Jen pro dámy -

čtení není vhodné pro muže!

Rodiče mne do života vypravili s docela slušným ekonomickým vzděláním. Naučili mne, že se mám přikrývat jen tak, jak dovolí peřina, že dluhy ujídají z mísy a že co nestojí nic, nestojí za nic. Tato ponaučení mi vydržela desítky let, až do revoluce, která nás vrátila do kapitalismu (nebo co to máme, nejsem si tím úplně jistá). Až tehdy jsem se seznámila s neviditelnou rukou trhu, která všechno vidí, všechno zařídí a všechno srovná, takže společnost má, co potřebuje a nemusí na to stát fronty ani dávat úplatky, jak bylo v obchodech lidovým obyčejem za socialismu. Nějakou dobu jsem teorii o neviditelné ruce trhu slepě důvěřovala, ale potom jsem prohlédla a teď si myslím, že dotyčná ruka ochrnula. Nefunguje. Aspoň v oblasti ženského odívání má velká bílá místa s nápisem "hic sunt leones" (přesněji řečeno "hic est Disneyland¨", ale o tom později.) Ano, mluvím o tom, že my, seniorky, si často nemáme co obléct na různé příležitosti: do divadla, na křtiny, na schůzku se spolužačkami. Trh tu má zřetelnou mezeru - řekla bych, že zející propast - a jeho neviditelná ruka nedělá nic.

Dovolím si situaci podrobněji popsat uvedením příkladů ze života. Svého života.
Obešla jsem několik módních butiků a usnesla jsem se, že koupit si tam třeba blůzu by bylo možné jenom na „lízink“ a to je už v mých letech velké riziko. Splácela bych ji léta a nesmím zapomínat, že při poslední preventivní prohlídce říkala paní doktorka: "tedy, ehm,ehm, nějak se mi nechcete líbit, paní!"

Soustředila jsem se tedy na běžné obchody s dámskou konfekcí. Někdo by jim měl říct, že žen, které váží čtyřicet kilo i s příjmením, není zase tolik, jak si ony myslí. Tedy ty obchody! Většina oblečení byla velikosti šestatřicet, já potřebuji osmačtyřicítku. Jediné, co jsem v této velikosti našla, byly šály.

Navštívila jsem obchod s oděvy pro moletky, nazvaný překvapivě a originálně "Moletka". Až mne pozvou za kmotru v Horním Dolním, snad tam najdu přiměřené oblečení a až pojedu na karneval do Ria de Janeiro, najdu ho tam určitě. Všechno tam bylo vyšívané, okorálkované, ovolánkované, okrajkované a s výstřihem po kolena. Majitelka mi dlouze a odborně vysvětlila zákonitosti oblékání plnoštíhlých, tlustých i obézních žen. Říkala, že ona má svoje „dizajnéry“, kteří pro ně navrhují zcela zvláštní, osobitou a výjimečnou módu. Výstřih prý odvede pozornost od podbradku, zatím co korálky zamaskují pneumatiku kolem pasu.

Trpělivě jsem si to vyslechla, ještě jednou jsem se rozhlédla prodejnou a navrhla jsem majitelce, aby své dizajnéry propustila po předcházejícím vymáchání v koši ve Vltavě. Prohlásila jsem, že nechci zvláštní, osobitou a výjimečnou módu, že mi stačí oblečení běžné a obyčejné, jenom ve větších číslech. Potřebovala bych například plátěný letní kostým, líbil by se mi smetanový a tak střižený, aby tajil kila, která nosím nad normu. Paní vedoucí zvolala, že to by neměl být problém a nabídla mi kalhoty s kabátkem, zdobeným výšivkou a flitry, z ryzí umělé tkaniny, v takovém odstínu tyrkysové zeleně, že bych na ni potřebovala zvláštní povolení od policie. Ačkoliv jsem se vzpouzela, přidržela mi kabátek na těle a dělala na mne obdivné "ts, ts!", ba dodala, že v tomto oblečení by mi nikdo nehádal víc, než sedmdesát. Sebrala jsem kabelku a zbytky důstojnosti a opustila jsem prodejnu Moletky nadlouho, nejlépe navždy.

Rozhodla jsem se oblékat v cizině. Hlavou mi bleskla Itálie i Francie, ale potom jsem se poradila se svým bankéřem - no dobře, podívala jsem se do peněženky - a viděla jsem, že Vietnam a Čína budou pro mne vhodnějšími obchodními partnery. Zamířila jsem na nejbližší trhoviště. Tam mi padlo do oka jedno tričko, které mělo moje velrybí rozměry, ale zase se mi nelíbil barevný odstín (uznávám, že je se mnou těžko). Tričko mělo takový odstín růžové, jaký nedosáhla nikdy ani neonová reklama na kasíně v Las Vegas. Majitel stánku, vietnamský mládenec, byl však velmi vstřícný. "Neceš ruzovy?" ptal se mne s empatií. "Plid stvltek, nebo plid patek. Budes mit jine tlicka." Viděla jsem, že tady mi kyne naděje, když tu mám důvěrného přítele, se kterým si tykám. Přišla jsem v pátek a opravdu měl můj vietnamský přítel trička všech barev a velikostí. Potěšila jsem se a vybrala si takové decentně nažloutlé. Ale když jsem ho rozvinula, bylo po radosti. Celou přední plochu trička zabíral obraz kačera Donalda. Na jiném tričku trůnil Mickey Mouse a tak to šlo dál, kilometry bavlny, potisknuté Disneylandem...Nejsem zaujata proti USA. Tričko s "No počkej, zajíci!" anebo s Mrazíkem by mne taky neokouzlilo. Jsem prostě jenom podivínka, která si myslí, že když se dáma blíží osmdesátce a nosí trička s Mickey Mousem, měly by se jí zvýšit dávky uklidňujících léků. Pokoušela jsem se to vysvětlit svému vietnamskému příteli, ale on na mne zíral chladně a vůbec nechápal, co proti těm roztomilým obrázkům mám. Tak naše známost vyhasla.

Byla bych ráda, kdyby mi někdo vysvětlil, jak to s tou neviditelnou rukou trhu je. Moje kamarádka Judita si chce - a nemůže - koupit zimní kabát. Moje kamarádka Naďa hledá - marně -jednoduchý kostým. Mně chybí - dost dlouho - pár bavlněných triček... A tak dále.

Stojíme na trhu, svíráme své těžce ušetřené korunky v pěstičkách a toužíme je rozfofrovat. Ale nemůžeme!

Text:Blanka Burjanová
Ilustrace:Zdenka Turečková-Doležalová

Václava Arnoštová

Další články autorky