Svìtoznámá znaèka FAB
28. dubna 2012 uplynulo sto let od narození rychnovského prùmyslového podnikatele Antonína Fáborského, syna zakladatele rychnovské továrny FAB. Do èela firmy nastoupil po smrti svého otce Aloise Fáborského, zakladatele firmy FAB.
Antonín pocházel ze ètyø dìtí, tøi jeho bratøi však brzy zemøeli. On sám se narodil v Rychnovì nad Knì¾nou a tady také absolvoval ètyøi roèníky gymnazijního studia. Umìl nìmecky slovem i písmem, a proto odešel studovat nìmeckou Obchodní akademii do Jablonce nad Nisou. Následoval ještì ètyøletý nìmecký Technický ústav v Podmoklech (to bylo na úrovni vyšší prùmyslové školy). Po studiích se vrátil do rychnovské továrny svého otce Aloise Fáborského, zakladatele pozdìji svìtoznámé znaèky FAB a továrny na zámky. Technicky nadaný, prùbojný syn Antonín Fáborský, který od otce získal potøebné zkušenosti, se stal novým spoleèníkem firmy 10. èervence 1937. Od svého otce získával cenné zkušenosti, které si mohl pozdìji provìøit v praktickém ¾ivotì. V roce 1937 toti¾ Alois Fáborský zemøel a na samém prahu 2.svìtové války Antonín ve svých pouhých pìtadvaceti letech pøevzal firmu. V té dobì ji¾ mìl zkušeností na rozdávání.
Pohøeb Aloise Fáborského
V podniku svých rodièù ale byl èinný u¾ døíve – mìl na starosti navazování nových obchodních kontaktù v zahranièí, nejlépe se mu daøilo v Palestinì. Kvùli obchodu jezdil hodnì po svìtì a v Egyptì narazil na zajímavé zámky s kolíèky, které ho pozdìji inspirovaly k výrobì cylindrické vlo¾ky.
Od poèátku se podnik vìnoval výrobì stavebních a nábytkových zámkù, po 2. svìtové válce pøibyly do programu i zámky automobilové. Antonín Fáborský mìl na vzniku známé cylindrické vlo¾ky, takzvané fabky, nejvìtší podíl.
Antonín Fáborský
Mìl velké sociální cítìní. Pro své dìlníky nechal postavit pìt dvojdomkù. Na konci války poslal pro jednoho ze zamìstnancù vìznìného v Terezínì auto, aby nemusel èekat na hromadný transport domù. Bohu¾el právì tento èlovìk se k Antonínu Fáborskému pozdìji zachoval nehezkým zpùsobem.
Problémy zaèaly po únorových událostech, 5. bøezna 1948 byla zavedena národní správa Braneckými ¾elezárnami (Branka u Opavy), svá rozhodnutí musel Antonín konzultovat se svým zástupcem Karlem Mikoláškem a se závodní radou. V té dobì pracovalo ve firmì 173 lidí. Od 15. dubna se stal døívìjší majitel a úspìšný podnikatel pouze technickým vedoucím výroby, nakonec 27. èervna 1948 byla továrna znárodnìna, pøesto díky svým znalostem a zkušenostem nadále mohl ve funkci technického vedoucího výroby pùsobit ještì ètyøi roky, ne¾ dostal výpovìï.
Antonín Fáborský mìl dvì dìti. Dcera Jaroslava se narodila v roce 1948 a syn Richard o dva roky pozdìji. Oba mìli vá¾né problémy ve škole, ne s uèením, ale pro svùj pùvod. O tom, ¾e otec vlastnil továrnu, dìti pøitom ani dlouho nevìdìly. V roce 1952 Antonínu Fáborskému nezbylo nic jiného, ne¾ si hledat jiné zamìstnání. Na místo v královéhradecké Škodovce se kádrovým pracovníkùm na manuální práce nehodil a vzhledem k odborným znalostem mu bylo urèeno Vývojové støedisko zámkù a kování v Liberci. Byl nucen tam odejít sám, bez dìtí a man¾elky, která se musela starat o vá¾nì nemocnou sedmdesátiletou Antonínovu matku. Domù mohl jezdit pouze na nedìli. Po èase pracoval v Novém Mìstì pod Smrkem.
Ve vìku 41 let, jako nevoják, musel nastoupit 25. února 1953 k Pomocným technickým praporùm, i tímto zpùsobem se politický re¾im "staral" o "nevhodné" osoby. Narukoval do sbìrného tábora na Slovensko k 63. PTP Košice Nováky, odkud putoval po rùzných stavbách od 25. února 1953 do 17. øíjna 1953. V táborech museli tì¾ce manuálnì pracovat, napøíklad na stavbì pøehrady v Kru¾berku lámali skálu krumpáèem. O tomto období øekl: "Nejstrašnìjší okam¾iky pro nás nastaly po pøevozu z Hradce do Novákù. Tady jsme bydleli v døevìných barácích, lágrech po Nìmcích. Z oken jsme vidìli louku a na ní samé køí¾e po mrtvých. Vodu jsme proto pít nesmìli, museli nám ji dová¾et. Myli jsme se v potoce, který jsme si sami prokopávali...“
Po Antonínovì odchodu v roce 1953 zùstala rodina bez prostøedkù, i potravinové lístky rodinì sebrali. A¾ v srpnu man¾elce, jako ¾enì vojáka, dali sedm set korun podpory, ze kterých ¾ili ètyøi lidé (man¾elka, dcera, syn a matka). I man¾elce práci všemo¾nì ztì¾ovali - z místa vedoucí cukrárny byla na pøíkaz OV KSÈ propuštìna. Poté míst byla celá øada, ale pouze pomocných, napø. v Pleasu, v závodní kuchyni u nádra¾í, mytí lahví od sodovky, místo svaèináøky, hospodáøky ve Sbìrných surovinách atd.
Mezitím Antonín Fáborský onemocnìl a byl pøevezen do vojenské nemocnice v Josefovì. Nakonec jej ze zdravotních dùvodù pustili do civilního ¾ivota, dostal zpìt tzv. modrou kní¾ku a znovu se vrátil do Liberce. Z tvrdé práce v PTP si pøivodil vá¾né zdravotní potí¾e. V roce 1956 prodìlal operaci ¾luèníku, po které nastaly vá¾né komplikace a pøipojily se i velké problémy s nohama. Pøece jen se z nemocnice vrátil, ale potí¾í s nohama se nezbavil a¾ do konce ¾ivota. Musel mít dietní stravování, co¾ vedlo k nutnosti zmìnit zamìstnání a návratu do Rychnova.
V roce 1958 zaèal pracovat v OPK Dobruška jako technik, po provìrkách pøešel na manuální práci, koncem roku 1962 odešel z podniku, nastoupil v Tesle Opoèno a krátce nato do Stavostroje v Novém Mìstì nad Metují. Do dùchodu odešel v roce 1973. Jeho zdraví bylo silnì podlomené a bez nároku na restituce firmy a pøiznání nároku za znaèku FAB v roce 1991 zemøel.
Související èlánky - Pes na klíèích FAB