Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste...
V MF Dnes jsem si pøeèetl noticku: V pátek zemøel v Torontu ve vìku 81 let Lumír Salivar, švagr spisovatele Josefa Škvoreckého. Smutná zvìst. Vzpomínky o¾ívají, naše spoleèná setkání se nedají vymazat z pamìti. Kdy¾ jsem pøiletìl pøed lety do Toronta a Škvorecký mìl narozeniny, staèilo zatelefonovat Lumíru Salivarovi, kterého jsem znal u¾ z mých pøedcházejících návštìv Kanady.
Lumír pozval švagra a tak jsem se v Torontu v rámci pøíjemné pánské jízdy setkal a nì¾nì opil s Josefem Škvoreckým. Byl s námi také nesmiøitelný Danny Smiøický z Miráklu a Tankového praporu. A láhev skvìlé kanadské whisky VO - Seagram. Nedávno Josef Škvorecký zemøel. Nyní za ním odešel i jeho švagr...
Nutno vysvìtlit, proè jsem odletìl do Kanady. Mohla za to na první pohled banální epizodka... V polovinì roku 1993 jsem v Ostravì uskuteènil rozhovor s panem Jiøím Krejèím, Èechokanaïanem z Toronta. Ve svém povídání se mi zmínil také o tom, ¾e bývalý politický vìzeò totality Miloslav Komínek, dnes ji¾ Kanaïan, dlu¾í jemu a dalším lidem v Kanadì spousty penìz. Kromì toho, ¾e jsem natáèel toto povídání s jeho vìdomím, ¾e jde o èlánek pro MSD a natoèil si ho na magnetofon, dal mi Jiøí Krejèí i faxy z Toronta, v nich¾ potvrzovali i jiní lidé, ¾e jim M. Komínek dlu¾í nemalé èástky.
Pro mne jako novináøe to byly zcela dostaèující informace k tomu, abych rozhovor pøipravil, s Jiøím Krejèím autorizoval a dal svým nadøízeným, kteøí jej vydali... Pøesto jsem byl obvinìn z trestného èinu pomluvy a nezbylo mi nic jiného, ne¾ se vydat do Toronta za Komínkovými krajany, kteøí mnì místopøíse¾nì potvrdili, ¾e Komínek nedlu¾il jen 15 tisíc dolarù, ale skoro tøikrát tolik...
Lumír Salivar byl v letech 1949–59 za odbojovou èinnost vìznìn v pracovním táboøe u Jáchymova, pozdìji byl mj. spolupracovníkem nakladatelství 68 Publishers a redaktorem v kanadském Scarborough vydávaného èasopisu K 231 (Zpravodaj Klubu bývalých politických vìzòù v exilu). A zatímco se Josef Škvorecký s man¾elkou Zdenou aklimatizovali poèátkem sedmdesátých let v Kanadì, Lumír Salivar v Praze spravoval jejich majetek, vèetnì milionu korun pøedevším z honoráøù za vydané knihy.
„Nechali mi tady klíèe od své chaty, bytu a dvou aut, k tomu všechny svoje úspory. Doslova bez dvacetníku to byl skuteènì celý milión. Tenkrát to bylo velké bohatství,” pokyvuje Lumír Salivar uznale hlavou. „Dnes není milión v Èesku nic moc, i kdy¾ jsou to také solidní peníze. Tak jsem ty úspory po ètyøech pìti tisících vkládal na výherní vkladní kní¾ky a místo toho, abych se jich zbavil, ještì jsem na nì zaèal vyhrávat, a¾ jsem z toho byl fakt neš»astný, co s tolika penìzi budu dìlat,” smìje se tomu všemu ještì i po letech.
„Kdy¾ bylo jasné, ¾e se Škvoreètí u¾ domù nevrátí, chtìl jsem nìjak ten milion Josefovi do Kanady propašovat, nikdy jsem ne¾il na cizí úèet,” krèí rameny, jako by øíkal, ¾e u¾ prostì takový je. „Proto¾e jsem mìl v té dobì za sebou deset let v celách jako politický vìzeò, navíc jsem byl po zápalu mozkových blan a mìl pracovní omezení, nezbylo ne¾ dìlat v Praze taxíkáøe. A tak v¾dycky, kdy¾ jsem vezl nìjakého cizince, tak jsem s ním veksloval a mìnil Josefùv a Zdenin milión za valuty,” smìje se a jako kluk se plácá do stehen. „Nìkdy mi ho mìnily i prostitutky, které jsem pøi noèních ritech vozil. Tak jsem z toho miliónu udìlal za rok smìsici bezpoètu mìn.” Na prstech mi s vervou vypoèítává.
„Nìco v dolarech, nìco v markách, francích, drachmách, švédských korunách èi italských lirách. No a tyto èástky jsem posílal v¾dy po náhodných kurýrech do Toronta. Mnohé z tìchto obnosù však nedorazily dodneška. Jejich pašeráci si je prostì strèili do vlastní kapsy, zkrátka si je nechali a nìkam s nimi zmizeli v nenávratnu…”
Kdy¾ si Škvoreètí zaøídili v Kanadì vydavatelství, potøebovali nìjaké rukopisy zakázaných èeských autorù. Tak se dal do práce zase Lumír Salivar v Praze. Poøídil si fotoaparát s „tvrdou èoèkou“, aby mohl texty vyfotografovat na mikrofilm. Tak se mu podaøilo poslat tajnì do Toronta asi deset rukopisù, ne¾ ho nìkdo udal. U¾ to znovu hrozilo vìzením, ale pøišel rok 1976, uvolnìní politického a normalizaèního napìtí, a Lumír Salivar se setkal s Luïkem Pachmanem. Ten u¾ mìl vyøízeno vystìhování do Nìmecka. Tak ho pøivedl k pøemýšlení o tom samém. Na policii mu to ostatnì sami navrhli pøi jednom z výslechù a podávání vysvìtlení:
„Buï pùjdete jako ¾ivitel rodiny zpátky na Pankrác, nebo si za¾ádáte o vystìhovalecké pasy, kdy¾ se vám ten kapitalismus tak líbí!” øekl mu jasnì vyšetøovatel. Udivil ho a Lumír Salivar chvíli ostra¾itì zva¾oval, jestli to není nìjaká provokace. „Vzal jsem si èas na rozmyšlenou, ale fakt, ¾e naše dìti budou mít v Kanadì velkou šanci se uplatnit, definitivnì zavá¾il. Tak jsem se ocitl v Torontu, kde mi všichni pøedpovídali, ¾e budu pracovat u Škvoreckých v jejich slavném nakladatelství. Ale ti nemìli místo pro dalšího zamìstnance. Peníze mìli pouze na vydávání kní¾ek,” potvrzuje Lumír Salivar slova svého švagra.
„V roce 2001 to bude ètvrt století od chvíle, kdy se rodiny Škvoreckých a Salivarù znovu setkaly,” poèítá rychle. „A ta moje práce? Napøed jsem dìlal u nìjaké stavební firmy ve skladu. Byla to ale hrozná nuda,” zívne teatrálnì. „Jeden den jsem vezl balíèek høebíkù do šedesát kilometrù vzdáleného mìsta, další den zase bednu skob, kvùli nim¾ jsem najel sto kilometrù. A kdy¾ jsem se vrátil, sedìl jsem ve skladu a èetl si. Nebavilo mì to, tak jsem zaèal hledat jinou práci,” øíká a zakroutí zklamanì hlavou, jak ten èas rychle ubìhl. Známý ho upozornil na volné místo v pekaøství, které patøilo ètyøem majitelùm a jeden z nich byl èeskoslovenský ®id ze Slatiny od Mukaèeva. A právì u nìho zaèal pracovat i pøesto, ¾e on sám nebyl ani ®id, katolík nebo evangelík.
„Dìlal jsem tam zase øidièe, ale pøi rozvá¾ení peèiva, co¾ znamenalo sice o den delší pracovní týden, ale také navíc padesát dolarù a k nim dennì zadarmo bochník chleba, který stál v té dobì asi dolar dvacet,” poèítá šetrnì. „Kdy¾ si to vynásobíte poètem dnù za rok, byla to znaèná úspora a pro rodinu velká pomoc.” Pak za Lumírem Salivarem pøišel jeden z majitelù pekaøství a zeptal se ho, jestli neví o nìkom, kdo by u nich mohl dìlat pøi peèení chleba vedoucího noèní smìny. „Jsem v Kanadì jen nìco pøes rok, zatím moc lidí neznám, ale pokusím se nìkoho sehnat,” øekl mu a šel pro radu k pøíteli. Ten se jen zasmál a spustil: „Je to pøece ®id, ten se tì nezeptá pøímo, ale urèitì chce, abys toho noèního mana¾era dìlal ty!”
Uvìøil mu a šel se o novou a ještì lépe placenou práci zajímat. Byla mu svìøena a potom ji vykonával plných sedmnáct rokù a¾ do chvíle, kdy odešel do dùchodu. „Dostal jsem na odchodnou z pekárny hodinky, nebyly sice zlaté, ale hodnì kvalitní. K tomu ještì tuèný šek. Bylo to moc milé rozlouèení, které ale nebylo definitivní,” povzdechne pøi vzpomínce na ocenìní své práce. „Jednou tìsnì pøed Vánocemi zazvonil telefon a ozval se jeden z majitelù pekárny. Prý mám okam¾itì nastoupit. Myslel jsem, ¾e jen ¾ertuje, ale on to øíkal úplnì vá¾nì, proto¾e jeho noèní mana¾er se naboural v autì a on za nìho potøeboval náhradu.”
Našinci to mo¾ná pøipadne divné, ¾e nìkdo s láskou vzpomíná na dlouholetou noèní døinu v pekárnì. Øekneme si s èeskou povahou, ¾e pøece nešlo o ¾ádnou závratnou a skvìle placenou kariéru, ale v kanadských pomìrech zøejmì mnohé vìci vypadají jinak, ne¾ ve vypoèítavé støední Evropì.
„Kdy¾ se k vám nìkdo skoro osmnáct rokù chová jako zamìstnavatel víc ne¾ slušnì, vy jste u nìho spokojený a potom po vás nìco chce, nedá se mu odmítnout,” øíká mùj hostitel. „A bylo to také pøíjemné, ¾e na mì lidé z provozu mávali, zdravili mì, ptali se, jak se mám. A prý: Ty si hovíš v penzi a my musíme makat! Chovali se moc pøátelsky. Bylo to pro mì uznání, ¾e na mì nezapomnìli a ¾e jsem tam nebyl zbyteèný. Tak jsem se ocitl zpátky v pekárnì jako pøivydìlávající si penzista.”
Probrali jsme s Lumírem všechno. Pøišla øeè i na èinnosti pana Milo Komínka mezi kanadskými politickými vìzni. Rozhovor s ním na téma Milo Komínek zabral na magnetofonové pásce více ne¾ hodinu. K nìmu mi pan Salivar pøidal výstøi¾ky z kanadských novin The Toronto Star z èervna 1977, v nich¾ je èlánek o tom, ¾e man¾elé Miloslav a Marie Komínkovi budou odsouzeni pro nelegální pobírání sociální podpory, jeliko¾ mìli pøes 18 tisíc dolarù zisku z prodeje domu. Ten koupili za 32 tisíc dolarù a prodali za 50 tisíc. Pøesto dál brali v sedmdesátých letech od státu tzv. welfare, tedy podporu pro chudobné a to a¾ do výše 11 256 dolarù.
K tomuto èlánku mám doklad z Ministery of Community and Social Services ze dne 31. bøezna 1993, který potvrzuje, ¾e M. Komínek musí vracet státu dluh ve splátkách po 30 dolarech mìsíènì. Na zmínìném dokladu je rukou Miloslava Komínka dopsáno, kam a kolik penìz posílat osobním šekem na heslo Komin 2006260. Rovnì¾ jsem získal materiály z torontských bank o transakcích man¾elù Komínkových. Obdobný problém vyšetøuje nyní torontská policie znovu. V duchu presumpce neviny o detailech pomlèím. Zatím.
Lumír Salivar mi do magnetofonu mimo jiné øekl: "Komínkovi bych nevìøil. On je prolhanej. Tøeba v nìkterých pøípadech nel¾e, ale jak já mù¾u vìdìt, ¾e v tomto pøípadì ne? Tady má mizernou povìst, v èeské komunitì. Tady, kdy¾ se øekne Komínek, tak se lidi zaèínají smát. Doplácel na to jeden èlovíèek - Èech, který mìl na jedné ulici v Torontu výrobnu razítek. Malinký krámeèek a jmenoval se Milo Komínek. A ten se jmenoval køestním jménem Milo, kde¾to tento je Miloslav.... Je to spodina. Já netvrdím, ¾e netrpìl. On byl buøiè, furt musel na sebe upozoròovat..."
V suterénu svého domku mìl Lumír archiv a v nìm spoustu dokladù. Také o Komínkovi.
"Je to zøejmì jeho povahorys, ¾e poøád musí bejt proti všem. On je Jirásek, poøád musí být proti všem. Pøitom ale on je neschopnej. Kdyby byl schopnej alespoò jako ten Kotas, jak ho nemám rád a je to pro mne šašek, nebo pan profesor Zelený. To má alespoò jakousi pomyslnou úroveò, ponìvad¾ vystudovali a mají nìjakou kvalifikaci, i kdy¾ ta kvalifikace je podivná. Ale co on (mínìno Komínek, pozn. autora)? Ten nerozezná holou vìtu od souvìtí. Co psal, to všechno museli opravovat..."
Sedìli jsme nad bednami, prohrabovali se v lejstrech a meditovali. Tedy hlavnì Lumír...
"On je skromnej a pracovitej, ale on bude pøenášet písek z rohu do rohu celej den, ani¾ by vìdìl proè. Je pracovitej, ale bl... To pak mù¾e být kdekdo èestným obèanem. S tím jeho senátorstvím. Pokud vím, tak se dal ke Sládkovi, ale pohádali se. S kým se také nepohádá Sládek a s kým se nepohádá Komínek. Sládek, tedy sládkovci nechtìli vùbec do senátu, tak¾e on za nì nemohl kandidovat, tak si zalo¾il vlastní partaj. Já to dostanu, to se mù¾e objednat, kolik dostal hlasù. Jejich pøesný poèet nevím, ale na procenta mi nìkdo øíkal, ¾e dostal 0,0008, co¾ by odpovídalo na nìho, na jeho ¾enu a mo¾ná ty dva jeho syny..."
Tak¾e, Lumíre, a» Tvùj nebeský chléb náš vezdejší je stejnì lahodný jako býval ten Tvùj pozemský...
Text a foto:Bøetislav Olšer