Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Zapadlá vzpomínka
Jednu zvláštnost ten dùm, kde bydlím má. Zvláštnost, kterou nìjak nedovedu pochopit. Z velkých panelákù jsem zvyklá, ¾e na chodbì i ve výtahu se lidi samozøejmì zdravili a èasto ani nevìdìli, jestli tam ten èlovìk bydlí a to dokonce i mladí, kteøí u¾ na to tak nedbají.
Víme jak nás maminky uèily pøed ka¾dou cestou z domu - a pìknì pozdrav! Tady jsou samí vrstevníci z téhle doby a pøece jen málokdo aspoò odpoví, i kdy¾ samozøejmì zdravím u¾ od prvního dne, co jsem se nastìhovala.
Ale jedno to moje divení pøineslo. Kdy¾ jsem tak vzpomínala na dìtské prázdniny na vesnici, kde se zdravilo úplnì ka¾dého, koho èlovìk potkal - vybavila se mi doèista zapadlá vzpomínka stará u¾ pøes sedmdesát let.
Byla jsem nedaleko rodné Olomouce na prázdninách po páté tøídì pøed nástupem do primy, co¾ samo o sobì mìlo zvláštnost v tom, ¾e jsem pak ve škole byla jaksi mimo partu. Zcela pøirozenì se utvoøila skupina spolu¾ákù místních mìstských - a zvláš» ti pøespolòáci z okolních vesnic. A já jsem byla sice "naše", s øadou dìtí jsem chodila i do obecné, ale pro tyhle prázdniny a zvláš» pro tu vzpomínanou pøíhodu jsem mìla i své výluèné postavení mezi pøespolními.
To bylo tak.
Byli jsme v ty letní mìsíce jako utr¾ení z øetìzu, kdejaká pitomost, co komu napadla musela dojít naplnìní a tak jednoho kluka, vnuka místního hrobníka napadlo, ¾e a» se ta mìstská holka uká¾e, za co stojí, aby se moc nevytahovala.
"A ¾e nepudeš v noci do márnice, co?"
"A ¾e pudu!"
A tak dìdovi ukradl klíè a po veèerce jsem tajnì vylezla oknem z domu a šla s ním pøes høbitov k márnici.
"O pùlnoci tì pøijdu pustit."
Zamkl za mnou a mazal domù. No a máma ho zahnala do postele a on pøi èekání na pùlnoc usnul a na mne doèista zapomnìl.
Z poèátku jsem postávala za dveømi, pak jsem si øekla, však tady musí být nìco k sednutí. Okýnkem malinko prosvítal odraz mìsíce, šmátrala jsem, kde jsou tøeba i máry. A jak tak šmátrám, najednou cítím nìco podivnì studeného. Ucukla jsem, pak pøece jen se sna¾ila rozpoznat, co to asi mù¾e být....
Ve vesnici se sice vìdìlo o všem, co se kde šustlo, ale my dìti jsme to tak moc neregistrovaly a tak jsme nìjak pøehlídli, ¾e umøela babka z horního konce.
A ona tu byla! Studená, hrozivá. Mrtvola.
Utéct nebylo kam, dveøe zamèené, okýnko malinké a vysoko. Krve by se ve mnì nedoøezal, ale pak jsem se pøece nìjak uklidnila, pøestala se bát a spoléhala na to, ¾e kluk pro mne za chvíli pøijde a ¾e ho poøádnì vybouchám.
No, vyboucháno jsme pak dostali oba - øemenem! Dìda hrobník po ránu sebral klíèe a našel mne tam v márnici, spící nakonec únavou na zemi. Kdy¾ se dozvìdìl, kdo mìl ten „sakra“ nápad, tak vnouèka ztøískal osobnì a mne pøedhodil k výprasku neménì zruènému strýèkovi. Mezi dìtmi mi to ale získalo respekt a jak jsem u¾ øíkala, mìla jsem to výsadní postavení pak i ve škole.
Hrdinka!
Naïa Vencovská