Plavání - sport seniorů

Už jsem se na to nemohla dívat.
Totiž na to, jak moje kamarádka Jitka začala po sedmdesátce žít jako macarát jeskynní. Seděla doma, zírala na televizi, polykala tabletky, pilulky a dražé a všechno jí lezlo na nervy. Nejvíc já, protože jsem se ji stále snažila resuscitovat. Já totiž takový život nemíním vést ani na hřbitově po smrti. A tak jsem Jitku lákala na procházky, do kina, do cukrárny, ale uspěla jsem jenom jednou, když byla v Lidlu akce "dva jogurty za cenu jednoho". Protože však Jitka bydlí hned vedle Lidlu, zdálo se mi, že potřebuje pohybové aktivity víc a vymyslela jsem plavání.

Ale kam chodit v zimě plavat?
Na návštěvy nových wellness center bychom si musely vzít v bance půjčku. Starších krytých plováren je málo a já tam odmítám chodit od posledně, kdy mi dva puberťáci skočili na hlavu, aby bylo veselo.( Od toho dne, mimochodem, se změnil i můj názor na krále Herodese, nebyl to tak zlý panovník, jak jsem si do té doby myslela.)

Potom jsem uviděla reklamu jednoho starého hotýlku na periferii města. Prý "přijďte si zaplavat hned, platit budete až při odchodu!" Začala jsem lákat Jitku do vody jako vodník z Kytice tu nešťastnou pannu. Jitka však byla daleko odolnější. Až když jsem jí držela obsáhlou přednášku, jak je plavání zdravé na plíce, na srdce, na klouby, na játra, na slinivku břišní, na kladívko, třmínek i kovadlinku - na víc orgánů jsem si nemohla vzpomenout - podlehla a slíbila, že tedy ano, budeme chodit každý pátek v devět ráno plavat!

První pátek nepřišla, prý u nich pršelo.
Druhý pátek taky nepřišla, bylo moc větrno, chvílemi údajně zuřilo tornádo.
Já jsem spíše milá, než bystrá, protože až když Jitka nepřišla ani další pátek - pro hrozivou sněhovou kalamitu - začalo ve mně klíčit podezření, že se ta osoba prostě vymlouvá. Je pravda, že bydlí asi o čtyři metry výš nad hladinou moře, než já, ale takový rozdíl v počasí to být přece nemůže. A v naší ulici bylo už měsíc ticho, sucho, deset nad nulou.

Chodila jsem plavat sama. Splaskla mi pneumatika kolem břicha, záda se mi narovnala a vůbec, celé moje tělo začalo zase nabývat tvaru, určenému mu „Přírodou“ a anatomickým atlasem. Soused ze třetího patra mne teď zdravil s významným úsměvem.

I přišlo naše, tak zvaně „babí léto“ a jednou nastal pátek, kdy nebylo nikde v celém Vesmíru ani zima, ani horko, ani deštivo, ani větrno a Jitku nenapadla žádná výmluva. Zachmuřeně si přežehlila plavky, zabalila i osušku a kus bábovky a vybrala se k hotelu.Viděla jsem ji z dálky, jak stojí před vchodem a zřejmě se nemůže dočkat plavání, protože máchala oběma rukama a jednou francouzskou holí. Taky volala něco na uvítanou, ale já už moc dobře neslyším, takže jsem pochopila, oč jde, až když jsem na dveřích uviděla velkou ceduli:

ZA ÚČELEM GENERÁLNÍ PŘESTAVBY ZAVŘENO!

Na zpáteční cestě jsem Jitku utěšovala, že teď jistě rozšíří bazén, namontují protiproud a vybudují vířivku, možná i jacuzzi, jestli to není totéž, a že tam zase budeme chodit a zažijeme tam mnohé nezapomenutelné chvíle…

Večer jsem se v místním tisku dočetla, že budovu hotelu zakoupil od města výhodně jistý soukromý podnikatel, který tam míní po přestavbě otevřít erotický salon.
Tak se teď obávám, že tam už s kamarádkou Jitkou ty mnohé nezapomenutelné chvíle asi nezažijeme.

Text:Blanka Burjanová
 Ilustrace:Alena Pakostová

Další články autorky:

Příběh - 1

Příběh - 2

Příběh - 3

Zimní procházka