Jak jsem se stala redaktorkou – 10. část
I dospělí si mohou hrát

Vyprávím tu své zážitky z „dráhy“ začínající redaktorky časopisu Doba seniorů. Dnes poprvé přetiskuji text tak, jak byl původně napsán, jen s krátkým úvodem. Takhle jsem to celé viděla, nemá cenu si něco přimýšlet. Ve finále byl článek o pár vět zkrácen, fotky se také všechny nevešly, ale snad vás zaujmou.

Jen ještě do úvodu:

Jezdíváme pravidelně na podzim na tzv. houbařský víkend. Když jsme vloni dorazili na začátku září k chatičce u lesa a rybníka, kde už tou dobou bývá klid, bylo tam nezvykle rušno. Uviděla jsem na vodě barevné lodičky, ocitla se nečekaně uprostřed soutěžního klání a mé „redaktorské“ srdce zajásalo. Dodala jsem si odvahy, zeptala se, co se tam děje a požádala o možnost pozorovat, ptát se, napsat reportáž.

Toto vzniklo:

I DOSPĚLÍ SI RÁDI HRAJÍ aneb LODNÍ MODELÁŘI V AKCI

Víte, co je to tug towing? Já jsem to také nevěděla až do chvíle, kdy jsem se na břehu jednoho malého jihočeského rybníčku potkala s partou lidí, kteří postávali na molu s vysílačkami na krku a s plánky v rukou.

Hladinu brázdily pestrobarevné lodičky a ti lidé kolem nich byli lodní modeláři. Sjeli se sem ze všech koutů republiky, aby si nejen zasoutěžili, ale hlavně aby se sešli, popovídali a poradili si navzájem, jak na různé technické fígle. Přibližně 40 soutěžících, kteří propadli stejnému koníčku, od mladičkých adeptů modelařiny až po zkušené „mořské vlky“.

A co je tedy tug towing? Velmi zjednodušeně- pro nás, laiky: Je to modelářská disciplína, která napodobuje reálné situace v mořských či říčních přístavech, kde velké lodě, které nemohou samy manévrovat, jsou vlečeny či tlačeny pomocí remorkérů. Maketu velké lodi, která dosahuje i přes 100kg váhy, táhnou dva modely remorkérů, jejichž úkolem je v určeném čase projet trasou vytyčenou bójkami. Družstvo tvoří dva „kapitáni“, kteří se snaží s co nejmenším počtem trestných bodů za doteky či neproplutí brankami absolvovat celou trasu a úspěšně přistát v přístavu.

Tato soutěžní setkávání pořádá občanské sdružení Klub NAMOLO! o.s. (NAdšení MOdeláři LOdí) . Tahání vleků jeho členové poprvé vyzkoušeli na Vltavě v r.2005 a uvedli tím do života tug towing jako soutěžní disciplínu pro lodní modeláře u nás. Perličkou je, že jediná zaregistrovaná žena je hned předsedkyní. „Protože chlapi by v těch papírech nadělali akorát zmatek,“ směje se paní Monika, manželka hlavního organizátora všech setkání, pana Jaroslava Vaškeby. Ve světě je tato divácky atraktivní disciplína velmi populární, oblíbená je hlavně v Anglii, Nizozemí, Belgii, Francii nebo vzdálené Kanadě.

Modely jsou stavěny podle skutečných lodí, a jak mě ujistil jeden z účastníků, bývá to velmi často dědičné. Otec-syn-někdy i dědeček, ale být v jednom týmu se prý moc nedoporučuje, při soutěži přece jen stoupá adrenalin a pro silné slovo mezi členy posádky není daleko.

Modelařina je koníček poměrně samotářský, každý si kutá ve své dílně, rady se hledají nejčastěji na internetu. Ke správné výrobě ale musí dojít každý sám- většinou principem pokus-omyl. Jak mi prozradil pan Červíček, který svou první lodičku postavil před více než 50ti lety, tráví s nimi každou volnou chvilku. Stále je třeba něco opravovat, vylepšovat, vymýšlet nová a nová technická řešení. A tak neváhal přijet až z Mostu, aby s kamarády z Ostravy prodiskutoval co je nového „z očí do očí“.

Vyprávěl mi o tom, že nejsou výjimkou ani případy, kdy mezi ně přicházejí „nováčkové“ v důchodovém věku. Najednou mají více času a přicházejí si splnit svůj klukovský sen.

Na startovní molo se postupně staví dvoučlenné týmy s roztodivnými jmény- Marná snaha, Drsný šrouby či Radioaktivní rajčata, aby si za přátelského i škodolibého kibicování svých kamarádů vyjezdily body do celoročního poháru.

„Jestli jsou úspěšnější mladí nebo starší? Jak kdo, to se nedá zevšeobecnit. Často jsou ti mladí moc hrrr, rozpálej to a pak neubrzděj, ti starší bývají rozvážnější, ale zase se víc bojí, aby si svůj remorkér nepoškodili, jsou to měsíce práce. Postavit model lodi je těžší než model letadla, loď se musí celá poctivě postavit, letadla se kupují rozložená na díly a jen se slepují. Mnozí z nás však stavějí modely jak lodí, tak letadel. Máme tu mezi sebou i opravdické námořníky.“

Večer se griluje a zpívá u kytary, jakmile se sleze ze soutěžního mola, rivalita je pryč. Technické údaje hned zapomínám, přátelskou atmosféru však cítím všude kolem sebe. Došlo i na „veselé příhody z natáčení“.
„Máme už i své regulérní vraky,“ vypráví paní předsedkyně, „na setkání v Lužinách jsme v bahně utopili jednu lodičku. Byla dost cenná, tak jsme k její záchraně povolali i potápěče v plné výzbroji. Neuspěl. Až asi po 5ti letech, když se rybník vypouštěl, našli jsme její ostatky.“ Vzpomíná i na to, jak před lety našla nějakou poškozenou loď v popelnici. Nedalo jí to, přinesla ji domů. Po mnoha a mnoha hodinách práce je z ní ta nejelegantnější kocábka.

Medaile, poháry i soudky s pivem jako ceny pro ty nejlepší jsou doprovázeny nejen potleskem, ale i „štiplavými“ poznámkami kamarádů na adresu vítězů. Tak zase za rok, chlapi.

„Třeba Váš článek pomůže tomu, že si některý ze seniorů vzpomene, že kdysi taky stavěl modely a přijede se na nějakou akci podívat. Nebo z půdy či skříně rovnou vytáhne svůj kdysi postavený model, opráší jej a půjde to zkusit znovu. To by bylo fajn,“ loučí se se mnou jeden z kapitánů.

Eva Procházková

Další články autorky