Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Syndromem až do Dobřan

Když jsem byla ještě dítě, potkávali jsme na ulici starší ženu - Frantinu - která křičela pořádně nahlas neuvěřitelné nadávky. Neadresované nikomu konkrétně. Pokud neměla ten rozčilený záchvat, tak to byla docela vlídná stará žena. A pak ji cosi zanutilo běhat a nadávat. A kluci po ní házeli vším, co bylo po ruce a pokřikovali. Naši mi kupodivu nezacpávali uši, abych se těmi sprostými slovy nenakazila, ale ani si samozřejmě nepřáli, abych se připojila k pokřikujícím dětem. Prostě mi vysvětlili, že je stará, opuštěná a hlavně nemocná.

Celý život jsem se s nikým podobným nesetkala, až o mnoho let později v jednom ze svých četných bydlišť. Na stejném patře v paneláku bydlela stará opuštěná a nemocná paní. Hádala se s televizí a docela nevybíravě nedávala hrdinům sladkých seriálů, kteří svedli a opustili něžné hrdinky. Bylo to krapet směšné, ale hlavně smutné. A ona stará, stále sama, o holích po mnoha operacích a jistě v bolestech s vědomím, že už líp nebude. A podobně jako Frantina, pokud měla příležitost komunikace s okolím, tak byla docela normální smutná stará paní, jen trochu otravná tím, že si ráda ponaříká na své problémy. Ale to dělá hodně lidí, nic zvláštního.

Dům to měl za svou zvláštnost, někteří sousedé se usmívali, někteří politovali, někteří ponadávali. Až se do domu nastěhovala nová partaj. Na chodbě se ozval nebývalý řev - na chodbě stála nová nájemnice, žena středního věku s celou společností, nejspíš příbuznými a na tu ubožačku řvala tak, že ji bylo slyšet přes šest poschodí až dole u výtahu - ubohá sousedka stála bezmocně mezi dveřmi neschopná je před tou zuřivostí aspoň zavřít. Nová sousedka se hájila tím, že jí slovníkem "nebude kazit děti" a vším možným ostatním a vyhrožovala policií, jestli se to bude opakovat.

Samozřejmě, že bude. Proti vnitřnímu tlaku v duši, potřebě nahlas křičet a používat při tom ošklivá slova je postižený bezmocný. Docela náhodou jsem v místní knihovně narazila na knihu Stephena Kinga Zelená míle - předlohu k výbornému filmu - a tak jsem se setkala s popisem chování jednoho z vězňů. Taky ze své cely vykřikoval hrubosti a nadávky. Také z pocitu marnosti a bezmoci ze života nejspíš. A autor to vysvětlil jako Touretův syndrom. Dobrý autor většinou použije skutečný odborný název pro popis něčeho konkrétního, ale přesto jsme ani ve velkém Diderotovi poučení o této nemoci nenašla.

Nálada v domě se zvýšila u těch, kterým to před tím vadilo, ale mlčeli. Měli naději, že se našla mluvčí - bojovnice. Potkali jsme se s předsedou samosprávy a co on? "Když je nemocná, tak má být v nemocnici, jinak..." No a bylo to "jinak". Bojovnice totiž bydlela v podnájmu u pravé majitelky bytu a protože dala výpověď ze smlouvy, tím majitelku ochudila o výdělek - a protože ta majitelka byla význačnou zaměstnankyní Městského výboru - neputovala naše sousedka sice do nemocnice - ale rovnou do Dobřan. A byl klid a další podnájemníci už bydleli spokojeně a platili. Také ke spokojenosti.

Naďa Vencovská

Další články autorky