmladší Jarmilku ano, vlastně hlavně proto, že po válce pohoršila Olomouc, protože si, dcera z "takové" rodiny vzala obyčejného řidiče. To měly drbny co drbat! Tehdy byla ještě prcek, který byl nám, čtvrťačkám, pod úroveň. A bůh ví proč, ale Věrka si mne vydobyla na rodičích, že mne smí zvát na odpoledne, abychom spolu dělaly úkoly a pak si hrály. Vila měla nádhernou zahradu, holky plno krásných hraček, poprvé jsem tam viděla velikého stříbrného vlka, kterého jsme po lesklých parketách pilně roztáčely. Chodila jsem tam ráda a Věrka byla fajn. Starší holčičky měly bonu a Věra ani v tom věku málem desíti let neměla šanci se prosadit s oblíkáním a účesem. No tak to jsem jí ale vůbec nezáviděla, tuhle bitvu moje máma dost prohrávala.

A jednou přišla Věra do školy po ránu vyparáděná jako na slavnost, vlasy samou lokýnku a ozdobnou sponku. To bylo něco pro naši paní učitelku! Postavila si ji do pozoru, pronesla řeč na téma, jak má skromná dívka chodit oblečená a zakončila to tím - "a co je tohle?!" - a tu ozdonou sponu jí vytrhla z vlasů a do lokýnek hrábla všemi prsty. Ach bože! Věra stála jako zařezaná, jen slzy se jí koulely po tvářích. A já jsem vyletěla, vzteklík bez rozmyslu, a ječela na tu babu, že Věra má doma bonu a ta ji oblíká a češe a v žádném případě ona nemá co na ni chytat, cuchat ji a mít blbý řeči! Tak. Jen to, že otec byl předseda rodičovského sdružení mne ochránilo od dvojky z mravů, ale do konce roku jsem měla v škole utrum.

A zopakovala sem i to poslední rok obecné - v tělocviku. Dostali jsme novou paní učitelku, sice taky neprovdanou, ale kulaťoučkou, tvářičky jako jablíčka a samý smích - Šulákovou. Bylo moc hodná a ráda na ni vzpomínám, i když zapříčinila, že dodnes neumím násobilku. Ona měla takový zvyk nás z ní zkoušet, že hbitě ukazovala prstem na někoho a vystřelila "kolik je..." - no mně, aby mi umožnila mít z počtů jedničku, tak se mne po celý rok ptala vždy stejně - "kolik je 7x7". Tak tohle vím docela bezpečně, jinak si to dodnes musím tajně honem odvodit od nejbližších jednoduchých "5x" a připočíst příslušný počet tech "x".

Na tělocvik jsme ale měli učitelku Kovářovou a ta se jednou dopustila - no asi to nijak urážlivě nemyslela, ale když jsme nacvičovali kočičí hřbet a já jedináček-nemehlo jsem nebyla dost prohnutá, tak se ke mně nenaklonila, aby mne opravila, ale špičkou boty mi drbla do skloněné hlavy a upozornila, že to dělám špatně. A můj ty Bože nebeskej, už zas! Vylítla jsem celá rudá, co si to dovoluje do mne kopat a ven z tělocvičny! Do konce školního roku mne tam už nikdo nikdy nedostal ani pod nejhoršími vyhrůžkami. V šatně jsem se sice převlíkla do úboru, ale po celou hodinu seděla zarputile v šatně na lavičce. Fyzické násilí nezkoušeli, naštěstí. No a pak z jara přijeli němečtí vojáci na motorkách s kvéry na zádech a byly už jiné starosti, než jedna vzpurná holka.

Naďa Vencovská

Další články autorky