Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Stěhovák rekordman

Tak jsem se v prosinci přestěhovala - po devětadvacáté v životě. Ten rekord ještě dotáhnu, až jako nemohoucí se přestěhuji do toho "správného" senioráku mezi ležáky, případně ve futrálu do krematoria. Slibuji - třicítka stěhování bude!

Tohle je sice také dům pro seniory, ale takové ty, co ještě jsou soběstační, anebo se tak tváří a dovedli o tom přesvědčit i svého doktora, že jim to potvrdil na žádosti o garsonku.
Můj "pan domácí" je místní Technická služba - potažmo její vedoucí - a ten kapituloval. Už se se mnou nehádá, že si tam nemohu panovat jak se mi zlíbí, vyhazovat dveře a sporák, předělávat kuchyňskou linku a trvat na likvidaci prahů - což prý "ani za nic - to nejde" - ony tam ty prahy byly (ano čtete správně "byly") postaru vysoké tři centimetry a věčně jsem o ně zakopávala. A jednoho dne se mi to povedlo zvlášť pěkně, že jsem vzala pochopa o poličku nad umyvadlem a ozdobila si tvář překrásnou modřinou, která se od lícní kosti šířila k nosu a kolem oka. Samozřejmě jsem nelenila a uháněla na Technické služby, pochlubit se modřinou panu vedoucímu - "tady máte ty své prahy co nejdou vyhodit!!!" - a panečku, měli byste vidět, jak hned druhý den se přihnal pan vedoucí s řemeslníkem a do dvou dnů jsem měla prahy krásné, vysoké sotva pár milimetrů, že ani nevím, že jsem na ně stoupla. A pan vedoucí s povzdechem vyhlásil - "už jsem si na vás zvykl". Co mu taky zbývalo, chudákovi, a to mu ještě zdaleka nepředvádím, čeho jsem schopná.

Ale modřina měla ještě jeden dopad. On ten barák je prostě plný starých, většinou nějak marodných lidí. A tak tady sedávají před schránkami na lavičce takové tři babky-pozorovatelky - já jim v duchu říkám "sudičky" - a sledují. Mám internet, tak si mailuji a málokdo mi píše klasické dopisy. Protože je to k schránkám po schodech - tenhle dům pro staré beztak stavěl někdo, kdo v životě neviděl starého, špatně chodícího člověka - tak si do schránky chodím jen ve dnech, kdy vím, že mi přijdou předplacené časopisy.

Ale tuhle mi babky vynadaly, když jsem proti všem předpokladům vytáhla i dopis. "Pani, ten jste tu měla ve schránce už včera, to si musíte chodit každý den, víte?!!!" Mám z nich v duchu legraci - a ta modřina se mi povedla zrovna ve dnech, kdy se v televizi probírala Iveta Bartošová, co si ji udělala taky - prý v opilosti. No a tak mám o firmu postaráno - Vencovská pije!

A představte si, přestože první patro neplatí poplatek za používání výtahu, já si jezdím klidně! No, popřála bych té paní ze třetího patra, co se mnou náhodou jela, aby se s chodítkem a naloženým týdenním nákupem šplhala schůdek po schůdku, byť jen do prvního patra! A tak jsem zašla k domácím, aby mi do platby za bydlení započítali i používání výtahu a dozvěděla jsem se zajímavost- jednak se to nesmí, je to vedením pro první patra zakázané a mám štěstí, že tenhle typ výtahu nejde vyřadit v mém poschodí z provozu, takže mohu jezdit na černo. Dozvěděla jsem se i kuriozitu - hned věděli, kdo byla ta sousedka, co se na mne tak osopila. Ona totiž má notýsek a sleduje, ke komu jezdí hodně návštěv a chodí žalovat a vyžadovat, aby ti lidé platili za výtah víc! Ha!!!

No a poslední perlička - moje předchůdkyně v tomhle bytě nedávno měla na nástěnce parte a sudičky tlumeným hlasem mne na to upozorňovaly s dotazem, jestli se teď nebudu v tom bytě bát! Ach jo! Jak říkám, jsme my staříci podivná čeládka, to ostatně znáte i tady z ST, čím je možno druhým "zpříjemňovat" život. Ale bydlí se mi tu hezky, i když je garsonečka malinká, že roztáhnete ruce a urazíte si prsty. Mám tu všechno, nač jsem zvyklá, vybavila jsem si ji útulně a příjemně a žiji si jako gróf.

Což přeji i vám všem!

Naďa Vencovská

Další články autorky