Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Poklad
Ta zima letošního roku, nebrala konce. Sníh jen zvolna mizel z polí, luk i zahrad. Zubaté sluníèko stydlivì vykukovalo ze zakabonìné oblohy, sem tam proletìl zahradou rozpustilý vítr a sna¾il se nadzvednout zbytky loòského listí. Naèechral rozcuchané traviny, zatoèil se v houštinì lesních stromù a rozkýval rozèepýøené vìtvièky šípkových keøù. Nacucané hromádky døepìly na zemi, jako by byly pøilepené k podkladu. Všichni jsme netrpìlivì èekali na jaro, jen dìti s dychtivostí co chvíli vybíhali ven a honíce se zahradou rozkopávali zbylý sníh, za bujarého výskání. Netrpìlivì nahlí¾ely pod vìtve stromù a hledali první posly jara.
„Mami, mamíííí, honem se pojï podívat, nìco jsme našli.“ Z hromady listí èouhalo kus døeva. Beru do ruky rýè a sna¾ím se uvolnit vykukující pøedmìt. Dìti s napìtím pøihlí¾ejí. Vykulené oèi a sevøené pìstièky prozrazují zvýšený zájem. U¾ nehalasí. „Mami, opatrnì! My ti pomù¾eme!“ Nedoèkavì odhrnují rukama mokrou hlínu. Døevìná truhlièka jen nerada opouští svùj úkryt. „Poèkejte, otevøeme ji v hale, ale nejprve polo¾íme na podlahu to staré linoleum, co máme ve sklepì. Je hroznì špinavá.“
Dìti dychtivì sledují mé poèínání. Polena v krbu vydávají pøíjemné teplo, vùnì hoøícího døeva a praskání ohnì zvyšuje napìtí. Petlice lehce odskoèí. Zub èasu vykonal své. Nedoèkavì otevíráme víko. „Jééééé“ vydechly jednìmi ústy. Pod víkem le¾í za¾loutlý blok a jeho hustì popsané stránky s mnoha náèrty slibují napínavou èetbu. Písmo je špatnì èitelné, ale budu se sna¾it ho rozluštit. I mne chytá nervozita. Ostatní vìci jsou zabaleny ve voskovém plátnì. S nábo¾nou úctou rozbaluji plátno a vyndávám za asistence dìti jednotlivé pøedmìty:
Krabièku s vonnými tyèinkami, malou sošku koèièky, pletený d¾bánek, penì¾enku, zvoneèek, jantarový popelník, sušeného kraba a slisovanou kostku kakaa se skoøicí.
„To je krása mamííí. A kdy nám pøeèteš, co je napsáno v tom bloku?“
„Je u¾ pozdì dìti, umyjte se, vyèistìte si zuby a jdìte spát. Zítra vám všechno pøeètu.“
„Mami, mami, ještì chvíli, pøeèti nám aspoò kousek,“ ¾adoní.
„U¾ jsem øekla! Zítra je také den!“
Za náramného brblání odcházejí. Po chvíli vše utichá, a kdy¾ se jdu zanedlouho podívat, u¾ spí. Netrpìlivì otevírám první stranu bloku, a noøím se do dìje…
Píše se rok 1820. Josef, syn Františka a Emilie, tedy mùj pra, pra strýc odchází za moøe. Od mládí snil o tom, ¾e se jednou podívá do dalekých zemí, do zemí teplého slunce a pohádkových pokladù. Jeho cesty jsou plné napìtí a nebezpeèí. S Východoindickou spoleèností se dostává do míst, kam noha Evropana zøídka kdy zavítá. První zastávkou je Jáva, místo tanèíren, opiových doupat a nevìstincù. Atmosféra tìchto místností je nasycena vùní vonných tyèinek. Josef si kupuje jednu krabièku na památku. Jeho neklidná krev ho záhy ¾ene dál. Pøíští zastávkou na jeho pouti je Sumatra. Aby si vydìlal na cestu, pomáhá topièùm v podpalubí. Východoindická obchoduje s mnoha ostrovy ji¾ních moøí. Vozí kopru, kokosové oøechy, maniok, banány i domorodce s jejich skrovným majetkem.
Sumatra jej vítá zamraèenou oblohou a clonou teplého deštì. Chýše v nedaleké osadì se choulí v záplavì kapek, jako hejno vydìšených kuøat. Nahé dìti se brouzdají mokrou travou a udivenì zírají na bílého mu¾e. Josef s kapitánem vcházejí do pøíbytku náèelníka. Zaèíná výmìnný obchod. Josef získává za dva paklíky tabáku malý pletený d¾bánek, který uvnitø skrývá duté stéblo, naplnìné vonnou esencí. Jde o osobní kouzlo, které majitele ochrání od zlých duchù. Kapitán se vìnuje svým zále¾itostem a Josef vychází ven. Domorodci ¾adoní o další dárky. Za kapesní zrcátko získávám malou sošku koèièky, která chrání domácí krb a udr¾uje mír mezi jednotlivými èleny domácnosti. Za nìkolik hodin se opìt vracíme na loï. Èas v tìchto konèinách nehraje ¾ádnou roli. Po nìkolika dnech opouštíme ostrov a míøíme na Filipíny.
Filipíny obohatily mou sbìratelskou sbírku o malý jantarový popelník, který jsem si koupil na tr¾išti jednoho mìsta. Velmi jsem obdivoval èilý ruch na tr¾ištích a rozmanitost ovoce a zeleniny, u nás doma naprosto neznámých. Na všech ostrovech se platilo kovovými mincemi, které jsem nosil u sebe v malé penì¾ence. Pokud však šlo o výmìnný obchod, mince jsem nepotøeboval.
V Indonésii jsme strávili skoro dva roky. Seznámil jsem se z mnoha rùznými lidmi a získal jsem od nich nejednu zvláštnost. Sušeného kraba, jako vzpomínku na noèní moøe, kam jsme se po horkém dni vrhli pro kapku osvì¾ení. Jaké však bylo naše zdìšení, kdy¾ svìtlo lucerny osvìtlilo dno a my jsme mìli dojem, ¾e dno je v pohybu miliardami krabù. Malý zvoneèek, který dokázal pøivolat zpìt vzpomínky na všechny moje zá¾itky a tajemnou kostku, kterou jsem dostal od kapitána, kdy¾ jsem po létech opouštìl jeho loï. Na rozlouèenou mnì øekl: „A¾ budeš sláb a smuten, udìlej si z této kostky nápoj, který ti opìt vrátí elán do ¾ivota a sílu do nohou.“ Kostka obsahovala kakaový prášek se skoøicí. Jak nerad jsem jeho loï opouštìl.
… a tady zápisky konèí. Za okny se pomalu rodil nový den, kdy¾ jsem zhášela lampu a sna¾ila se pro sebe utrhnout ještì pár chvilek sladkého spánku. Za chvíli se probudí dìti a já jim zaènu vyprávìt neuvìøitelný pøíbìh našeho pra prapøedka.
Irena Atzlerová