Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Jména

Kdesi jsem četla, že už jménem je člověk daný. No nevím, říká se leccos. Mně udělili Naděždu a jako malá předškolačka jsem na to jméno bývala docela pyšná. Byli jsme v mámině vlasti Jugoslávii a po pobytu u moře strávili i kus dovolené u strýce na venkově. Spávala jsem na pohovce v kuchyni a naproti mne na zdi byl velký obraz tří dívek - Víra, Naděje a Láska - každá v říze jiné barvy a já si vybrala tu průsvitně zelenou - Naději. A po ránu přišel do kuchyně strýc, dodnes ho vidím, jak zasedá k snídani, obrovský knír ještě zakrytý páskou, která ho přes noc udržovala v žádaném tvaru, před sebou má prkýnko, v ruce pořádný nůž a nandává si bohatýrskou porci uzeného, klobásek, chroustá při tom cibuli - jen tak z celé si ukusuje, to mne fascinovalo - hluboko zakrajuje do pecnu domácího chleba.

Občas mne vzal do vinice - patřil mu tam za vsí rozsáhlý kus země, občas nás s mámou naložil do vozu s párem koní a frajersky práskl bičem a letěli jsme kolem toho lánu hroznů, hlava nehlava - někdy doslova, až jsme s mámou schovávaly hlavy. Velký frajer byl ten pán. A tetinka, taková ustrašená sušinka to byla. Když zemřel, tak majetek prodala a koupila pro sebe a dceru dům v Zagrebu - no a vesnická žena, která na provoz na ulici nebyla zvyklá do měsíce skončila pod autem. Takže jsem svou vysněnou Naději už nikdy neviděla.

Když jsem se ve svých očích stala slečnou - no ušklíbněte se, ale bylo mi tak dvanáct - najednou se mi to jméno zdálo málo honosné a novému majiteli obchůdku za rohem jsem se představila jako Tamara - už vidíte tu křehkou hrdinku milostného románku? Tahle přeměna brzo vzala za své, zastavily jsme se tam s mámou při cestě z města a ona se jeho oslovení hodně podivila a dost rázně mu řekla, jak se jmenuji doopravdy a oba se mi vysmáli a venku jsem pak ještě koupila záhlavec, že si vymýšlím.

Podobně jsem to měla s příjmením. Skopalová - no řekněte, kdo by se tak chtěl jmenovat. Skopalka to skopala - to jsem od dětí slyšela nejčastěji a pak - u divadla to taky nebylo "umělecké" jméno, které by mne zdobilo v programu. A tak jsem se - přiznám to poctivě - po nějakém čase spolužití docela s chutí provdala za mužského, o kterém jsem tou dobou už věděla, že není ten pravý, ale jmenoval se tak krásně - Grabinger. A když jsem se později už konečně strefila do svého životního údělu a milovaného povolání - jak krásně to pod články vypadalo: Naďa Grabingerová! A manželovi, tomu nejhodnějšímu mužskému, kterého mi osud nezaslouženě nadělil dalo dost práce, aby mne přemluvil, abych přijala jeho jméno. Měla jsem podporu ve dvou starších dcerkách, které chtěly, aby se aspoň jeden z rodičů jmenoval stejně s nimi. A muž se odvolával na naše dvě vlastní děti a tak jsme se přetahovali - ono ho to tak viditelně mrzelo, že jeho jméno odmítám, že jsem mu to nemohla udělat a jmenuji se už celá desítiletí Vencovská. A od chvíle, kdy Venclovský přeplaval La Manche se vztekám, když někdo z nepozornosti a lenosti mi řekne nebo napíše Venclovská. Je nejméně slušnost říkat lidem tak, jak se jmenují.

Odjakživa, i manželovi spolužáci z dětství - nám všem říkali Venca. Čímž často došlo k tomu, že jsme i my, holky, - dcera a já - byly "Václavy" a co hůř "Vencoušci" - což zasílám LenceP, že moje "Venca" je v klubovém oslovení odvozeno od Vencovská a ne od křestního jména. Ale měla bych vysvětlit, proč jsem řekla - a co hůř - já totiž bytostně nesnáším zdrobněliny. Jako červený hadr na býka to na mne působí! Když jsem děti vozila v kočárku a někdo se tam naklonil a s úmyslem mne potěšit začal na děti šišlat a zdrobnělinkovat, utrhla jsem kočár a mazala pryč, abych nevybuchla a nezachovala se nespolečensky.

Vůbec asi jsem "hajklich" na rozmazlování. Když jsme ještě chodívali s dětmi na hřiště, tak ostatní maminky, když děťátko upadlo, vyskočily z lavičky a utěšovaly a foukaly na bebíčko - a já, zlá matka, jsem nanejvýš zavolala - pojď sem, já ti to pofoukám - což se nenastalo, dítě se otřepalo a šlo si dál spokojeně hrát. Když jsme bydleli v Plzni na Doubravce, chodila jsem s mladšími dětmi do parku za paneláky. Tam měly vůli co hrdlo ráčí, mohly se zašpinit jakkoli, ale zákon byl - po cestě domů jsme šli kolem potůčku a tam jsem je oba bez milosti vstrčila do studené vody a "udělala z nich zase lidi". Pištěli oba, ale brali to jako za to, že se smí celé dopoledne popelit bez omezení. Nevím, neptala jsem se, jestli pořád dělají to, co já dnes - že se každé ráno osprchuji studenou vodou. Já vím, psala jsem už o tom, ale díky tomu si už léta říkám s podivením - co to s těmi lidmi je, že každý rok každou sezonu odstonají s nudlemi u nosu. A co je to, prosím vás, chřipka? Neznám.

Naďa Vencovská

P.S. - vzkaz Dagmar Jarošové - ta tvoje kamarádka je asi moje zatoulané dvojče. Už jako vdova jsem nejromantičtější lásku zažila v šedesáti a posledního partnera jsem našla jako dárek k sedmdesátce - no moc povedený nebyl, spíš trest za moje životní blbosti - ale co, život je fajn...

Další články autorky