Jak jsem se stala redaktorkou
Mezihra….
Nedávno tu Imra vyprávìl o pìveckém sboru. Ráda bych povyprávìla také o jednom. O mu¾ském pìveckém sboru Smetana – Slovanka z Kladna. V letošním roce slaví 100. výroèí vzniku, dvìma nejstarším èlenùm je pøes 80 let a prùmìrný vìk èlenù je 68 let.
Jak jsem se k nim dostala? Pøedstavte si, na Šumavì.
Zaènu trochu zeširoka. Pøi stanování na bøehu Otavy v roce 2002 nás dostihla povodeò. Voda stoupala velmi rychle, Otava je na tohle „pøebornice“. Pršelo, jen se lilo, voda se zaèala zvedat, a ne¾ jsme si rozmysleli, jestli odjet nebo zùstat a poèkat, sahala nám po kotníky a ne a ne se zastavit.
Jediní, kdo z celého kempu nepanikaøili, byli mí synové (tenkrát ve vìku 19 a 18). Spokojenì se odebrali do sprch a radovali se, ¾e teèe teplá voda, proto¾e nikdo jiný nemìl na sprchování ani pomyšlení. Dcera, které bylo tenkrát necelých 15, byla pohoršena zejména tím, ¾e si v nastálé panice nestaèila vymìnit telefonní èísla s potencionálními nápadníky.
No, nebudu to protahovat, odjí¾dìli jsme z parkovištì skoro poslední, kdy¾ voda na stanové louce dosahovala ke kolenùm. Já u¾ témìø na pokraji hysterie, man¾el témìø v klidu, synové v pohodì, dcera naštvaná. Stan jsme ani nestaèili sbalit, zùstal tam. Ale proto¾e chlapi (dva kluci a man¾el) pøed naším úprkem alespoò stan velmi pevnì ukotvili, pøe¾il, i kdy¾ nìkteré ostatní stany, které jejich majitelé nestaèili sbalit, odplavaly vodou k Sušici. My jsme si pro ten náš po tøech dnech pøijeli. Byl velkou vodou trochu potrhaný, ale stál.
Bylo by to na dlouhé povídání, ale nikdo se mi nemù¾e divit, ¾e stanování na bøehu øeky u¾ mì nìjak neláká a velkých deš»ù se, pokud nejsem v bezpeèí domova, docela dìsím. A taky- èím jsem starší, tím jsem pohodlnìjší.
A proto¾e mùj mu¾ má Šumavu velmi rád, souhlasil nakonec s tím, ¾e pøesídlíme ze stanu do maringotky, jen kdy¾ budeme opìt v létì v blízkosti „našich“ Kašperek (Kašperských Hor). Pochopil, ¾e pod stan u¾ by mì prostì nedostal.
Pøíští rok jsme tedy vyrazili do stejného místa, ale u¾ ne do chatrného stanu. Naší „støechou nad hlavou“ se na týden stala maringotka. Stojí jich tam nìkolik, my jsme se ocitli v té prostøední. Do té po naší levé ruce pøijeli Homolkovi z Kladna. Poznávací znamení- pan Homolka si pøivezl s sebou elektrofonické varhany, na které ka¾dé odpoledne hrával. A taky moc hezky zpívá.
Do maringotky napravo pøijeli Fabiánovi z Kladna. Poznávací znamení- pan Fabián si taky s sebou pøivezl elektrofonické varhany a taky krásnì zpívá. A navíc i hezky maluje.
Spøátelili jsme se. Byli rádi, ¾e nemáme malé køièící dìti ani ¾ádného psa, pøáli si klid. A to my taky. Pro¾ili jsme týden v pohodì. Sedávali jsme veèer u spoleèného táboráku, vyprávìli o ¾ivotì. Oni hrávali na varhany, já jsem obèas pøidala pár akordù na kytaru.
Od té doby jezdíme ve stejném termínu ka¾dý rok. Povíme si, co je za ten rok nového, probereme dìti, knihy, politiku.. Od pana Fabiána mám doma tøi krásné obrazy Šumavy a od pana Homolky jsem získala tip na reportá¾- o pìveckém sboru. U¾ víc ne¾ 30 let je jeho èlenem.
Ale proto¾e jsem se- jako správná ¾enská- ponìkud „rozkecala“ a trochu odboèila od tématu, tak o tom pìveckém sboru a o mé reportá¾i pøíštì.
Eva Procházková