Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Jak jsme stonaly

„Vypadni z té postele! Tady nemáš co pohledávat! Běž něco dělat!“ říkám si a nemohoucně nahlížím na svět, bolí mně v krku a celý člověk. „Sakra Filipko, vypadni, ta postel je moje! Běž si lehnout do kuchyně.“ „A ne, a ne! Víš, že se mně nejlíp leží na tvé čerstvě sundané noční košili.“ Zatracená kočka, vůbec nemá s člověkem slitování. Je mně mizerně. Myslím, že mám chřipku. Měla bych jít k doktorovi, ale představa, že se musím štrachat Bůh ví kam, rozhodne. Nikam nejdu. Budu se léčit podomácku.

Ležím, vzdychám a kočka ve snaze odstrčit mé tělo co nejdál, se do mne opírá všema čtyřma. Člověk by neřekl, jakou má sílu. A to už je taky patnáctiletá stařenka s revmatickými obtížemi. Nebo že-by artróza? „Jó, jó, holka, to jsme to dopracovaly. Když s tebou půjdu k veterinářovi, bude to nejmíň za pět set, ne-li za víc. A to tam zase budu muset vzdychat, že jsme nemohly přijít dřív, protože jsem neměla peníze. Jako tuhle, když měl Pepíček tu rýmu.“ To jsem fakt neměla peníze. Kurýrovala jsem ho svýma nosními kapkami. Když zjistil, že mu zase budu utírat nos, blesku rychle zmizel pod kanapem, jakoby věděl, že si nemůžu kleknout a vytáhnou ho. Zatracená práce. Asi po čtrnácti dnech ho rýma přešla, ale hrozně špatně dýchal. To už jsme dostali důchod, tak jsme šli k doktorovi. Pepovi se v přepravce moc nelíbilo, ale u doktora se choval slušně. Co taky, s těma dvouma špičákama? S těma nikomu moc strachu nenažene. Půlka zubů mu dávno vypadla. Má už šestnáct let. Dostal lidská antibiotika, protože ta zvířecí by byla jednou tak drahá. Ale zákrok byl úspěšný, do týdne bylo po problémech. No, a když půjdu k doktorovi já, taky to bude něco stát. Tak uvidíme kdo s koho. „Sakra Filipko, vypadni!“ Kočka znechuceně odchází do kuchyně. „Ta panička je fakt divná. Místo aby byla ráda, že jí zahřívám, tak furt remcá.“ Opatrně slézá z postele a pomalu se šourá do kuchyně. „Hurá, tak tady jsi? Hrozně jsem tě hledala, tys mně neslyšela? Vždyť jsem tě volala!“ Do pokoje přicválá Miluška a rovnýma nohama skočí na postel. „Ještě jsi mně neřekla dobré ráno. Děláš, jako bych nebyla tvoje.“ Nemám náladu nikomu nic vysvětlovat, ale co se dá dělat. „Tak pojď za mnou, ty moje malá panenko.“ Kočka se opatrně přesune o pár centimetrů blíž. Co kdybych jí třeba kousla. Lehce se jí dotýkám špičkami prstů a ona nakonec slastně vzdychne, zvedne se a mrskne sebou kolem mého krku. „Miluno, ty darebačko, nelez ke mně tak blízko, nebo tě nakazím.“ Ani nevím, jestli mohou zvířata chytnout od člověka nemoci, ale asi ano, neboť Pepa už zase kýchá. Miluna slastně přede, přivírá oči a rozvaluje se mi na prsou. Je ze všech nejmenší, ale Pepa a ona jsou rodné sestry. Že je Pepa holka, to už jsem vysvětlovala. Holt, když hlava rodiny řekne, že to je zelené, je to zelené, i když ve skutečnosti je to modré. Zatím co Pepa slouží jako vysavač, spořádá se mnou i kyselé okurky, Milunka má alergii na mléčné výrobky, a protože i ona má pár zubu vypadaných, musí konzumovat jen vybranou krmi. A pak si pořiďte kočku. Po chvilce znuděně zívne a odebere se do kuchyně k dopolednímu spánku. Usínám i já.

Za dvě hodiny otevřu oči, je poledne. Plotna studená, barák jako po vymření. Po chvilce se přištrachá pán tvorstva s dotazem, co si má vzít k obědu a co pro psy. „A uvařil jsi jim něco?“ „Ne, já jsem zapomněl.“ Můj tatínek byl i ve stáří stále tím spolehlivým jedincem, na kterého jsem byla zvyklá. Nechápu, proč partner „ignorant“ mne pokaždé vytočí na maximum. Za ty roky už jsem si mohla přece zvyknout. „Ríšo, až půjdeš k obědu, vezmi prosím tě nějaký kompot.“ „Rozkaz milostivá!“ Za hrozného nadávání a remcání nad neblahým osudem, halasného stoupání po schodech, vášnivého štěkotu psů s vidinou plných misek a možností zase jednou prohnat ty zatracený kočky, přichází pán tvorstva. „Kde máš ten kompot?“ „Tys něco říkala?“ „To víš, že jsem říkala“¨

Ale to jsem odbočila. Ještěže ty kočky nevyžaduji polední menu. Po nevalném obědě jdou všichni siestovat. Vždy mně pobaví, když pán využívá poledního slunce k rozvalování se na zahrádce a chudák Sendy (desetiletá fena) tluče špačky únavou. Říkám: „Tato di si lehnót, ať se psi vyspijou. Kdo se má na ně kókat, jak jsou ospalí.“

Ještě štěstí, že se mnou kočky od jisté doby nespí. Zatrhla jsem jim to. To se fakt nedalo. Na rozdíl od ostatních členů rodiny se snaží za každou cenu se mne dotýkat. Ne že by si lehly na vedlejší postel. Filipka nejraději spí na mé pravé ruce a myslí si „a jestli s sebou budeš furt mlátit, tak tě z té postele vyženu. Odpočatá kočka potřebuje několikahodinový nepřetržitý spánek a ty se furt vrtíš“. Miluna mi opět leží na břiše a Pepa po levé straně. Všechny předou v jiné tónině a velmi intenzivně. Protože moje kočky mají celoroční přístup ven, skoro celý rok línají. Všude samé chlupy. Myslím, že až odejdou do kočičího nebe, nebudu už žádnou kočku chovat.

Jednoho krásného dne jsem jim řekla: „Děvčata, a dost! Už toho mám plné zuby. Vždycky když otočím polštář mám všude vaše chlupy. To by stačilo,“ a nekompromisně jsem je přestěhovala do kuchyně. Jenže nastal problém. Filipka vždy v noci postrádala teplou postel a mlátila dveřmi s takovou razancí, že se má dcera chodila ptát, co je to za rámus. Teď podkládáme dveře ručníkem, aby ten kravál nebyl slyšet. Filipka byla asi měsíc uražena a pak ji to přešlo.

Po týdnu vylézám s postele. Ne že bych byla zcela uzdravená, ale pán postrádá každodenní vařené jídlo a já dostávám chuť také na kus pořádného žvance. „Hurá, to je dost, žes mi tu postel zase přenechala. Kdo má v mém věku a při mých zdravotních obtížích furt ležet na té tvrdé lavici.“ Pepa s Milunou opět provozují svou obvyklou zábavu. Stočí se k sobě do klubíčka a začnou láskyplně oblizovat jeden druhého. Po chvilce přiklopí uši k hlavě, nasadí profesionální zápasnickou masku a za halasného rámusu si vzájemně nafackují. Všechno lítá kolem dokola. Chlupy, polštářky k ležení a zase chlupy. „Vypadni, povídám vypadni z té peřinky, tady budu ležet já!!! A nebudeš, to je moje místo.“ „Krucinál, Pepo, Miluno, hned toho nechte!!!!“

Co dodat závěrem? Vše se vrátilo do normálních kolejí, začíná opět stereotyp všedních dní.

Irena Atzlerová