Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Slunečnice

Píše se rok 1958. Je poslední den v červnu, kdy děti dostávají vysvědčení a těší se na prázdniny, na různá dobrodružství, která prožijí. Někdo u babičky na venkově, jiný na táboře či osadě, ale jsou děti, které nemají kam jet, zůstávají doma a letní dny tráví běháním a hraním na ulici v partě dětí, které jsou na tom stejně. Ale ne všechny děti se mohou radovat z pohybu a letních dnů....

Velký nemocniční pokoj se zamřížovanými okny a dvanácti postelemi, na něž přivedly pacientky ve věku od sedmi do patnácti let následky po dětské obrně nebo po úrazu. Je to rehabilitační oddělení - malá pobočka proslulého Jedličkova ústavu, zvaného "Jedličkárna".

Konec školního roku v Jedličkárně se ničím neliší od ostatních a vysvědčení, které tu žáci dostanou, jsou jen poloviční, pouze se známkami z hlavních předmětů. Paní učitelka, která za námi docházela na pokoj, se svědomitě věnovala každé žákyni zvlášť. Byly tu prvňačky, ale i osmačky. Já jsem byla šesťačka. Na mém vysvědčení byly tedy jen známky z matematiky, češtiny a ruštiny. Abych mohla postoupit do sedmé třídy, musela jsem na konci prázdnin složit doplňující zkoušku z ostatních předmětů, ale i z těch hlavních, snad aby se potvrdilo, že v nemocničním zařízení se skutečně vyučovalo.

Podle toho se moje prázdniny odvíjely docela jinak. Kromě učení jsem navíc vstřebávala i jakousi školu života. V tomto prostředí už mi nebylo líto, že nemohu běhat s dětmi za míčem, chodit po lesích, koupat se v rybníku. Viděla jsem tu děti, které na tom byly mnohem hůř - některé se dokonce ani nepostavily na nohy, jiné měly zase ochablé ruce, takže se učily některé úkony dělat nohama, třeba i psát... Já jsem chodila s podpažními berlemi, které jsem jednou v tělocvičně vyměnila za poloviční „kanadky“, a měla jsem naději, že časem je odhodím, i když to bude trvat delší dobu.

Cvičení v tělocvičně, v bazénu, polohování... čtení, poslouchání rozhlasu po drátě, občas kreslení a pro mě navíc učení, tak ubíhaly jednotlivé dny prázdnin. Někdy mě učení vůbec nebavilo, zejména příklady se zlomky a procenty, Zato zeměpis, to bylo něco úplně jiného, cestovat alespoň v atlase po různých kontinentech a snít o plavbách po mořích - uskutečňovat své námořnické sny z páté třídy, umocněné čtením verneovek, které mi nosili tatínek s maminkou. Často jsem se dívala zamřížovaným oknem zasněně ven a vzpomínala na Bolevecký rybník v Plzni a borové lesy v okolí. Krásný horký den, ale noha bolí a tak předpovídám rehabilitační sestře počasí, že určitě přijde bouřka. Sestra z toho radost neměla, plánovala na neděli výlet do Českého ráje. Bouřka v neděli odpoledne skutečně přišla.

Jednou mě ze snění u okna vyrušila z "dráťáku" píseň s krásnou melodií a textem:
"Tak jako slunečnice každý den, otáčí se za sluncem... písnička pokračovala dál a zavedla mě do Florencie, až na jižní pól.... a už jsou tu slova .. "bez Vesuvu Neapol byla bych já bez Tebe". A do mě vjela jiskra. Vzpomněla jsem si na starou pohlednici Neapolského zálivu, kde
se v pozadí tyčil majestátný Vesuv a vpředu rostla pinie s širokou korunou, připomínající deštník. Představa tohoto koutu Itálie bez Vesuvu byla smutná - záliv by byl jako téměř každý jiný. Abych si Vesuv přiblížila, rozevírám atlas a hledám mapu Itálie, představuji si ten
tajemný Neapolský záliv i barevně. Vesuv dokonce ožívá, kouří a kdesi za ním jsou dávno pohřbené Pompeje - právě nedávno jsem se o nich učila. Od Vesuvu cestuji pohledem na Sicílii k Etně. Ohnivé hory mají pro mě zvláštní kouzlo, podobně jako moře a oceány.

K narozeninám jsem dostala dárek, lepší jsem si nemohla přát - po třech měsících jsem byla jsem propuštěna z Jedličkárny domů. To bylo radosti, ale zároveň zaseto semínko strachu. Za tři neděle mě čekají zkoušky, které rozhodnou, zda postoupím do sedmičky nebo budu s potupou opakovat šestku, vystavena výsměchu mladších spolužáků, že jsem propadla a navíc mohu budit posměch i chůzí o kanadkách. Čím víc se blížil 30. srpen, tím více rostl můj strach ze zkoušek. I maminka si všimla, že se jen mračím a jsem uzavřená do sebe, že můj smysl pro legraci se vytratil. A nebyl tu ani bratr, který by mě něčím rozveselil - byl v té době na vojně.

24. srpna si vzpomenu si na Pompeje, tam to právě v dopoledních hodinách před 1879 lety začalo a přede mnou ožívá přírodní děj, který zahýbal krajinou a zapsal se do dějin. Sopky jsou mocné a zároveň štědré, napadlo mě je tak, když jsem si vzpomněla na jejich úrodné půdy, o nichž jsme se také učili.

A je tu 30. srpen, den, který rozhodne. Procházím vilovou čtvrtí se zahradami, hýřícími barvami květů, které vnímám jen povšechně, bez radosti - strach dokáže zkazit vše. V jedné zahradě zazáří několik slunečnic a v mé mysli se najednou vynoří moje oblíbená písnička a rázem protrhne clonu strachu. Začínám si ji dokonce broukat a vzpomenu si na Vesuv.

Čekám na chodbě před třídou, kde probíhají zkoušky. Je nás tam devět. Já a osm kluků z různých tříd, kteří jdou na opravné zkoušky. Kluci s nejhorší pověstí na škole, známí jako rváči, tu najednou sedí zkroušeně, snad zpytují svědomí. Já sedím odevzdána svému osudu, slunečnice ještě září v mé mysli, ale přece jen, tu a tam vykukují mráčky strachu - co
když špatně spočítám příklady z matematiky a neprojdu. Otevřou se dveře a naše třídní učitelka mě volá ke zkoušce.

Sedím v lavici, u zkoušek se střídají učitelé všech předmětů, příklady z matematiky, diktát z češtiny, pár otázek z literatury, čtení a překlad ruského textu, pár otázek z botaniky o květenství rostlin, ze zeměpisu otázky, těkající po celém světě, ukazuji na mapě řeky, hory, města. Nejkratší zkoušení bylo z dějepisu - jen několik dat, z nichž jedno bylo osudové datum zničení Pompejí. Zkoušky jsem zvládla na jedničky. 1. září jsem se zařadila mezi sedmáky a nikdo se mým kanadkám nesmál.

Jana Haasová – Vesuvanka

Náhled do malířské tvorby Jany Haasové
České středohoří – obrazy Jana Haasová
Z vernisáže výstavy obrazů

Básně - Jana Haasová

Být Čechem… Jana Haasová, současná česká malířka a spisovatelka

Další články autorky