Senioři a moderní technika

Ano, já vím, že toto je téma je okoukané, opotřebované a skrz-naskrz proposmívané. Ale taky je věčné! V minulosti to byla třeba Babička, která si propálila pětadvacetiletý fěrtoch novým typem fosforového zapalování... V současnosti je to většina nás, seniorů, kteří svádíme nerovný boj s moderní technikou a s lítostí vzpomínáme na mládí, kdy nejsložitějším přístrojem v domácnosti byl mlýnek na mák... A já věřím, že v budoucnosti nějaký můj pravnuk bude shovívavě radit svému dědovi - mému synovi -: "Dědo, jenom dej ruku takhle a poletíš!" Obzvlášť pevně tomu věřím ve chvíli, kdy mi syn jemně vyčítá: "Ale, babi, toto už jsme brali!" A mně ne a ne přetéct fotografie z digitálního aparátu do počítače...
Ostatně, jak jsem se učila zacházet s počítačem, to teď popisovat nebudu. Jednou, za deštivého podzimu, o tom míním napsat monografii. Ne takovou, jakých jsem desítky prostudovala a s opovržením je odhodila - prý "Práce s počítačem pro úplné začátečníky"! "Internet pro seniory nad osmdesát let!" "Jak může i úplný laik zvládnout počítač v sedmi krocích!" A potom tam hned na třetí straně z ničeho nic napíší, že máte nastavit kurzor na ikonu a udělat dvojitý klik! Kurzor neznáte vůbec, o ikonách víte něco málo, pokud jste pravoslavného náboženství a příkaz na kliky vás pobouří - pokud jste je dělali naposledy na tělocviku v obecné škole, jako já. Přece s nimi nezačnu znovu teď, když se na mne řítí osmdesátka!

V MOJÍ knize o počítačích budou jenom informace zásadního významu!

Například: Věděli jste, že většina elektrických spotřebičů funguje lépe a radostněji, jsou-li zapojeny na elektrickou síť? Jestli máte notebook, přeskočte to. Já mám staromódní počítač, odhaduji ho na druhou polovinu sedmnáctého století a už několikrát jsem na něm zkoušela pracovat, když nebyl zapojen do zásuvky. Moc to nešlo.

Anebo: Ikony (malé obrázky) na monitoru (obrazovce) mohou někdy z ničeho nic zmizet, zejména takhle ve čtvrtek podvečer. Nehledejte je, prosím, pod stolem, tam nespadly, vyhodíte si plotýnku (zkušenost autorky). Nevolejte policii, volejte vnoučata!
I z těchto mála ukázek je jistě vidět, že moji čtenáři mi budou rozumět jako Pražané Mozartovi!

Ale zpět k jiné technice
Když mne naučili nastavovat na videu časovač (timer), byla jsem pyšnější než ta známá princezna. Uznávám, že to šlo ztuha. S výukou začala jedna neteř, ale po chvíli se jí zdálo, že moje IQ je tak nízké, že skoro záporné. Zavolala svoji sestru, která je shodou okolností taky mojí neteří, my jsme rozlehlá rodina. Ta přistoupila k problému velmi sebevědomě, ale ztroskotala na faktu, že jejich video doma je úplně jiné. Je prý černé, zatím co to moje je jakoby stříbrné. Rezignovala a zavolala svého muže. V tomto bodě začala situace výrazně připomínat pohádku "Zasadil dědek řepu…", vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby přišli ještě i pejsek, kočička a myšička. Ale nepřišli. Přišel jenom ten manžel neteře a hluboce nás urazil, protože už ve dveřích pozdravil: "Áááách, vy ženské!" Chtěly jsme ho žalovat, protože podle ústavy se ženy urážet nesmějí, ale taky jsme chtěly, aby nás naučil nastavovat ten časovač, tak jsme mu to velkodušně odpustily.

*****

Ve všech uvedených a hlavně v mnohých neuvedených případech jsem byla za debilku. Ale jsou v životě seniorů i zářivé chvilky, kdy zvítězí nad mladou generací, která všechno ví, všude byla a kde ještě nebyla, už tam má rezervaci.

Vybírala jsem si peníze z bankomatu. V diskrétní vzdálenosti za mnou stál mladý muž a šílel. Byl to nějaký nervóza, i když uznávám, že než otevřu kabelku, vyberu z ní peněženku, zavřu kabelku, otevřu peněženku, vyberu z ní bankomatovou kartu, zavřu peněženku a začnu uvažovat, kterým koncem ji vsunout...stručně řečeno, chvíli mi to trvá. Ten mládenec měl nervy křehké jako štrůdlové těsto, začal pokřikovat, že seniorům by měli bankomat zakázat a hlasitě vyzýval parlament, aby přijal příslušný zákon. To už jsem mu uvolnila místo a opodál jsem otvírala kabelku, vybrala z ní peněženku, zavřela kabelku, otevřela peněženku, vložila do ní kartu a peníze, zavřela peněženku...

Ohlušující rány mne zarazily v poklidné, systematické činnosti. Mladý muž tloukl do bankomatu pěstí a vulgárně mu nadával. Když mu vysvětlil, co si myslí o něm, o jeho bance, o Mezinárodním měnovém fondu a světovém finančnictví vůbec, otočil se a odcházel. Pochopila jsem, že bankomat mu sežral kartu.

Nevím, co mne to napadlo, snad to bylo tím, že jsem ten bankomat znala. Byl to milý přístroj, kolikrát mi vydal pár korun těsně před důchodem, kdy jsem na účtu už nemohla nic mít. Moji mladí mne na zacházení s bankomatem školili opravdu důkladně a opakovaně zdůrazňovali, že si mám vždycky ověřit, jestli byla karta nenávratně spolknutá. A tak jsem přistoupila k bankomatu a jemně ťukala do jeho tlačítek. Přístroj zřejmě poznal přátelskou ruku, přívětivě zablikal a kartu vrátil! Ještě jeden "ťuk" a vylezly i peníze!

"Mladý pane!" zavolala jsem za odcházejícím jinochem. "Máte tu nadílku! A poproste někoho staršího, aby vás naučil zacházet s bankomatem!"

Blanka Burjanová
 

Další články autorky:

Příběh - 1

Příběh - 2

Příběh - 3

Zimní procházka

Plavání - sport seniorů

Cestování tenkrát a dnes

Jak přichází jaro